II. ÚS 100/05
II.ÚS 100/05 ze dne 10. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Miloslavem Černochem, advokátem se sídlem Znojmo, Na Rejdišti 608/5, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 5 Zn 4433/2003, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 2. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského státního zastupitelství v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o odložení věci, vydaného policejní komisařkou Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Městského ředitelství v Brně ze dne 24. 9. 2004, ČTS: MRBM-452/KPV-KOM-TČ-2003. Tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle stěžovatele důvodem podnětu k zahájení trestního stíhání proti J. M. byla skutečnost, že J. M. na něm vylákal na základě lživých tvrzení půjčku v částce 1.500.000,-Kč. Uvádí argumenty, které dle něj svědčí o podvodném jednání J. M., především jeho lživé tvrzení, že půjčené peníze vrátí z pojistného plnění za shořelý autobus a motocykl, ačkoli je neměl pojištěny. Má za to, že policejní orgán vedl prověřování podnětu neobjektivně a jednostranně, což bylo také důvodem ke zrušení jeho prvního rozhodnutí o odložení věci státním zastupitelstvím. Policejní komisařka poté založila do spisu listiny, které nemají dle názoru stěžovatele s podstatou věci žádnou souvislost, a věc opětovně odložila. Zatímco J. M. byl podrobně vyslechnut na úřední záznam o podaném vysvětlení, stěžovatel byl vyslechnut v pěti nic neříkajících řádcích na protokol o trestním oznámení. Pokud za této situace státní zastupitelství jeho stížnost jako nedůvodnou zamítlo, toto rozhodnutí není dle stěžovatele řádně odůvodněno, neboť se nevypořádalo se všemi námitkami. Stěžovatel má za to, že státní zástupkyně podlehla zřejmě neúmyslnému zamlžování věci policejním orgánem, což vedlo k tomu, že byla přehlédnuta podstata věci.

Z obsahu připojeného spisového materiálu bylo zjištěno, že usnesením policejního rady Policie ČR, Městského ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality Brno - Komárov, ČTS:MRBM-452/KPV-KOM-TČ-2003, ze dne 18. 12. 2003, byla podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit J. M. tím, že v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 1999 si na základě ústní dohody bezúročně půjčil od stěžovatele finanční hotovost ve výši 1.500.000,-Kč s termínem splatnosti do listopadu 1999, avšak do dnešního dne půjčku nesplatil. Policejní orgán dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě vyřídit věc jinak. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně toto usnesení z podnětu stížnosti stěžovatele zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Policejnímu orgánu nařídil, aby prověřil subjektivní stránku trestného činu, přinejmenším tvrzení podezřelého, že počítal s příjmy od sponzorů, a dále, aby prověřil stěžovatelem naznačené podezření z trestného činu poškozování věřitele podle § 256 trestního zákona.

Policejní orgán Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR vydal dne 24. 9. 2004 v pořadí druhé usnesení, jímž opětovně věc odložil s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Učinil tak poté, co k ověření tvrzení podezřelého vyžádal jeho účetnictví i účetnictví syna J. M. ml. a výsledkové listiny ze světového šampionátu Superbike z let 1998 a 1999. Z těchto dokladů i z důkazů opatřených dříve dovodil, že podezřelému nelze prokázat, že v době půjčení peněz mohl předpokládat, že nebude moci peníze vrátit, tedy jeho úmysl vylákat od stěžovatele finanční hotovost s úmyslem tuto nevrátit ve smyslu ustanovení § 250 trestního zákona, či úmysl následně zmařit uspokojení věřitele ve smyslu ustanovení § 256 trestního zákona.

O stížnosti stěžovatele rozhodoval státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který ji usnesením ze dne 23. 12. 2004, čj. 5 Zn 4433/2003-20, jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že policejní orgán provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, a lze souhlasit i s jeho závěry, že se v dané věci nejedná o trestný čin, neboť nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Upozornil na to, že z dokazování naopak vyplynulo, že podezřelý oprávněně předpokládal, že se jeho finanční situace zlepší a půjčku bude schopen splatit s ohledem na sportovní výsledky svého syna, kterých v průběhu roku 1998 a začátku roku 1999 dosahoval, kdy v souvislosti s jeho závodní činností byly příjmy částečně zajištěny z propagace a reklamy.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Stěžovatel tvrdí, že stížnostní orgán porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť řádně neodůvodnil své rozhodnutí.

Napadené usnesení nelze dle názoru Ústavního soudu posuzovat samostatně, ale ve spojení s rozhodnutími, jež mu předcházela. Z obsahu spisu se podává, že stěžovatel napadal neúplnost skutkových zjištění již svou dřívější stížností proti rozhodnutí policejního rady ze dne 18. 12. 2003 o odložení téže věci. Na jejím základě státní zastupitelství toto napadené rozhodnutí zrušilo a policejnímu orgánu uložilo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a to s ohledem na potřebu doplnit dokazování o prověření tvrzení podezřelého, že při uzavření půjčky počítal s příjmy od sponzorů. Policejní orgán v naznačeném směru dokazování doplnil, čímž splnil pokyny ve zrušujícím usnesení státního zastupitelství. Poté tyto nové důkazy ve spojení s důkazy dříve provedenými vyhodnotil a dospěl k závěru, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Státní zastupitelství se s jeho postupem i rozhodnutím ztotožnilo a uvedlo důvody, které ho k zamítnutí stížnosti vedly. Ústavní soud neshledal, že by jeho postupem bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech, kdy se postup orgánů činných v trestních řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci. O takový případ však v projednávané věci nejde.

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda ve skutečnosti, že policejní orgán věc odložil, lze vůbec spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (srov. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (srov. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, str. 291).

Ústavní proto konstatuje, že orgány činné v trestním řízení neporušily odložením věci o podezření z trestného činu žádná ústavně zakotvená práva stěžovatele, neboť Ústavou zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje. Tento závěr Ústavního soudu však nebrání tomu, aby se stěžovatel domáhal své ochrany cestou občanskoprávní.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.