II. ÚS 1012/13
II.ÚS 1012/13 ze dne 22. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Věry Křoupalové, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 8 Co 836/2012, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým mělo být zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek.

Stěžovatelka žádá Ústavní soud o zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 10 C 82/2000, jímž nalézací soud zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala stanovení povinnosti žalovaného strpět výkon práva cesty po části jeho pozemku.

Projednávaná ústavní stížnost byla nejprve přidělena JUDr. Dagmar Lastovecké jako soudkyni zpravodajce, v souvislosti s uplynutím jejího mandátu se soudcem zpravodajem dle ustanovení § 12 odst. 11 a 12 rozvrhu práce Ústavního soudu v platném a účinném znění stal JUDr. Ludvík David.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podala dne 21. 3. 2013 dovolání. Ústavní soud ze své úřední činnosti zjistil, že o stěžovatelkou podaném dovolání nebylo dosud Nejvyšším soudem rozhodnuto.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným od 1. 4. 2004 do 31. 12. 2012, byla ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatilo pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jednalo o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v rozhodném znění]. Pokud tedy stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nebylo ji možno za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadala v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., dle něhož platilo, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, bylo možné podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli zůstávala v takovém případě zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nebyl po uvedené novelizaci v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nebylo možno ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o řádně podaném dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů počala stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z pouhé skutečnosti, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci řízení dovolacího. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, nebyl dán důvod.

V dané věci - již za účinnosti zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. - podala stěžovatelka dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti (viz shora). Do projednávané věci nicméně nedopadá přechodné ustanovení čl. IV. bodu 1. druhé části zákona č. 404/2012 Sb., neboť stěžovatelce patrně počala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti až za účinnosti této novely zákona o Ústavním soudu.

Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je přitom nepřípustná i taková ústavní stížnost, před jejímž podáním stěžovatel nepodal dovolání, o jehož přípustnosti může Nejvyšší soud rozhodnout na základě důvodů, jež závisí na jeho uvážení.

Bez ohledu na to, zda počala lhůta k podání ústavní stížnosti stěžovatelce běžet před účinností zákona č. 404/2012 Sb., nebo až za účinnosti tohoto zákona, je proto zřejmé, že stěžovatelkou s dovoláním současně podaná ústavní stížnosti je podáním nepřípustným (předčasným).

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení dovolacího.

Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitiae, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatelky u obecných soudů.

Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. října 2013

Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.