II. ÚS 102/10
II.ÚS 102/10 ze dne 28. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. O., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Koželužská 5, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 sp. zn. 26 C 484/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že v občanskoprávní věci, v níž byl účastníkem, odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2009 č. j. 26 C 484/2008-60 bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 5.327,- Kč, žaloba se v části ohledně zaplacení částky 50.000,- Kč zamítá a stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 15.908,- Kč. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 9.758,-Kč.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že prvostupňový soud bezchybně posoudil reciprocitu smluvní pokutou zajištěné povinnosti plynoucí z kupní smlouvy jak pro stěžovatele, tak pro žalovaného, a ztotožnil se rovněž se závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty v návaznosti na nesplnění povinnosti žalovaného. Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem okresního soudu, že pokud jde o argumenty vztahující se k rozhodnutím Nejvyššího soudu (stěžovatelem citovaných), nelze odvozovat výši smluvní pokuty procentem ze zajišťovaného peněžitého plnění, neboť se na danou věc při skutkové odlišnosti nemůže uplatnit. Stranami sjednaná smluvní pokuta zajišťovala povinnosti žalovaného odhlásit se z adresy převáděné nemovitosti, a to do určitého data, nikoli peněžité plnění. Zde proto (dle odvolacího soudu) okresní soud správně uzavřel, že výše kupní ceny za převáděnou nemovitost s předmětem zajišťované povinnosti žalovaného nijak nesouvisí. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že pro právní posouzení věci není významné, zda žalovaný porušení smluvní povinnosti zavinil či nikoli, neboť ujednání o smluvní pokutě je pro rozpor s dobrými mravy neplatné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že mezi jím a žalovaným byla uzavřena kupní smlouva na převod bytové jednotky. Obecné soudy shledaly kupní smlouvu, resp. její ujednání o smluvní pokutě, v rozporu se zákonem - v rozporu s korektivem dobrých mravů, a žalovanou částku stěžovateli nepřisoudily, navíc jej zavázaly k úhradě nákladů řízení. Kupní smlouva byla uzavřena dne 6. 2. 2007 s právními účinky vkladu ke dni 12. 3. 2007, nejpozději ke dni l. 4. 2007 měl žalovaný předmětnou nemovitost vyklidit a zajistit si odhlášení trvalého pobytu. S žalovaným na základě svobodné vůle uzavřel stěžovatel smlouvu, s jejímž obsahem oba vyjádřili souhlas a vůli být vázáni celým obsahem smlouvy, tudíž i ujednáními o smluvní pokutě. Ohledně sjednaných smluvních pokut představoval obsah smlouvy vyváženost práv a povinností, neboť vedle povinnosti žalovaného řádně vyklidit a zajistit si odhlášení trvalého pobytu pod sankcí 50.000,- Kč, byl rovněž sjednán závazek stěžovatele zaplatit smluvní pokutu ve stejné výši v případě, že by porušil svou povinnost zaplatit kupní cenu. Mínění soudu, že smluvní pokuta je sjednána v nepřiměřené výši, a že je tudíž sjednána v rozporu s dobrými mravy, považuje stěžovatel za nesprávné, a stejně tak spatřuje rozpor v tvrzení žalovaného, že splnění povinnosti zajišťované smluvní pokutou bylo pro něj od počátku nemožné. Nejvyšší soud již několikrát dovodil, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5% denně není nepřiměřená, a proto ani nemůže být v kolizi s hmotným právem. Proto stěžovatel dospěl k závěru, že stejně tak ani nemůže být nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy smluvní pokuta sjednaná ve výši 50.000,- Kč, tedy ve výši, která v přepočtu na počet dnů, v nichž trvalo prodlení žalovaného se splněním smluvně převzaté povinnosti, nedosahuje výše 0,5% denně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení § 39 in fine obč. zák. - "Neplatný je právní úkon, který ... se příčí dobrým mravům." - nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 33, str. 235 a násl.).

Výklad rozhodných podmínek závěru, že relevantní část předmětné kupní smlouvy "se příčí dobrým mravům.", je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).

"Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 14, str. 383 a násl.). Úvaha založená na aplikaci ustanovení § 39 in fine obč. zák. musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními a posouzení právního úkonu jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně soudům obecným.

Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

V takto vymezeném ústavněprávním kontextu však není přesvědčivé námitky proti závěru, jejž učinily obecné soudy, že za situace, kdy mezi stěžovatelem a žalovaným bylo sjednáno ustanovení o příslušné smluvní pokutě (srov. v konkrétnostech text shora), příčí se toto ustanovení předmětné smlouvy dobrým mravům. Není zde namístě úsudek, že by se obecné soudy dopustily výkladu "svévolného", což jediné by zde - z pohledu ústavněprávního - mohlo mít význam.

Řečené lze shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá efektivní ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, jehož posouzení Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Rovněž obecné soudy řádně odůvodnily, proč nelze aplikovat na posuzovanou věc stěžovatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (pro skutkovou odlišnost). Proto argumentace stěžovatele o nevypořádání se s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu není přiléhavá.

Rovněž na argumentaci odvolacího soudu (a na závěru z ní plynoucího), že rozhodný pro účely rozhodnutí o nákladech řízení je u žaloby na peněžité plnění konkrétní výše přisouzené částky, nelze shledat ničeho svévolného. Stěžovatel namítal, že soudy měly postupovat v souladu s § 142 odst. 2 a např. náhradu nákladů nepřiznat žádnému z účastníků, neboť bylo prokázáno, že žalovaný porušil svou smluvně převzatou povinnost. Tato námitka je však jen polemikou s právním názorem obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva (konkrétně regulujícího institut náhrady nákladů řízení), postrádá jakoukoliv argumentaci ústavněprávní. Sama okolnost, že stěžovatel zaujímá jiný právní názor na výklad podústavního práva, než jaký zaujaly obecné soudy, porušení základních práv nezakládá.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.