II. ÚS 1013/12
II.ÚS 1013/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., právně zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov-Město, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 32 T 177/2010, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 13 To 57/2011 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1512/2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo zaručené čl. 37 odst. 3 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny.

Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ byl stěžovatel uznán vinným tím, že dne 27. 5. 2010 kolem 13:30 hodin řídil v obci Čestlice, na okrese Praha - východ, osobní automobil, který zaparkoval na parkovišti, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž takto jednal přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 7.2 009 sp. zn. 2 T 207/2009, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2009, mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku, se zápočtem doby zadržení řidičského průkazu od 30. 6. 2009. Tím se měl dopustit spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl za současného vyslovení dohledu podle ustanovení § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle ustanovení § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců.

Proti rozsudku podal stěžovatel i státní zástupce odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo nově rozhodnuto o výroku o trestu. Podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu byl při nezměněném výroku o vině stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců ve věznici s dozorem. Podle ust § 73 odst. 1mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

Nejvyšší soud z důvodu dle ustanovení § 265i odst. 1 písmeno b) tr. řádu dovolání podané stěžovatelem odmítl.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, má za to, že hodnocení důkazů uskutečněné všemi soudy v napadených rozhodnutích představuje exces, který je v rozporu s principy elementární právní logiky a v důsledku toho vyjadřují taková rozhodnutí svévoli soudní moci. Z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí nevyplývá vztah mezi provedenými důkazy a úvahami při hodnocení takto provedených důkazů, na základě kterého by soudy mohly dospět k jednoznačnému rozhodnutí o vině stěžovatele a v konečném důsledku uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Zejména nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědkyně nstržm. K. V., která prováděla kontrolu stěžovatele na inkriminovaném místě.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán a důkazy, i když nepřímé, na základě kterých byl uznán vinným, tvoří ucelený řetězec.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů; argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.

Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.