II. ÚS 1001/17
II.ÚS 1001/17 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou, AK se sídlem Nádražní 38/8, Český Těšín, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 2016 č. j. 8 T 34/2015-220, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2016 č. j. 6 To 249/2016-240 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 7 Tdo 1344/2016-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i usnesení Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Okresního soudu v Karviné.

2. Okresní soud v Karviné uznal obžalovaného (stěžovatele) vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil obžalovanému povinnost zaplatit poškozeným České průmyslové pojišťovně škodu ve výši 31 169 Kč a Janu Novákovi (jedná se o pseudonym) škodu ve výši 98 138 Kč. Proti tomuto rozsudku se obžalovaný (stěžovatel) odvolal. Odvolací soud usnesením č. j. 6 To 249/2016-240 odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl, když dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Okresní soud provedl v hlavním líčení důkazy v souladu s trestním řádem a v rozsahu, který mu umožňoval bez pochybností ve věci rozhodnout. Okresní soud dle něho v odůvodnění uvedl konkrétní důkazy, ze kterých vycházel, a jak tyto důkazy hodnotil, čímž splnil povinnost uloženou v § 125 trestního řádu a krajský soud v hodnocení důkazů okresním soudem neshledal žádné logické rozpory či nedostatky ani neúplnost, které by mohl hodnocení okresního soudu vytknout. Zdůvodnění okresního soudu je logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, neboť soud druhého stupně zamítl jeho dovolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením odmítl. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu dle Nejvyššího soudu nelze namítat ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému důvodu podle § 265b trestního řádu. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

6. Stěžovatelovy námitky směřují do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními trestního řádu (§ 2 odst. 6 trestního řádu), Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel má námitky ke způsobu, jakým soud prvního stupně přistoupil k hodnocení provedených důkazů, když soud bez dostatečného a přesvědčivého zdůvodnění k důkazům, jež zpochybňují vinu stěžovatele, nepřihlédl, resp. je nepovažoval za věrohodné či relevantní pro skutková zjištění. V důsledku těchto vad tak došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

8. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Všechna napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a dalších osob a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Z odůvodnění jasně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

9. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.