II. ÚS 105/10
II.ÚS 105/10 ze dne 28. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele PNA FINANCIAL, a. s., IČ: 27755819, se sídlem Masná 7, Brno, zastoupeného JUDr. Františkem Frkalem, advokátem se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2009, č. j. Ncp 1139/2009-74, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a JUDr. J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno ve čl. 36 odst. 1 ve spojení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením vrchní soud v rámci řízení, v němž byl stěžovatel žalován správcem konkursní podstaty o zaplacení částky 1.360.000 Kč s příslušenstvím, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 27/2008 je příslušný okresní soud dle ustanovení § 9 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 169 odst. 2 občanského soudního řádu upustil vrchní soud od odůvodnění.

Stěžovatel s výrokem nesouhlasí, prvoinstančním soudem v jeho věci měl být, podle jeho názoru, Krajský soud v Brně, neboť jde o spor vyvolaný konkursem. Posouzení věcné příslušnosti proto považuje za nesprávné, v čemž spatřuje porušení uvedených základních práv.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), přičemž není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, pokud současně shledá porušení základního práva nebo svobody [čl. 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Stěžovatel, jak bylo řečeno, spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a zákonného soudce v tom, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle ustanovení § 104a občanského soudního řádu tak, že v jeho věci je k projednání a rozhodnutí věci příslušný okresní soud, ačkoliv podle mínění stěžovatele je jím soud krajský.
Vzhledem k tomu, že rozhodování o věcné příslušnosti obecného soudu nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci, musel Ústavní soud nejprve rozhodnout, zda je splněna podmínka ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého řízení o ústavní stížnosti vyžaduje vyčerpání veškerých dostupných a účinných procesních prostředků k ochraně práva. K tomu zpravidla před konečným rozhodnutí ve věci nedojde.

Jelikož usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle ust. § 104a občanského soudního řádu je v systému obecných soudů konečné (nelze proti němu podat odvolání, dovolání ani žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost) a závazné ve výroku o určení, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, přičemž si lze za jistých okolností představit, že toto rozhodnutí zasáhne základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, lze jej podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (obdobně též nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2478/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Požadavek zákonnosti obsažený v citovaném ustanovení Listiny se vztahuje nejen na samotné zřízení soudu, ale i na složení soudu v každé jednotlivé věci, jeho pravomoc a příslušnost. Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je proto neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě občanský soudní řád. Vyložit a aplikovat jeho ustanovení o věcné příslušnosti náleží především obecným soudům. Místo pro zásah Ústavního soudu je zde myslitelné pouze ve výjimečných případech, např. pokud by závěr ohledně věcné příslušnosti zjevně neměl jakoukoliv oporu v zákoně, tj. byl výsledkem zřejmého omylu nebo zneužití, tedy kdyby byla příslušnost stanovena s cílem ovlivnit výsledek rozhodování. Nic takového ovšem stěžovatel ve svém podání netvrdí ani to nevyplývá z připojeného rozhodnutí. Namítá pouze nesprávnost výroku, což ovšem, i kdyby to byla pravda, nemůže posunout věc do roviny ústavněprávní, neboť kategorie správnosti není, jak bylo výše řečeno, finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu. Ústavnost ustanovení § 104a občanského soudního řádu zpochybněna není, pročež není bezprostřední prostor k odlišnému právnímu hodnocení ani postupu, které se odbývaly v jeho rámci.

Výklad smyslu práva na zákonného soudce je tradičně pojímán tak, že jde o ochranu účastníka řízení před účelovou manipulací s určením konkrétního soudu pro řízení a rozhodování v konkrétní právní věci, která by mohla ohrozit regulérnost a objektivnost jak samotného soudního procesu, tak i jeho výsledku. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jeho účastníky a jejich základní práva) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz, a řadu rozhodnutí na něj navazujících).

Návrhu proto přisvědčit nelze, což plyne z povahy rozhodnutí, které napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno. Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne ledna 28. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.