II. ÚS 1005/10
II.ÚS 1005/10 ze dne 19. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2010 sp. zn. 17 Co 463/2009 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 2. 2010 sp. zn. 17 C 99/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 4. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu namítá, že jeho odůvodnění, pokud je v něm tvrzeno, že v době doručování rozsudku se stěžovatel zdržoval v místě svého trvalého bydliště, je nesprávné, a uvádí argumenty, kterými tento závěr soudu vyvrací. Poukazuje i na to, že hned po doručení odvolání nebylo rozhodnuto o jeho odmítnutí, ale že ze strany soudu došlo k několika dalším úkonům, pro něž stěžovatel nabyl přesvědčení, že jeho odvolání je včasné. Až poté, co se z napadeného usnesení dozvěděl o opožděném podání odvolání, mohl požádat o prominutí zmeškání lhůty. Jeho žádosti však nebylo vyhověno. Tímto postupem mu byla odejmuta důležitá procesní práva. K závažnému pochybení dle něj došlo již při vydání samotného rozsudku ve věci, neboť soud konal bez přítomnosti stěžovatele, který byl dlouhodobě nemocen, a rozhodl v jeho neprospěch.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo podle ustanovení § 218a o. s. ř. pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 10. 2008 č. j. 17 C 99/2006-154. Druhým napadeným usnesením Okresní soud v Chomutově neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání. Jak ověřil Ústavní soud u Okresního soudu v Chomutově, stěžovatel podal dne 18. 3. 2010 proti uvedenému usnesení okresního soudu odvolání, které bylo spolu se spisem dne 31. 3. 2010 postoupeno k vyřízení odvolacímu soudu.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky se rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředků vyjma návrhů na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávaném případě ovšem stěžovatel uvedený požadavek v případě obou napadených usnesení nesplnil a jeho ústavní stížnost je tak nepřípustná.

S účinností od 1. 1. 2001 byl do českého právního řádu zařazen nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Dle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. lze žalobou pro zmatečnost napadnout i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Jestliže tedy stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku ve věci samé, aniž by před tím využil institut žaloby pro zmatečnost, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, již sama okolnost tvrzeného vadného postupu odvolacího soudu, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ve svém důsledku důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. § 229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností. Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. usneseních Ústavního soudu v obdobných věcech, např. sp. zn. III. ÚS 1086/07, III. ÚS 75/10, IV. ÚS 150/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Pokud ústavní stížnost brojí i proti usnesení soudu prvního stupně, jímž stěžovateli nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání, ani v tomto případě se nejedná o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť takovým rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1, 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je až rozhodnutí o podaném odvolání. Jak vyplynulo ze sdělení okresního soudu, stěžovatel odvolání skutečně podal, ale nebylo o něm doposud rozhodnuto. Ústavní stížnost v této části je proto předčasná, neboť k případné nápravě tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod může dojít až po vydání rozhodnutí o odvolání, a to za předpokladu, že toto rozhodnutí bude ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadeno ústavní stížností [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 58/95, III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, usn. č. 13, svazek 7, usn. č. 2, svazek 11, usn. č. 49); shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, IV. ÚS 188/06 a dalších (dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz); na danou povinnost upozorňuje rovněž odborná literatura - srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, s. 381, nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. přepracované a rozšířené vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, s. 573].

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou. Z tohoto důvodu již Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady návrhu spočívající v absenci plné moci k zastupování advokátem, neboť na výsledku řízení by to nemohlo nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2010

Stanislav Balík soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.