II. ÚS 1028/12
II.ÚS 1028/12 ze dne 17. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. S. K., zastoupené JUDr. Karlem Novákem, advokátem, se sídlem Při Trati 1233/10, 141 00 Praha 4, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2011, č. j. 7 Cmo 99/2011-187, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2010, č. j. 43 Cm 128/2007-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod a dále mělo být porušeno právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2010, č. j. 43 Cm 128/2007-124, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala vyslovení neplatnosti valné hromady společnosti VLNAP, a. s., a přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 20.000 Kč.

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. prosince 2011, č. j. 7 Cmo 99/2011-187, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o vyslovení neplatnosti valné hromady potvrdil. Zamítavý výrok (II.) o přiznání zadostiučinění z důvodu zpětvzetí žaloby zrušil a v této části řízení zastavil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Polemizuje se závěry obecných soudů ohledně jí nastolené otázky, který orgán společnosti je kompetentní pro schvalování výroční zprávy. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná, neboť své závěry neodůvodňují. Stěžovatelka dále namítá porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít nesprávným přidělení věci na Vrchním soudu v Praze. Stěžovatelka závěrem ústavní stížnosti uvedla, že podala zároveň dovolání k Nejvyššímu soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatelka neuplatnila mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podala-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

8. V dané věci Ústavní soud ze samotné ústavní stížnosti zjistil, a tuto skutečnost ověřil z databáze Ministerstva spravedlnosti (http://infosoud.justice.cz/), že stěžovatelka podala v řízení dovolání směřující proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné.

9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. července 2012

Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.