II. ÚS 101/09
II.ÚS 101/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem Jiráskovo náměstí 159/10, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006 č.j. 47 Cm 6/2006-231, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. 5 Cmo 506/2006-301 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 29 Cdo 4602/2007-481, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 19. 2. 2009 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jejich postupem byla zkrácena na svých základních právech, zejména právu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, napadeným usnesením ze dne 21. 12. 2006 č. j. 5 Cmo 506/2006-301 Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006 č.j. 47 Cm 6/2006-231, kterým tento soud zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo Mgr. H. I. a JUDr. F. Ch. uloženo, aby do doby právní moci rozhodnutí v dané právní věci složili do úschovy soudu prvního stupně akcie na majitele pod pořadovým číslem 051 až 100, emitenta XIO.CZ a. s., identifikační číslo 26226260, o jmenovité hodnotě jedné akcie 10.000,- Kč, emitované 28. 11. 2000. Oba soudy dospěly k závěru, že se jedná o obsahově totožný návrh na předběžné opatření, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvého stupně ze dne 4. 9. 2006 č. j. 47 Cm 6/2006-190, a v jeho projednání proto brání překážka rei iudicatae.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jež však Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2008 č. j. 29 Cdo 4602/2007-481 zamítl, neboť shledal závěry obecných soudů jako správné. V odůvodnění pak uvedl, že od pravomocného rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 4. 9. 2006 č. j. 47 Cm 6/2006-190 nevznikly žádné nové skutečnosti. Stěžovatelka v novém návrhu uváděla pouze některé další podrobnosti a posouzení, týkající se již dříve známých skutkových okolností věci.

V podané ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na svém stanovisku zastávaném již v předchozím řízení, že její opětovný návrh na vydání předběžného opatření vycházel z nových skutkových tvrzení, neboť skutečnosti stran neplatnosti smlouvy o převodu akcií a o půjčce cenných papírů jí nebyly v době původního rozhodování o předběžném opatření známy a tyto v něm tedy neuváděla. Stěžovatelka proto nesouhlasila s názorem Nejvyššího soudu, že se jednalo pouze o podrobnosti a posouzení již dříve známých skutkových okolností. Soudy podle jejího názoru tímto pochybily, neboť umožnily "paní Mgr. H. I. vydávat se za akcionáře společnosti XIO.CZ, a. s.", která z této pozice blokuje činnost společnosti a způsobuje jí tak škodu. Stěžovatelka dále soudům prvního a druhého stupně vytýkala, že se věcně nezabývaly otázkou, zda je potvrzení o uložení předmětných akcií u společnosti MERX a.s. H. I. důvěryhodné, přestože toto bylo v pořadí druhém návrhu na vydání předběžného opatření namítáno. Poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008 č. j. 24 Co 539/2007-98, který se danou otázkou zabýval, s tím, že i v tomto postupu shledává porušení svých práv, neboť soudy podle ní ve skutkově blízkých věcech rozhodují rozdílně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Předně nutno vzít v úvahu, že ústavní stížnost směřuje do rozhodnutí ve věci vydání předběžného opatření. Rozsah přezkumu je tudíž oproti případům, kdy se jedná o meritorní rozhodnutí, omezen.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Většina argumentů ve stížnosti uvedených v zásadě opakuje argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.

V dané věci se obecné soudy soustředily především na posouzení, zda usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2006 č. j. 47 Cm 6/2006-190, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření ze dne 29. 8. 2006, představuje pro nový návrh stěžovatelky na vydání identického předběžného opatření, doručený nalézacímu soudu dne 31. 10. 2006, překážku věci pravomocně rozsouzené. Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit se závěrem obecných soudů o existenci takové překážky, neboť bylo před obecnými soudy jednoznačně prokázáno, že se jedná o totožný návrh uplatněný za stejného skutkového stavu mezi týmiž účastníky. I pro řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření platí ustanovení § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), který stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o zastavení řízení o předmětném návrhu stěžovatelky, mají tedy oporu v zákoně. Nadto ve věci rozhodující obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vyložily, proč bylo nutné řízení o návrhu stěžovatelky zastavit (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) jim proto nelze nic vytknout.

Ústavní soud rovněž neshledal důvodnou námitku týkající se údajné nepředvídatelnosti v rozhodování obecných soudů. Předně stěžovatelčin odkaz na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008 č. j. 24 Co 539/2007-98 není přiléhavý, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno ve zcela jiném řízení (řízení o umoření akcií). Na rozdíl od nyní posuzovaného případu se také nejednalo o nařízení předběžného opatření, pro něž je charakteristické, že žalobce je povinen prokázat existenci potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků. Důvody potřeby této zatímní úpravy musí být žalobcem nejen tvrzeny, ale především navrhovatel musí o nich soud přesvědčit, přičemž se tak neděje formou dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou podmínky. U ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat. Procesní odpovědnost v tomto směru má navrhovatel. Z přiloženého návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 27. 10. 2006 ovšem nevyplývá, že by stěžovatelka svou povinnost splnila. Zmínka o tom, že "... H. I. na valnou hromadu nebude vpuštěna když charakteristika akcií, které drží na základě neplatné zřejmě antidatované smlouvy nesouhlasí s charakteristikou akcií, emitovaných společností XIO.CZ a.s. dne 28. 11. 2000...", která je nadto zahrnuta v rámci námitky vztahující se k nákladnosti svolávání valných hromad, na nichž hlasují osoby žalovaných, ačkoliv nejsou vlastníky předmětných akcií, rozhodně podmínku osvědčení významných okolností nesplňuje. V této souvislosti je třeba dále připomenout, že pro rozhodnutí o předběžném opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně (srov. § 75c odst. 4 občanského soudního řádu). Znamená to mimo jiné, že nemůže být v řízení o předběžném opatření přihlédnuto k tvrzením, k listinám nebo k dalším důkazům, které soud prvního stupně neměl k dispozici v okamžiku vyhlášení (vydání) svého usnesení. Pokud tedy stěžovatelka doplňovala a konkretizovala svá tvrzení až v průběhu dalšího řízení (zejména odvolacího a dovolacího), nemohly tyto nově uváděné skutečnosti již rozhodnutí soudů ovlivnit.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že byla v projednávaném případě porušena její ústavně zaručená práva. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do jejich rozhodovací pravomoci. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.