II. ÚS 103/17
II.ÚS 103/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky GRAPE SC, a. s., Václavské náměstí 832/19, Praha 1, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 20 Cdo 3729/2016-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že postupem Nejvyššího soudu byla porušena ústavně garantovaná práva a svobody, a to čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 13 Úmluvy a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 20 Cdo 3729/2016-377.

2. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015 č. j. 13 Co 340/2014-206. Městský soud v Praze dovoláním napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 EXE 2171/2012-176. Ten zamítl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekuce. Stěžovatelka v návrhu uvedla, že svoji povinnost spočívající v uveřejnění omluvy vyplývající z rozhodnutí Městského soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ještě před právní mocí usnesení o nařízení exekuce splnila. Obvodní soud rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce odůvodnil tak, že povinná svou povinnost řádně nesplnila, protože omluva sice byla formálně uveřejněna, ale byla opatřena komentářem právního zástupce povinné, který svým obsahem spíše omluvu vyvracel, když uvedl, že povinná podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, neboť nesouhlasí se závěry uvedeného rozsudku. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a uzavřel, že sdělení právního zástupce je kritickým komentářem ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3272/2006, který byl učiněn jménem povinné jejím právním zástupcem. Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka dovoláním. Dovolací soud dovolání zamítl.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

6. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí řádně nevypořádal s v dovolání předestřenými otázkami hmotného práva. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, včetně soudu dovolacího, že text zveřejněný na stejné straně periodika jako omluva, negoval omluvu zveřejněnou stěžovatelkou. S ohledem na obsah nemohl tento text dle názoru stěžovatelky žádným způsobem snížit či zlehčit zveřejněnou omluvu. Stěžovatelka vedle toho uvádí, že nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že bylo povinností stěžovatelky dohodnout se s vydavatelem periodika, aby omluva byla zveřejněna takovým způsobem, aby z celkového kontextu uveřejnění omluvy bylo nepochybné, že je míněna vážně, zejména nesmí být snižována textem, který adresát omluvy může s ohledem na uspořádání periodika pokládat za dodatek k informacím uvedeným v omluvě a který obsah omluvy snižuje a zpochybňuje. Dále pak stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud zcela odhlédl od podstaty věci, tj. že komentář údajně snižující zveřejněnou omluvu byl zveřejněn zcela odlišnou osobou, nikoli stěžovatelkou. Dle názoru stěžovatelky má pro právní posouzení věci význam i to, že text JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., nebyl připojen k textu omluvy a nijak na něj nenavazoval, neboť byl viditelně graficky oddělen od textu omluvy.
8. Ústavní soud po prostudování stížností napadeného rozhodnutí a zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se všemi otázkami dovolatelky vztahujícími se k předmětu řízení. Pokud jde o stěžovatelkou namítané nevypořádání se Nejvyššího soudu s otázkou, zda jsou projevy advokáta učiněny vždy jménem a na účet klienta podle příkazní smlouvy, nebo zda může advokát činit projevy vůle i vlastním jménem na vlastní účet, resp. zda a za jakých podmínek zaniká závazkový vztah mezi advokátem a klientem. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí jasně vyjádřil v tom směru, že je věcí povinné, aby po dohodě s vydavatelem periodika, v němž má být omluva uveřejněna, zabezpečila, že k uveřejnění omluvy dojde za splnění dvou kumulativních podmínek. Omluva musí svým obsahem, způsobem uveřejnění a formálními náležitosti odpovídat vymezení v exekučním titulu a z celkového kontextu uveřejnění omluvy musí být nepochybné, že je míněna vážně, zejm. nesmí být snižována textem, který adresát omluvy může s ohledem na uspořádání periodika pokládat za dodatek k informacím uvedeným v omluvě a který obsah omluvy snižuje nebo zpochybňuje. Předestřená otázka stěžovatelky je tedy ve světle tohoto odůvodnění bezpředmětná. Všechny ostatní námitky stěžovatelky jsou pouhým pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.