I. ÚS 993/17
I.ÚS 993/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ERNEST UH, s.r.o., se sídlem Lannova 2061/8, 110 00 Praha 1, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3494/2016-168 ze dne 3. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 55/2013, Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok stěžovatelky na zaplacení částky 105.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. K němu mělo dojít v důsledku peněžitého plnění stěžovatelkou věřiteli jako zhotoviteli díla za jinou osobu v postavení objednatele díla. Žalobě nejprve Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 25. 3. 2015 č. j. 5 C 55/2013-98 vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 č. j. 59 Co 182/2015-141 změnil rozhodnutí nalézacího soudu a žalobu v celém rozsahu zamítl. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu jím tvrzené výlučně skutkové dovolací argumentace, třebaže dovolání obsahovalo primárně nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Dle stěžovatelky šlo konkrétně o otázky rozdílu ve výkladu a aplikaci občanskoprávních institutů přistoupení k závazku a převzetí plnění, dále chybného právního posouzení věci ve vztahu k podmínkám pro vydání bezdůvodného obohacení, jakož i posouzení vztahu mezi fyzickými osobami a právnickými osobami, které nejsou totožnými subjekty, byť jde o osoby propojené. Dovolací soud tedy dle názoru stěžovatelky nebyl oprávněn odmítnout dovolání z důvodu výlučně skutkové argumentace, nýbrž byl maximálně oprávněn dovolání odmítnout z toho důvodu, že odvolací soud ve skutečnosti ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu respektoval. V takovém případě by se však Nejvyšší soud musel vypořádat s poukazy stěžovatelky na konkrétní judikáty Nejvyššího soudu, které odvolací soud dle dovolací argumentace nerespektoval, a musel by také vysvětlit, proč jsou poukazy stěžovatele na tato rozhodnutí irelevantní. To však Nejvyšší soud dle stěžovatelky neučinil, neboť namísto toho ve prospěch správnosti závěrů odvolacího soudu citoval jiná svá rozhodnutí. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl z důvodu výlučně skutkové argumentace. Jedinou otázkou, kterou se z tohoto důvodu odmítl zabývat, byla skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že mezi žalovanou a její matkou (jež byla současně jednatelkou stěžovatelky), došlo k uzavření dohody o přistoupení k závazku. Ve zbytku dovolací soud reagoval na právní argumentaci předestřenou v dovolání a srozumitelným způsobem se s ní vypořádal. Ostatně toho, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není vybudováno čistě na důvodu toliko skutkové polemiky, si je stěžovatelka v ústavní stížnosti sama vědoma.

Pokud jde o rozsah odůvodnění soudního rozhodnutí, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti ustáleně judikuje, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, kdy rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (viz kupř. nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tak co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní.

Těmto požadavkům napadené usnesení dovolacího soudu ve světle obsahu dovolání podaného předchozím právním zástupcem stěžovatelky dostojí. Nejvyšší soud se sice jednotlivě nevypořádal s poukazy stěžovatelky na konkrétní judikáty, nelze však přehlédnout, že valná část těchto judikátů se věnuje obecným parametrům dohody o přistoupení k závazku (převzetí plnění), základním předpokladům vydání bezdůvodného obohacení a otázce personálního propojení při jednání právnické osoby, avšak bez konkrétní vazby na souzený případ. Tato vazba je sice v dovolání přítomna, ale nikoli v rovině podřazení zjištěných skutkových okolností pod nosné důvody citovaných judikátů, nýbrž v rovině zpochybnění samotných skutkových závěrů odvolacího soudu.

Přitom souzená věc se vyznačuje zásadním specifikem v tom, že matka žalované využila svého postavení stěžovatelčiny jednatelky k realizaci uhrazení závazku její dcery vůči zhotoviteli díla a "v tomto dvojjediném postavení zabezpečila, že úhradu ceny za dílo provedl žalobce" (str. 7 rozsudku odvolacího soudu, č. l. 147). Právě na tento moment se pak stěžejní část odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu upíná (srov. str. 3 uprostřed). Ve skutečnosti tedy nejde o situaci, kdy by Nejvyšší soud na podporu svých závěrů uvedl některá svá rozhodnutí, která by byla v protikladu s těmi, jež na podporu svých tezí uvedla v dovolání stěžovatelka, a s takovými rozpory se vůbec nevypořádal. Výklad podaný Nejvyšším soudem jim neprotiřečí, protože v dané věci se jedná o jedinečnou strukturu právních vztahů, v jejichž rámci matka žalované využila své pozice stěžovatelčiny jednatelky a obchodní společnost použila jako nástroj k realizaci vlastních povinností, vzniklých jí v souvislosti s přistoupením k závazku své dcery vůči zhotoviteli díla jako věřiteli. V tomto kontextu také Nejvyšší soud vyjasnil, proč za potenciálně obohacenou bylo třeba pokládat právě matku žalované a že je otázkou vzájemného poměru stěžovatelky a matky žalované coby její jednatelky, zda a jaký mezi nimi existoval právní důvod pro přesun majetkových hodnot. S ohledem na to jsou rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která stěžovatelka v dovolání odkázala, v zásadě bezcenná (obecného rázu), poněvadž tuto konkrétní konstelaci právních vztahů neřeší. Tuto skutečnost sice Nejvyšší soud ve svém odůvodnění výslovně neuvedl, ale zřetelně ji z něj lze dovodit.

Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu přiměřeně reagoval i na další podpůrnou dovolací argumentaci stěžovatelky. Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného. Závěrem Ústavní soud podotýká, že si od Nejvyššího soudu vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti. Z něj se ovšem ve srovnání s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí nepodávají žádná nova, s nimiž by bylo nutno stěžovatelku seznámit a z nichž by Ústavní soud také vyšel. Proto je ani nezasílal k případné replice.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.