II. ÚS 1047/10
II.ÚS 1047/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti GRATO spol. s r.o., IČ 410 33 281, se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2010 č. j. 184 EC 92/2009-43 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2010 č. j. 184 EC 92/2009-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 4. 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka má za to, že není dán důvod hodný zvláštního zřetele pro to, aby jí soud nepřiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Uvádí argumenty, kterými odůvodňuje své přesvědčení o tom, že žalovaná od počátku neměla zájem na tom, aby dlužnou částku uhradila. Za důvod pro snížení nákladů nepovažuje ani skutečnost, že tyto několikanásobně převyšují žalovanou částku, neboť jejich navýšení stěžovatelka nijak nezavinila. Stěžovatelka také poukazuje na to, že rozhodnutí pro ni bylo překvapivé.

Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že prvním napadeným rozsudkem bylo žalované J. B. uloženo zaplatit stěžovatelce částku 1.008,-Kč (představující jízdné za cestu autobusem Dopravního podniku Ostrava a přirážku k jízdnému) s přísl. úroky z prodlení a jednu polovinu nákladů řízení s tím, že výše těchto nákladů bude vyčíslena samostatným usnesením. Nákladový výrok je odůvodněn ustanovením § 150 o. s . ř., přičemž důvody hodné zvláštního zřetele soud shledal v chování stěžovatelky, která nevyvinula dostatečné úsilí pro předejití sporu, což dovodil i ze skutečnosti, že nijak nereagovala na dopis žalované, neměla snahu s ní věc jakkoli řešit, byť se jednalo o bagatelní částku, a přihlédl i k tomu, že náklady řízení mnohonásobně převýší žalovanou částku. Přiznanou polovinu nákladů řízení stěžovatelky pak soud vyčíslil v druhém napadeném rozhodnutí částkou 11.725,-Kč.
Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dotčená (občanskoprávní) věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§ 202 odst. 2 o. s. ř). Není-li z důvodu bagatelní výše vymáhaného peněžitého plnění přípustné odvolání, nelze je podat ani proti vedlejším výrokům v rozsudku obsaženým, např. proti výroku o příslušenství pohledávky, o nákladech řízení, o lhůtě k plnění (viz Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, 6. vydání 2003, str. 902). Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí (včetně nákladového výroku) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).

Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka spatřuje v tom, že soud využil při rozhodování o nákladech řízení své diskreční oprávnění a přiznal jí pouze polovinu skutečně vynaložených nákladů, přestože byla v řízení plně úspěšná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http.: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o bagatelní věc, a navíc o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 357). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě velmi extrémního vybočení z mezí soudního uvážení.

Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Okresní soud popsal, jaké skutečnosti považoval za důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení nákladů stěžovatelky na polovinu, a dostatečně vyložil, jak na věc nahlížel. Vzhledem k povaze zjištěných skutečností, odůvodňujících aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nemůže stěžovatelka úspěšně argumentovat pro ni překvapivým rozhodnutím. Požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku v tzv. bagatelní věci byly dodrženy.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.