I. ÚS 962/12
I.ÚS 962/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, AK Francouzská 16, pobočka Langrova 7, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 407/2011-56 z 28. 11. 2011 a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 16C 97/2011-27 z 9. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Vedlejší účastnice, bývalá manželka stěžovatele, podala žalobu na vypořádání společného jmění manželů (dále též "SJM") po rozvodu manželství; poté podala návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se mimo jiné domáhala vyslovení, že je oprávněna výlučně využívat vozidlo Peugeot 307, registrační značky XXX XXXX, a že žalovaný (stěžovatel) je povinen žalobkyni toto vozidlo předat spolu s klíči a veškerými doklady potřebnými pro provoz vozidla. Soud prvního stupně tomuto návrhu usnesením č. j. 16 C 97/2011-27 z 9. 8. 2011 podle stěžovatele vyhověl. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání, v němž tvrdil, že předmětné vozidlo sice zakoupil za trvání manželství, ale pro účely podnikání. V technickém průkazu je v této souvislosti uvedeno IČ stěžovatele; jako druh vozidla je uvedeno osobní auto montážní s primárním účelem doprava osob spolupracujících se stěžovatelem na jednotlivých zakázkách. Vedlejší účastnice s použitím předmětného vozidla k podnikání stěžovatele při jeho pořízení souhlasila. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením č. j. 12 Co 407/2011-56 z 8. 11. 2011 usnesení Okresního soudu v Šumperku shora citované přesto podle stěžovatele potvrdil.

Z § 5 odst. 1 obchodního zákoníku přitom - podle stěžovatele - vyplývá, že podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání; podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku. Proto závěr odvolacího soudu, že zařazení předmětného vozidla do obchodního majetku a tedy i do podniku, není pro účely nařízení předběžného opatření podstatný, je nesprávný, neboť výrokem soudu dochází mimo jiné k "poškození podniku jako složky majetku". Stěžovatel prý během řízení doložil skutečnost, že jeho bývalá manželka převedla finanční prostředky z účtu stěžovatele ve výši 192.000 Kč; dále tvrdil, že z trezoru umístěného v domě, který za trvání manželství společně s manželkou užívali, odnesla částku 200.000 Kč v hotovosti, složenou z podnikatelské pokladny stěžovatele a společných úspor. Proto tvrzení vedlejší účastnice o její nemajetnosti neodpovídá podle stěžovatele skutečnosti, takže i její osvobození od soudních poplatků a složení jistoty podle § 75b odst. 1 o. s. ř. bylo podle stěžovatele v rozporu se zákonem.

Stěžovatel dodal, že zejména odvolací soud nezjistil skutkový stav z předložených důkazů v souladu s jejich objektivním obsahem. Soudy obou stupňů tak prý postupovaly povrchně a spokojily se s tvrzeními vedlejší účastníce, která byla stěžovatelem - podle jeho názoru - dostatečně vyvrácena.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90 Ústavy a jeho základní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Napadenými rozhodnutími bylo prý rovněž porušeno základní právo stěžovatele podnikat v souladu s čl. 26 Listiny. Stěžovateli je totiž znemožněno podnikání v dosavadním rozsahu a tím mu vzniká škoda na podnikání, a to i přesto, že předběžné opatření je toliko dočasným institutem.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku evidovaný pod sp. zn. 16 C 97/2011. Zjistil, že jmenovaný soud nařídil svým usnesením z 9. 8. 2011, č. j. 16 C 97/2011-27, následující předběžné opatření: "Od doručení tohoto usnesení je žalobkyně oprávněna výlučně užívat vozidlu PEUGEOT 307, reg. zn. XXX XXXX a žalovaný je oprávněn výlučně užívat vozidlo FORD Transit, reg. zn. XXX XXXX. Žalovaný je povinen žalobkyni vozidlo PEUGEOT 307, reg. zn. XXX XXXX, předat spolu s klíči a veškerými doklady potřebnými pro provoz vozidla (doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a osvědčení o registraci vozidla). Toto předběžné opatření zanikne dnem právní moci rozhodnutí, jímž bude řízení vedené v této věci u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16C 97/2011, skončeno [výrok I]. [...] Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 500,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Okresního soudu v Šumperku [výrok II]."

