II. ÚS 1016/12
II.ÚS 1016/12 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Romany Andělové, se sídlem Roubalova 13, 602 00 Brno, insolvenční správkyně dlužníka Woman & Man Exclusive, s. r. o., v likvidaci, zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou, se sídlem Dolní nám. 117/3, Opava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2011, č. j. 1 Co 210/2011-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k porušení práva na účinný opravný prostředek (čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 6 Úmluvy), a k porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2011, č. j. 1 Co 210/2011-124, bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky (insolvenční správkyně úpadce) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2011, č. j. 35 C 3/2011-43, jímž byl povolen vklad vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku rozsudku ve prospěch společnosti Byty Nížkovice, s. r. o. Odvolací soud odmítl odvolání podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Odvolací soud dovodil, že pokud nebyla insolvenční správkyně účastníkem řízení před správním orgánem {konkurs byl prohlášen na prodávajícího až po podání návrhu na vklad, přičemž platí, že řízení o vkladu vlastnického práva se prohlášením konkursu nepřerušuje [srov. § 266 odst. 1 písm. m) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] a účastníkem řízení zůstává i nadále dlužník (§ 266 odst. 2 insolvenčního zákona)], nemohla být insolvenční správkyně s ohledem na znění § 250a odst. 1 o. s. ř. ani účastníkem řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, a proto ani nebyla legitimována k podání odvolání.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nejprve popisuje povahu institutu insolvenčního správce, jehož hlavním úkolem je zajištění a sepsání majetkové podstaty a přezkum přihlášených pohledávek. Poté rozebírá jednotlivé zásahy odvolacího soudu do ústavně zaručených práv. Odmítnutím odvolání na základě ústavně nekonformního výkladu odepřel odvolací soud stěžovatelce přístup ke spravedlnosti a porušil tak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Odvolací soud odebral stěžovatelce rovněž právo na účinný opravný prostředek, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepředvídatelné zejména s ohledem na situaci, kdy vůči tomuto rozhodnutí neexistuje žádný řádný a mimořádný opravný prostředek. Další námitka se týká porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka vychází z toho, že je třeba vytvořit takový mechanismus, v jehož rámci může uplatňovat insolvenční správce práva věřitelů a dlužníka. Takovým mechanismem by měl být dle názoru stěžovatelky vstup insolvenčního správce do řízení na místo dlužníka. Odvolací soud tak svým závěrem o tom, že se řízení o žalobě proti rozhodnutí katastrálního úřadu nepřerušuje, vytvořil situaci, kdy takový mechanismus neexistuje, v důsledku čehož došlo k porušení procesního aspektu práva vlastnit majetek.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh nepřípustný. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

6. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. V dané věci bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2011, č. j. 1 Co 210/2011-124, protože dle názoru odvolacího soudu bylo podáno neoprávněnou osobou. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti polemizuje právě se závěrem o tom, že nebyla účastníkem řízení, a proto nemohla podat řádně odvolání. Důvodem žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. K prokázání takového důvodu zmatečnosti je účastník oprávněn v řízení o žalobě pro zmatečnost uplatňovat i takové skutečnosti a důkazy, které mohl uplatnit předtím, než odvolací soud odvolání odmítl. V dané věci žalobu pro zmatečnost projednává a rozhodne o ní krajský soud (srov. § 235a odst. 1, věta druhá za středníkem o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí jsou pak přípustné řádné popř. i mimořádné opravné prostředky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepodala (aspoň z ústavní stížnosti tato skutečnost nikterak nevyplývá) proti rozhodnutí odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost, nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako nepřípustnou. I pokud by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost a současně ústavní stížnost podala, bylo podání ústavní stížnosti předčasné a ta by musela být opět odmítnuta pro nepřípustnost.

7. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.