II. ÚS 103/05
II.ÚS 103/05 ze dne 31. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti navrhovatelek Ing. Z. K. a O. K., obou zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2004, čj. 22 Cdo 413/2004-210, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, čj. 44 Co 212/2001-141, spojenou s návrhem na zrušení bodu 17, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 3, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin zjistil následující: Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 6 C 561/95, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky O. K. a S. K. (předchůdce stěžovatelky Ing. Z. K.), aby byla K. a M. Š. (v původním řízení žalovaným) uložena povinnost odstranit přístavbu druhého nadzemního podlaží postavenou na původní terase nemovitosti č.p. 173 na parcele č. 290 v k.ú. Klepačov, zapsané na LV č. 168 u Katastrálního úřadu v Blansku, a to v délce 8,5 metrů a šířce 2,25 metrů do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku) a výrokem II. byla zamítnuta žaloba, směřující k uložení povinnosti zdržet se všech stavebních úprav specifikované nemovitosti, které způsobují zhoršení osvětlení obytných místností v nemovitosti žalobců čp. 172 na parcele č. 292 v k.ú. Klepačov, zapsané na LV č. 188 u Katastrálního úřadu v Blansku. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 44 Co 212/2001, rozsudek soudu prvného stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a v dalším rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu stěžovatelky podaly dovolání. Jeho přípustnost dovodily z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb (dále jen "o.s.ř." po novele"). Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 413/2004, odmítl jako opožděně podané a nepřípustné. S přihlédnutím k bodu 17. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., věc projednal a rozhodl podle procesního předpisu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř. před novelou"). Podle ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. před novelou je zákonná lhůta pro podání dovolání jeden měsíc a počíná běžet od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Podle druhého odstavce uvedeného ustanovení zmeškání lhůty nelze prominout. Nejvyšší soud dále uvedl, že i kdyby dovolání bylo podané včas, bylo by beztak nepřípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění před novelou, neboť napadeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně. Nejde ani o případy, na něž dopadá ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Přípustnost dovolání v této části není dána ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, a ani z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud žádnou vadu podřaditelnou pod ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, neshledal. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky přípustnosti tohoto opravného prostředku.

Stěžovatelky napadly rozhodnutí obecných soudů specifikovaná v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapitulují dosavadní průběh řízení o žalobě i stavebního řízení, které jejímu podání předcházelo. Nejvyššímu soudu ČR vytkly, že nesprávně postupoval v řízení o dovolání podle o.s.ř., ve znění před novelou. Domnívají se, že z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění o.s.ř., konkrétně z bodu 17, hlavy první, části dvacáté, přímo nevyplývá, že se podle o.s.ř., ve znění před novelou, posuzuje i lhůta k podání dovolání. Nesouhlasí s opačným závěrem Ústavního soudu vysloveným v nálezu, sp. zn. II. ÚS 618/01, neboť mají za to, že je v rozporu se zásadou, že změna procesní normy má působit ode dne nabytí účinnosti i pro řízení, která byla již zahájena. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že byly aplikací o.s.ř., ve znění před novelou, stran délky lhůty pro podání dovolání znevýhodněny oproti účastníkům řízení zahájeným po novele. Podle jejich názoru bylo jimi podané dovolání přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považují za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. po novele].

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Především je nutné předeslat, že stěžovatelky polemizují se závěry dovolacího soudu stran včasnosti a přípustnosti dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud již v minulosti dovodil (např. IV. ÚS 101/01 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22. Praha: C. H. Beck. usnesení č. 22. s. 387), že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ve všech případech dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Je proto v pravomoci zákonodárce, aby vymezil podmínky, za nichž řízení o opravných prostředcích připustí. Stanovením omezujících podmínek v tomto směru, nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 90 Ústavy, podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení vycházel z ustanovení bodu 17. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., které zní: Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože v souzené věci probíhalo řízení před soudem prvního stupně podle dosavadních právních předpisů, muselo být rovněž odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (podle bodu 15. hlavy I, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. totiž i odvolání proti rozhodnutím prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednávají a rozhodnou podle dosavadních předpisů).

Za této situace Nejvyšší soud ČR nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkami podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně (srov. II. ÚS 566/01, II. ÚS 144/02) ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho rozhodnutí, čj. 29 Odo 196/2001 (Sb. s. r. 2001, 10:619, Rc 70/2001), dle něhož se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí. Slova "projednají a rozhodnou" zahrnují tedy mimo jiné i posouzení lhůty pro podání dovolání a jeho přípustnosti a v tomto výkladu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud nic, co by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

K argumentaci týkající se otázky posouzení lhůty pro podání dovolání, která měla být podle zásady nepravé zpětné účinnosti nové normy, posouzena podle o.s.ř., ve znění po novele, Ústavní soud odkazuje na svou dřívější judikaturu, podle níž pokud právní předpis upravuje působení určitého procesního institutu (v daném případě dovolání), a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na jeho aplikaci v podobě platné k určitému datu, neměl by být aplikován určitý subsystém tohoto institutu podle jedné právní úpravy a jiný subsystém podle právní úpravy účinné později (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 11/03, III. ÚS 98/03 či II. ÚS 163/03). Bylo by to nejen popřením myšlenky racionální systémovosti právního řádu, ale především by to bylo v rozporu s ústavně garantovaným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy). V ústavní rovině je proto třeba zákon interpretovat tak, že pokud by zákonodárce chtěl institut systémově separovat, nepochybně by tak musel v zájmu právní jistoty učinit výslovně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 507/03). Jinými slovy, pokud dovolací soud posuzoval dovolání stěžovatelek podle úpravy platné před 1. 1. 2001 (která nadto neumožňovala zmeškání lhůty prominout), nemohl z tohoto režimu vybočit a lhůtu posoudit podle citovaného ustanovení o.s.ř., ve znění platném po 1. 1. 2001.

Pokud tedy Nejvyšší soud ČR dovolání posoudil jako dovolání opožděné a nepřípustné, protože nebyla dodržena lhůta pro jeho podání zákonem stanovená a zákonné podmínky jeho přípustnosti, jak je upravuje o.s.ř., ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními a v napadeném usnesení nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelek na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden výrok I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 44 Co 212/2001, považuje Ústavní soud za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Odstavec 4 ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, na posuzovanou problematiku nedopadá. V daném případě stěžovatelky podaly dovolání, směřující proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, za situace, kdy procesní návrh na připuštění dovolání adresovaný odvolacímu soudu neučinily a dovolání podaly opožděně. Nepřípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění před novelou a jeho opožděnost (§ 240 o.s.ř. před novelou) tak vyplývaly v tomto směru ze zákona a Nejvyšší soud tento závěr v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl. Dovolací soud se proto nemohl zabývat zhodnocením problematiky přípustnosti mimořádného opravného prostředku z pohledu důvodů závisejících na jeho uvážení, neboť k takovým úvahám mu stěžovatelky vlastním procesním postupem nevytvořily prostor. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovatelkám v navrhované první části jejich původního žalobního petitu poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat výrok I. napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 44 Co 212/2001. Rozsudek byl právní zástupkyni stěžovatelek doručen dne 13. 3. 2003, zatímco ústavní stížnost byla osobně u Ústavního soudu podána dne 24. 2. 2005, tedy po lhůtě k tomu určené.

Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

K návrhu na zrušení bodu 17, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95).

Ústavní soud proto návrh na zrušení bodu 17, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.