Žalobkyně navrhla, jak plyne z citovaného usnesení, vydání předběžného opatření s odůvodněním, že vozidlo, jehož užívání se domáhá, je součástí společného jmění účastníků; řízení o vypořádání společného jmění účastníků bylo zahájeno jejím návrhem. Ve společném jmění účastníci mají - podle tvrzení žalobkyně - další motorové vozidlo značky Ford Tranzit a stěžovatel dále užívá jako leasingový nájemce motorové vozidlo Hyundai Santa Fe. Účastníci také vlastní dva rodinné domy i s parcelami a další přilehlé parcely, zahrady a zastavěné plochy a nádvoří. Stěžovatel, podle tvrzení žalobkyně (jak je parafrázováno okresním soudem v napadeném usnesení), výlučně využíval nemovitosti, které jsou součástí zaniklého společného jmění manželů i motorová vozidla a žalobkyni v užívání společných věcí bránil. K napjatým vztahům se stěžovatelem pak žalobkyně zejména uvedla, že dne 18. 12. 2010 po příjezdu domů po ní stěžovatel požadoval vrácení klíčů od vozidla Peugeot, na což mu podle svého tvrzení sdělila, že vozidlo je společné a že si tedy jedny klíče ponechá, zvláště když stěžovatel má také klíče. Za této situace pak "mělo dojít" k tomu, že stěžovatel svoji bývalou manželku fyzicky napadl; způsob napadení je podle okresního soudu dopodrobna popsán v protokole o podání trestního oznámení z 18. 12. 2010. Po incidentu pak žalobkyně s vozidlem odjela právě na Policii České republiky; při čekání na výslech stěžovatel vozidlo za pomoci svých klíčů odvezl pryč od stanice policie a žalobkyně tak neměla k vozidlu přístup. Vozidlo přitom patří do společného jmění manželů, neboť bylo zakoupeno za trvání manželství.

Okresní soud ze zprávy MÚ v Zábřehu zjistil, že na stěžovatele je předmětné vozidlo zaregistrováno, stejně jako vozidlo Dinli Masai a vozidlo Ford Tranzit; stěžovatel je dále uživatelem vozidla Hyundai Santa Fe. Sporné vozidlo značky Peugeot bylo koupeno za částku 460.668 Kč, která by byla uhrazena 10. 9. 2003.

Z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 3. 2011 bylo zjištěno, že manželství účastníků uzavřené dne 23. 4. 1994 bylo rozvedeno. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 6. 2011.

Podle relevantních ustanovení občanského soudního řádu okresním soudem citovaných, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Předběžným opatřením může být účastníku zejm. uloženo, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy. Usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, je vykonatelné vyhlášením. Nedošlo-li k jeho vyhlášení, je vykonatelné, jakmile bylo doručeno tomu, komu ukládá povinnost, jedná-li se o předběžné opatření podle § 76 o. s. ř.

Podle § 145 odst. 1 občanského zákoníku majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně. Podle § 149 občanského zákoníku společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání.

