II. ÚS 104/05
II.ÚS 104/05 ze dne 8. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Doc. Dr. hab O. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Šetinou advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Matějská 35, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp.zn. 28 Cdo 1894/2004 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2002, sp.zn. 12 Co 417/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení základních lidských práv a svobod zaručených Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Evropskou úmluvou o lidských právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že komunistický státní systém v rozporu s uznávanými zásadami mezinárodního práva a Listiny násilným způsobem usurpoval vlastnictví z důvodu exilu občanů. Nikdo z tzv. kupujících konfiskovaného majetku v roce 1968 nekupoval a nedržel konfiskovaný majetek v dobré víře, když již v roce 1948 byla OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, ale na základě moci a jen v teritoriu a existenci totalitního státu. Česká republika proto byla povinna po roce 1989 uvést institut vlastnictví do původního stavu bez omezení. Stěžovatel poukazuje na to, že pokud Česká republika váže obnovení plnosti práv původních vlastníků na propadné podmínky státního občanství či propadných lhůt, děje se tak dle pozitivně právní teorie. Nad pozitivními právními normami však stojí normy přirozeného práva, tj, všeobecně uznávaná lidská práva a v právním státě, který stojí na principu práva vlastnického, nelze proto pozitivní právní normou nepřiznat restituci vlastnického práva.

Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání proti rozhodnutí krajského soudu, kterým nebylo vyhověno nároku stěžovatele na vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí dle zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyly splněny základní podmínky tohoto zákona (stěžovatel k datu 31. 12. 1992 nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území republiky, ale ani podmínku státního občanství a svůj nárok tak zároveň uplatnil po uplynutí lhůty stanovené dle § 8 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svých rozhodnutí soudy vyložily, že poté, co byla nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb. a posléze zák. č. 30/1996 Sb. zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území republiky, byla sice oprávněným osobám nově stanovena lhůta pro uplatnění restitučního nároku dle § 6 zákona o půdě, ovšem jen těm oprávněným osobám, které nebyly do 31. 1. 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu. O takovouto situaci se v případě stěžovatele nejednalo, neboť stěžovatel získal státní občanství až rozhodnutím ze dne 17. 12. 1993 a ke dni 31. 1. 1993, k němuž byla ustanovením § 13 odst. 4 a 5 zákona o půdě stanovena lhůta pro uplatnění nároku, tak nebyl občanem ČSFR. Změna zákona o půdě však neumožnila, aby osoby nesplňující zákonnou podmínku státního občanství, které ani v minulosti nemohly uplatnit restituční nárok dle předchozí právní úpravy, mohly získat prodloužení prekluzivní lhůty k uplatnění svého nároku po případném nabytí státního občanství v prodloužené lhůtě. Novelizací zákona o půdě zákonem č. 30/1996 Sb. tedy došlo k rozšíření okruhu oprávněných osob zrušením podmínky trvalého pobytu a k zavedení nové lhůty pro tyto osoby. Podmínka státního občanství však zrušena nebyla.

Ústavní soud poté, co přezkoumal návrh stěžovatele spolu s připojenými rozsudky, jejichž zrušení se stěžovatel domáhá, dospěl k závěru, že se jedná o návrh nedůvodný.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právní úpravou předpisů upravujících restituční nároky, které byly na projednávanou věc aplikovány, přičemž samotnému postupu soudů, které ve věci rozhodovaly, v ústavní stížnosti nic nevytýká.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se žalobou stěžovatele řádně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů jí nebylo možno vyhovět, uvedly, jaké právní předpisy na věc aplikovaly a jaké úvahy je vedly k přijatým právním závěrům. S ohledem na podrobné a vyčerpávající zdůvodnění obou napadených rozhodnutí, která respektovala jak judikaturu Nejvyššího soudu, tak i judikaturu Ústavního soudu, nepovažuje Ústavní soud za nutné se k meritu věci znovu duplicitně vyjadřovat.

Pokud jde o názor stěžovatele, dle nějž právní úprava, řešící restituční nároky, je v rozporu s všeobecně uznávanými lidskými právy, Ústavní soud uvádí, že touto problematikou se již zabýval ve svém nálezu Pl. ÚS 33/96, publikovaným v Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, nález č. 67, str. 163 (nález byl vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.), ve kterém vyložil, z jakých důvodů není zachování podmínky státního občanství jako předpokladu pro uplatnění restitučního nároku v rozporu s Listinou. Mnohokrát také zdůraznil, že smyslem restitucí není a ani nemůže být náprava všech křivd k nimž došlo v období let 1948 až 1989, nýbrž jen zmírnění následků některých majetkových křivd. (Ústavní soud dodává, že vzhledem ke srovnatelnému významu i funkci podmínky státního občanství v zákoně o půdě, platí pro tuto podmínku v zákoně o půdě v podstatě stejné důvody, jež byly Ústavním soudem uváděny v souvislosti s projednáváním obdobné problematiky u zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v uvedeném nálezu). K účelu a smyslu restitučních zákonů se Ústavní soud vyjádřil i v řadě svých dalších rozhodnutí např. v nálezu Pl. ÚS 3/94 (vyhlášeným pod č. 164/1994 Sb.) a nálezu Pl. ÚS 8/95 (vyhlášeným pod č. 29/1996 Sb.), kterými byla zrušena podmínka trvalého pobytu v zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č.229/1991 Sb..

Ústavní soud rovněž poukazuje na svůj nález, sp. zn. Pl. ÚS 24/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 15, nález č. 127, roč. 1999-III. díl), který řešil z ústavněprávního hlediska rozdíl mezi restitučními nároky osob, které nebyly oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a osob, které splnily podmínku státního občanství až po lhůtách k uplatnění nároků na restituci (tj. po 31. 1. 1993, příp. po 1. 9. 1993). Ústavní soud v něm objasnil, že v případě restitučních sporů osob, které získaly české státní občanství až po lhůtách k uplatnění nároků na restituci, tedy za situace, kdy již v mnoha případech došlo k nové úpravě právních poměrů a k založení nových vlastnických vztahů, by došlo k narušení principu právní jistoty a k destabilizaci právního řádu, neboť i vlastnictví, řádně nabyté na základě předchozí právní úpravy, je chráněno čl. 11 Listiny.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 295, nález Pl. ÚS 41/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu , sv. č. 10, nález č. 37, str. 239). Ustanovení čl. 11 Listiny tedy nelze interpretovat tak, jako by ve věcech restitučních zaručovalo ochranu i tvrzenému nároku na vlastnictví.

Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě nezaručuje "právo na restituci". Nelze jej interpretovat tak, že ukládá omezení volnosti smluvních států stanovit podmínky, za kterých přistoupí k navrácení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku ze dne 6. 3. 2003). Ani podmínka státního občanství stanovená v aplikovaném restitučním předpisu tedy neodporuje citovanému ustanovení, což ostatně potvrdila rozhodnutí o nepřijatelnosti vydaná Evropským soudem pro lidská práva ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, obdobně Polacek a Polacková proti České republice (obě byla vydána dne 10. 7. 2002).

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.