I. ÚS 989/10
I.ÚS 989/10 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. H. N., zastoupené JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem se sídlem Boleslavova 15/53, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 č. j. 33 Cdo 804/2008-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007 č. j. 62 Co 429/2006-87, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2006 č. j. 11 C 52/2004-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 3. 4. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala určení neplatnosti darovací smlouvy o převodu bytové jednotky a spoluvlastnických podílů k v rozsudku blíže specifikovanému bytu, uzavřené dne 17. 12. 2003 mezi žalovanými 1) L. P. a 2) E. P. na straně jedné a 3) M. T. na straně druhé, přičemž za hlavní okolnost, jež měla prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné smlouvy ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., stěžovatelka označila závažnou chronickou duševní chorobu žalované M. T., kvůli níž nebyla schopna posoudit následky svého jednání, a proto je třeba předmětnou smlouvu považovat za absolutně neplatnou. Obvodní soud pro Prahu 6 v záhlaví citovaným rozsudkem tuto žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence naléhavého právního zájmu na vyslovení neplatnosti předmětné smlouvy a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelky i žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby a nově rozhodl o nákladech řízení.

Následně podané dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitku stěžovatelky (otázka existence naléhavého právního zájmu) shledal z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně nevýznamnou a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatelka však v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, zpochybňuje závěry obecných soudů a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání a je v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy. S právními závěry obecných soudů však stěžovatelka polemizuje i v ústavní stížnosti pouze v rovině jednoduchého práva. Nadto jako hlavní důvody podání ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy své závěry o neexistenci naléhavého právního zájmu na vyslovení neplatnosti předmětné smlouvy založily na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když neodůvodněně zamítly jí navrhované důkazy, jimiž zamýšlela prokázat oprávněnost uplatňovaného nároku. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti všem rozhodnutím obecných soudů, v petitu ovšem navrhla pouze zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze. Ústavní soud nicméně vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu všech shora zmíněných rozhodnutí, a to z důvodu přezkoumání řízení jako celku.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).

Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak městský soud, tak před ním i obvodní soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení existence naléhavého právního zájmu na vyslovení neplatnosti předmětné smlouvy. Svá rozhodnutí, učiněná na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Postup obvodního soudu a městského soudu proto nelze označit za svévolný. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání.

Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky ohledně tzv. opomenutých důkazů, když obecné soudy zamítly stěžovatelkou navrhované důkazy, jimiž zamýšlela prokázat oprávněnost jí uplatňovaného nároku. Obvodní soud předmětný návrh posoudil, a poté jej zamítl usnesením ze dne 14. 6. 2006 (str. 5 rozsudku). Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že v kontextu důkazů provedených v rámci řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům žalované M. T. (řízení zahájené na návrh stěžovatelky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 805/2004), v němž byla dostatečně (na základě znaleckého posudku a dalších důkazů) posouzena způsobilost žalované k právním úkonům, nepovažoval stěžovatelkou navrhované důkazy za způsobilé zvrátit závěr, že žalovaná měla v době uzavření předmětné smlouvy plnou způsobilost k právním úkonům a nebyla tak prokázána existence naléhavého právního zájmu na vyslovení její neplatnosti. Nelze tak souhlasit s interpretací závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 N 10/3 SbNU str. 51, kterou stěžovatelka předestřela v závěru ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud zde naopak zdůraznil, že "zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1; § 157 odst. 2 o. s. ř.); (...) Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu, provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř)."

Postup obecných soudů proto nelze označit za svévolný a ani napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatelky. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.