II. ÚS 1034/09
II.ÚS 1034/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. K. M., právně zastoupené JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. ZT 134/2008 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 17. 2. 2009 č. j. ORTA-448/TČ-2008-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti napadla stěžovatelka obě shora uvedená rozhodnutí orgánů činných trestním řízení s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva (čl. 2 odst. 3, 4, čl. 3, čl. 4 Ústavy, čl. 1 , čl. 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4, čl. 7, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10, čl. 14, čl. 31, čl. 32 odst. 1,5, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 1,3, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, 2, 3, čl. 8, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 1, 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě a čl. 3 odst. 2, 3, čl. 16 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte).

Usnesením policejního orgánu bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání v řízení proti uprchlé jako obviněné z trestného činu maření úředního rozhodnutí dle ust. § 171 odst. 3 tr. zákona, a to pro dva skutky, přičemž první má spočívat v tom, že v době od 1. 12. 2007 do současné doby úmyslně nepředává svou nezletilou dceru ke styku jejímu otci a druhý v tom, že stěžovatelka v době od 10. 4. 2008 do současné doby úmyslně nepředává nezletilou ke styku otcovským prarodičům, ač jí byla uložena pokuta 5.000,- Kč za neuskutečněný styk v období 30. 11 - 2. 12. 2007. Do usnesení podala stěžovatelka stížnost, kde zejména namítala, že považuje postup policejního orgánu od samého počátku za nezákonný.

Státní zástupkyně napadeným rozhodnutím stížnost stěžovatelky zamítla se zdůvodněním, že dle ust. § 160 odst. 1 tr. řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestní stíhání, nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba a poukázala na úřední záznamy o podaném vysvětlení otce a prarodičů nezletilé.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 158, § 160 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatelka dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají a že napadeným rozhodnutím státního zastupitelství (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).

K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží.

Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabývala již státní zástupkyně okresního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěla k závěrům, které jsou ke shora uvedeným zásadám konformní; uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují očividně rovněž.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obsah napadených usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani jiných práv, chráněných ústavním pořádkem, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovává.

O důvodnosti zahájení trestního stíhání svědčí nakonec také skutečnost, že Okresní soud v Táboře shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu podle § 171 odst. 3 tr. zákona a uložil jí úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 30 měsíců. Rozsudek nabyl dle sdělení Okresního státního zastupitelství v Táboře dne 17. 7. 2009 právní moci.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.