I. ÚS 98/14
I.ÚS 98/14 ze dne 29. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jaroslavy Riedel, zast. Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem, sídlem U Radbuzy 4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2013, č.j. 28 Cdo 1687/2012-117, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2012, č.j. 62 Co 347/2011-100, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.5.2011, č.j.. 26 C 484/2009-63, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), protože podle jejího názoru jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K věci uvedla, že se vůči vedlejší účastnici domáhala náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nečinnosti Státního notářství v Chebu při vyřizování dědictví po zemřelé matce a následně shodným pochybením soudní komisařky při vyřizování dědictví po zemřelé sestře. Za podstatu vzniku škody považuje skutečnost, že příslušný soudní komisař v dědickém řízení včas a řádně nereflektoval na její žádosti a připomínky k prováděnému dědickému řízení, ačkoliv se opakovaně dožadovala, aby soudní komisař zajistil u České spořitelny, a.s., aby během dědického řízení nebylo možno disponovat s vkladními knížkami, na které spořila její matka. Zamezení dispozic požadovala již v průběhu listopadu 1991, později bylo zjištěno, že k neoprávněným dispozicím došlo nejprve v únoru 1992, pak v srpnu 1994. Dědické řízení trvalo více než 7 let, byly zjištěny průtahy v řízení a v současné době již není možno přesně revidovat transakce na předmětných vkladních knížkách, jelikož dokumenty byly skartovány. Včasným zásahem soudních komisařů směřujícím k zablokování vkladních knížek by bylo zamezeno jejich zneužití, stěžovatelce by byl vyplacen řádný dědický podíl, resp. přiznány pohledávky z vkladních knížek a nevznikla by jí tak škoda. Stěžovatelka údajně učinila veškeré kroky, které byly v té době možné, aby vzniku škody zabránila (opakované urgence, stížnosti na Notářskou komoru, podání trestního oznámení).

Rozsudkem obvodního soudu byla její žaloba nejprve zamítnuta v plném rozsahu, po zrušení tohoto rozsudku městským soudem, rozhodl obvodní soud opět o zamítnutí žaloby s poukazem na skutečnost, že její nárok je již promlčen a dále s poukazem na skutečnost, že činností soudu v rámci dědického řízení jí nemohla vzniknout a nevznikla škoda. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu s tím, že nárok je již promlčen. Následné dovolání bylo odmítnuto.

Podle stěžovatelky její nárok není promlčen; pro případ, že by se tak stalo, je přesvědčena, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, protože právě průtahy na straně orgánů veřejné moci způsobily dlouhou časovou prodlevu mezi vznikem škody a podáním žádosti o náhradu škody, resp. zjištěním takových informací, aby mohla být žádost podána. Dále stěžovatelka předkládá vlastní náhled na běh promlčecí lhůty, a to na její počátek. Připouští, že se o určité hypotetické škodě dozvěděla už v průběhu dědického řízení vedeného po své matce, ale o vzniku konkrétní škody a jejích podkladech se dozvěděla až v souvislosti s dědickým řízením po své sestře, takže dovozuje, že subjektivní promlčecí lhůta začala běžet až dnem právní moci rozhodnutí dědického řízení po sestře, tj. až od 8.12.2008 (po té, kdy bylo odmítnuto její odvolání, kdy krajský soud neshledal jí provedenou opravu vad odvolání za dostatečnou). Podle jejího názoru nemohlo dojít ani k promlčení podle desetileté objektivní promlčecí lhůty, když řízení bylo ukončeno až dne 18.6.1999, tato lhůta skončila dne 18.6.2009, avšak nárok byl uplatněn podáním doručeným vedlejší účastnici dne 10.6.2009.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 3: 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

II.

Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 428 305,- Kč, přičemž svůj požadavek zdůvodnila nesprávným úředním postupem notáře, který vedl ke zcizení částek z vkladních knížek paní Dagmar Duličkovou, a v důsledku postupu soudních komisařů při vyřizování dědictví ji vznikla nemajetková újma. Škoda ve výši 228 305,60 Kč jí měla vzniknout tím, že soudní komisař v dědickém řízení včas a řádně nereflektoval na její žádosti a připomínky, nezajistil, aby nebylo možné disponovat s vkladními knížkami; a dále požadovala nemajetkovou újmu ve výši 200 000,- Kč. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelka učinila dotaz na pohyby účtů vedených u České spořitelny, a.s., a vyzval ji, aby podala vůči Dagmar Duličkové žalobu na určení, že ve vlastnictví zůstavitelky se nacházely další dvě vkladní knížky, stěžovatelka takovou žalobu nepodala; dědické řízení po stěžovatelčině sestře Dagmar Duličkové bylo ukončeno pravomocně dne 6.6.2008. Obvodní soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19.5.2011 žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že oba požadované nároky jsou promlčeny, což zdůvodnil odkazy na příslušná ustanovení zák. č. 58/1969 Sb. (v prvním případě) a zák. č. 82/1998 Sb. (ohledně druhého nároku). Na závěr odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka měla podat žalobu podle výzvy soudního komisaře, a vyslovil právní názor, že činností soudu v rámci dědického řízení nemohla vzniknout a nevznikla stěžovatelce škoda. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, avšak městský soud dospěl k závěru, že není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s rozdělením žalovaného nároku na dvě části, vypořádal se s námitkou stěžovatelky, že se o škodě dozvěděla až v průběhu dědického řízení po zemřelé sestře, a promlčení zdůvodnil uplynutím objektivní desetileté promlčecí lhůty. Také se ztotožnil se závěry o promlčení nároku na nemajetkovou újmu. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka tzv. nenárokovým dovoláním (v souladu s tehdy účinnou úpravou), které Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl, protože rozsudek odvolacího soudu nevykazoval charakter zásadního právního významu (s odkazy na konkrétní předchozí judikaturu).
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika se závěry soudů tří instancí o podmínkách promlčení jejího údajného nároku na náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem. V této souvislosti budiž připomenuta funkce institutu promlčení, který umožňuje, aby po určitém období nebyly zjišťovány hmotně právní aspekty nároku, též s ohledem na dobu, které uplynula od jeho vzniku (z tohoto důvodu shledal městský soud nadbytečným, srov. str. 4 dole rozsudku ze dne 8.2.2012, zabývat se splněním zákonných podmínek zakládajících případnou odpovědnost vedlejší účastnice). Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy stěžovatelčinu žalobu zamítly z důvodu promlčení jejího údajného nároku, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. A protože soudy neshledaly existenci nároku na náhradu škody, nemohlo dojít ani k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, ani k zásahu do práva na majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jestliže stěžovatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 262/10 a vznesenou námitku promlčení vedlejší účastnicí považuje za rozpornou s dobrými mravy, Ústavní soud tuto argumentaci nepovažuje za ústavně relevantní. Byla to totiž sama stěžovatelka, která ve smyslu principu vigilantibus iura, měla a mohla podat - v souladu s poučením a výzvou soudu - žalobu. Pokud ji nepodala, nestřežila řádně svoje práva a nemůže proto následně využívat výjimečného dobrodiní spočívajícího v hodnocení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.