Okresní soud v napadeném usnesení uzavřel, že bylo prokázáno, že předmětný automobil Peugeot je ve společném jmění účastníků. V řízení bylo dále prokázáno, že ve společném jmění mají účastníci další motorové vozidlo značky Ford Tranzit a že žalovaný užívá vozidlo Hyundai Santa Fe na základě leasingové smlouvy. Za této situace, jestliže žalovaný (stěžovatel) má tedy ve svém držení všechna 3 vozidla, měl okresní soud za to, že žalobkyně je bezdůvodně vyloučena z užívání některého z nich; není tedy naplněno ust. § 145 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož mají manželé, respektive bývalí manželé, užívat majetek, který tvoří společné jmění společně, a to až do doby, než je provedeno vypořádání tohoto společného jmění. Žalobkyně přitom osvědčila naléhavou potřebu upravit poměry účastníků ve vztahu k užívání předmětného vozidla značky Peugeot; ta zejména protokolem o trestním oznámení z 18. 12. 2010, z něhož jednoznačně vyplývá, že si vozidlo zapůjčila za účelem výletu se synem a žalovaný jí z užívání tohoto vozidla vyloučil tím, že vozidlo odvezl do společných nemovitostí, kam neměla přístup. Žalobkyně tedy - podle okresního soudu - nemá žádnou možnost, jak vozidlo, které tvořilo společné jmění účastníků užívat, než se domáhat jeho užívání v rámci řízení o vydání předběžného opatření. Soud zvažoval i možnost, zda není namístě upravit užívání předmětného vozidla střídavě každým z účastníků; s ohledem na skutečnost, že v držení žalovaného (stěžovatele) jsou další dvě vozidla, měl však za to, že je možné upravit užívání všech vozidel tak, že každý z účastníků bude užívat pro svoji potřebu výlučně určené vozidlo. Naléhavá potřeba upravit poměry mezi účastníky - podle soudu - jednoznačně vyplývá zejména z protokolu o trestním oznámení z 18. 12. 2010, v němž sice žalobkyně oznamovala fyzické napadení ze strany stěžovatele, nicméně se zmiňuje právě o tom, že k tomuto fyzickému napadení došlo v souvislosti s tím, že užívala předmětné vozidlo; nadto v protokole uvádí to, jakým způsobem možnost užívat vozidlo pozbyla.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením z 28. 11. 2011, č. j. 12 Co 407 2011-56, citované usnesení okresního soudu potvrdil. Uvedl, že závěry okresního soudu zcela akceptuje. Žalobkyně totiž splnila všechny formální náležitosti, které zákon stanoví pro nařízení předběžného opatření ve smyslu § 75 odst. 2 o. s. ř. V návrhu řádně vylíčila skutečnosti, které odůvodňují předběžné opatření, včetně tvrzení o tom, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků a osvědčila důvody nařízení předběžného opatření; podařilo se jí listinnými důkazy osvědčit skutečnosti, které odůvodňují nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků. K odvolacím námitkám stěžovatele (které se do značné míry shodují s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti) pak krajský soud zejména uvedl, že není podstatné, zda předmětné vozidlo Peugeot je v obchodním majetku stěžovatele, nýbrž že je podstatný způsob užívání tohoto vozidla, který byl v řízení prokázán; to stěžovatel v podstatě ani nerozporoval. Podle názoru odvolacího soudu byly v daném případě splněny podmínky nařízení předběžného opatření ve znění takovém, jak je nařídil okresní soud, který správně vyjádřil pouze přechodnost této úpravy do skončení řízení ve věci vypořádání společného jmění účastníků.
III.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ochrany shora specifikovaných základních práv a svobod. Ústavní soud tedy přezkoumal z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů se pak o to důrazněji projevuje tehdy, je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodl (lhostejno jakým způsobem) o návrhu na nařízení předběžného opatření. Jen výjimečně jsou totiž předmětem jeho přezkumné činnosti dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení směřující, která pravomocnému skončení řízení předcházejí. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na omezenou způsobilost předběžného opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze sice tato rozhodnutí výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu (aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto), a to i v případě, že návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno nebylo (srov. též nález IV. ÚS 189/01 z 21. 11. 2001, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, str. 327). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces celkový); tj. jde o posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda o něm bylo rozhodnuto příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda toto jeho rozhodnutí není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. nález II. ÚS 221/98 z 10. 11. 1999, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 16, str. 171 a násl.]. Dle přesvědčení Ústavního soudu právě uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí zcela vyhovují.

Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud - nad rámec napadených rozhodnutí, s nimiž se zcela ztotožňuje - toliko poznamenává, že stěžovatel nedostatečně reflektuje skutečnost, že soudy nerozhodovaly o vlastnických vztazích k předmětnému automobilu (ty zůstávají od doby jeho pořízení do společného jmění stěžovatele a jeho dnes již bývalé manželky neměnné) ale ve své podstatě o tom, že ho stěžovatelova bývalá manželka smí i nadále využívat k obstarávání běžných potřeb svých a jejich společného syna. Nutno přitom podotknout, že to byl právě stěžovatel, jenž své bývalé manželce v užívání vozidla - a to dosti nevhodným způsobem - bránil. Ústavní stížností napadená rozhodnutí přitom z materiálního pohledu na právo nikterak nevylučují, že stěžovateli jeho bývalá manželka umožní využívat předmětné vozidlo i k jeho potřebám (ostatně ani stěžovatel sám v ústavní stížnosti netvrdí, že by mu v tom jeho bývalá manželka kdykoliv a jakkoli předtím bránila). Naopak s tvrzeními své bývalé manželky, že jí bránil ve využívání vozidla, se stěžovatel v ústavní stížnosti vypořádat ani nepokouší.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.