I. ÚS 999/17
I.ÚS 999/17 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Víta Koláře, zastoupeného JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem Brno, Orlí 492/18, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 53 C 32/2008-426, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2015 č. j. 15 Co 110/2014-463 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 č. j. 33 Cdo 2184/2016-500, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

I. Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. března 2017, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 53 C 32/2008 vyplývá, že původní žalobkyně, Danica Kolářová, se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 12. února 2008 domáhala po prvním žalovaném, Ing. Vojtěchovi Kolářovi, vrácení daru v podobě nemovitostí v k. ú. Veveří. V průběhu řízení pak změnila žalobní petit ve věci a nadále se domáhala určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. května 2009 č. j. 53 C 32/2008-174 žalobu původní žalobkyně zamítl. Z podnětu odvolání původní žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. července 2010 č. j. 15 Co 316/2009-206 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. prosince 2010 č. j. 53 C 32/2008-284 byla opět žaloba původní žalobkyně zamítnuta. Původní žalobkyně však dne 21. prosince 2010 zemřela. Na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. května 2012 č. j. 53 C 32/2008-322 do řízení na místo původní žalobkyně vstoupil stěžovatel, který byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2012 č. j. 60 D 179/2011-220 potvrzen jakožto jediný dědic po původní žalobkyni.

3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. ledna 2013 č. j. 15 Co 425/2012-365 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 53 C 32/2008-426 žalobu zamítl. Na základě odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. dubna 2015 č. j. 15 Co 110/2014-463 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že se návrh, aby bylo určeno, že stěžovatel je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a to ke dni úmrtí zemřelé Danici Kolářové, zamítá. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2017 č. j. 33 Cdo 2184/2016-500 odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že původní určovací žalobní petit před tím, než vstoupil do řízení ve věci, zněl, že původní žalobkyně Danica Kolářová je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatel tento petit změnil u jednání odvolacího soudu dne 28. dubna 2015 v návaznosti na výzvu soudu ke změně petitu, kteroužto odvolací soud učinil až po závěrečném návrhu stěžovatele. S ohledem na překvapivost této výzvy pak stěžovatel v časové tísni navrhnul, aby bylo rozhodnuto, že stěžovatel je výlučným vlastníkem nemovitostí ke dni úmrtí původní žalobkyně. Stěžovatel poukázal na to, že odvolací soud se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval hmotněprávní kvalifikací věci a skutkovými závěry soudu prvního stupně a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nalézací soud není ve sporném řízení oprávněn učinit zjištění, které věci patří do dědictví, což je výlučně věcí řízení o dědictví podle § 175a a násl. občanského soudního řádu. Důvodem zamítnutí žaloby tak byl závěr odvolacího soudu, že stěžovatel nemohl mít právní zájem na určení svého vlastnického práva ve smyslu upraveného petitu. Dovolací soud pak dospěl v zásadě ke stejným závěrům. Stěžovatel má za to, že odvolací soud při hodnocení naléhavosti právního zájmu na určení vlastnického práva stěžovatele k nemovitostem nezohlednil právní skutečnost okamžiku nabytí vlastnického práva k dědictví po zůstavitelce, původní žalobkyni, když dědictví se nabývá k okamžiku smrti zůstavitele.

5. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu je podle názoru stěžovatele zatíženo přepjatým formalismem a vede k extrémně nespravedlivému závěru ve věci. Stěžovatel tvrdí, že nebyl soudem prvního stupně ani soudem odvolacím poučen o neurčitosti původního žalobního petitu. Stěžovatel dále poukázal na nesprávnost a nepřesnost výroku rozsudku odvolacího soudu, ve kterém nemovitost, katastrální území i katastrální úřad byly identifikovány chybně. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23), ze dne 13. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11 (N 186/67 SbNU 241), ze dne 31. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551) a ze dne 21. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

9. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, přičemž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výsledku Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že dovolání bylo odmítnuto z důvodu, že právní otázky, jejichž řešení odvolacím soudem stěžovatel zpochybnil, byly již Nejvyšším soudem vyřešeny, napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto, bylo i řádně odůvodněno, a to pokud jde o naléhavý právní zájem stěžovatele na určení vlastnického práva k nemovitostem i o poučovací povinnost soudu.

11. K tvrzení stěžovatele, že teprve po přednesení závěrečného návrhu u odvolacího soudu dne 28. dubna 2015, byl bez jakéhokoliv dalšího poučení vyzván ke změně žalobního petitu, Ústavní soud z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 28. dubna 2015 ověřil, že po přednesech zástupce žalobce a zástupců žalovaných 1 - 6 učinil odvolací soud dotaz na stěžovatele, zda a jaký procesní úkon ohledně znění petitu činí, a to vzhledem k tomu, že v průběhu řízení zemřela žalobkyně, která se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem v žalobě vymezeným a vzhledem k rozhodnutí o nástupnictví stěžovatele po původní žalobkyni. K tomu zástupce stěžovatele uvedl, že trvají na původně podané žalobě, tj. na určení vlastnictví a navrhují, aby bylo soudem určeno, že stěžovatel je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a to ke dni úmrtí zemřelé Danici Kolářové. Na to bylo po poradě senátu vyhlášeno usnesení, kterým byla připuštěna změna žaloby a další usnesení, podle kterého další důkazy prováděny nebudou. Teprve až potom byli zástupci žalobce a žalovaných vyzváni k přednesu svých závěrečných návrhů (č. listu 460 - 461). Tvrzení stěžovatele o nesprávném postupu odvolacího soudu není tedy důvodné.

12. Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na vady výroku rozsudku odvolacího soudu, z téhož protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 28. dubna 2015 plyne, že odvolací soud uvedl výrok rozsudku ve znění zcela totožném, jak byl sdělen právním zástupcem stěžovatele a zaprotokolován (č. listu 460). Ani této námitce stěžovatele tudíž nebylo možno přisvědčit.

13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.

14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.