I. ÚS 96/05
I.ÚS 96/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti JUDr. S. K., zast. advokátem JUDr. Janem Dvořáčkem, sídlem Tyršova 177, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11. 2004, čj. 30 Cdo 1344/2004-171, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.3.2004, čj. 1 Co 269/2003-137 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.7.2003, čj. 11 C 57/2002-86, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajské soudu v Českých Budějovicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2004, čj. 30 Cdo 1344/2004-171, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2.3.2004, čj. 1 Co 269/2003-137 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 2.7.2003, čj. 11 C 57/2002-86 a domáhal se jejich zrušení. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V návrhu na zahájení řízení stěžovatel uvedl, že byl žalobcem v soudním řízení před krajským soudem v právní věci o ochranu osobnosti, v níž se domáhal, aby žalovaná L. K., ředitelka Týdeníku Milevské noviny, byla povinna uveřejnit na první straně v Milevských novinách opakovaně po dobu tří měsíců do sedmi dnů od právní moci rozsudku, dále na úřední desce obce Kovářova výrazným způsobem písmeny o velikosti nejméně 14 bodů po dobu tří měsíců do tří dnů od právní moci rozsudku specifikovaný text omluvy. Dále se stěžovatel domáhal náhrad nemajetkové újmy v penězích ve výši 100 000.- Kč Oba uplatněné nároky krajský soud napadeným rozsudkem zamítl, aniž přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal, vrchní soud napadený rozsudek potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, neboť rozhodnutí mělo podle jeho názoru zásadní právní význam. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatel se domnívá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 - nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a s čl. 10 odst. 1,2 právo na ochranu osobnosti a osobního a soukromého života Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V další části návrhu stěžovatel podrobně popsal skutkový vývoj zásahu do jeho osobnostních práv, k němuž údajně došlo publikací článku "pravda proti lži aneb sousedské vztahy napodruhé" dne 17.10.2001 v Milevských novinách. Stěžovatel se domnívá, že měl dostat prostor, aby na tvrzení, která považuje za nepravdivá, a na útoky na svou osobu, reagoval. Proto požadoval na žalované publikaci článku, který sám sepsal a v němž v 34 bodech otištěné nepravdy a polopravdy vyvracel. Žalovaná publikaci tohoto článku odepřela. Stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy žalovanou Libuši Kolářovou nepovažovaly za pasivně věcně legitimovanou, přestože byla ředitelkou týdeníku Milevské noviny. Připouští, že v době publikování článku zastávala "jen" funkci ředitelky, nicméně poté týdeník převzala a v současné době je sama v registru periodického tisku Ministerstva kultury uvedena jako vydavatelka Milevských novin.

V navazující části návrhu stěžovatel uvedl, že požadoval náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť má zato, že zadostiučinění ve formě omluvy je zcela nepřiměřené, vzhledem k tomu, že byla ve značné míře snížena jeho důstojnost, jako fyzické osoby, rovněž i jeho vážnost ve společnosti, tj. v místní komunitě obce Kovářova. Upozornil na faktory, které odůvodňují zvýšení požadované částky na dvojnásobek a vyjádřil víru, že soud vezme v úvahu závažnost vzniklé újmy a všechny další okolnosti případu a dospěje k závěru, že původně požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy je zcela nepřiměřená a proto je třeba ji ve smyslu § 13 odst. 3 obč. zákoníku výrazně zvýšit a tento právní názor vysloví v nálezu.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 7 odst. 1 Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Čl. 10 odst. 1 Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Čl. 10 odst. 2 Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Čl. 36 odst. 1 Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud lapidárně odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížnosti napadeného usnesení, návrh na rozhodnutí neformuloval.

Vrchní soud také pouze odkázal na svůj rozsudek, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Krajský soud se nedomnívá, že by stěžovatel byl na svých právech zkrácen a plně odkázal na zdůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že posuzoval celé znění článku a hodnotil ho podle všech výrazů a formulací ve spojení se všemi souvislostmi a okolnostmi, za nichž byl uveřejněn. Po zhodnocení všech aspektů, s ohledem na umístění článku a celkové předcházející události jeho vydání, učinil závěr, že žaloba není opodstatněná s přihlédnutím k tomu, že za daného zjištěného stavu nebylo zapotřebí zkoumat, zda tvrzení, které bylo v článku jakožto názory a stanoviska sdělená třetí osobou v reakci na stanoviska samotného žalobce, jsou pravdivá. Protože soud má zato, že nebyla porušena základní práva stěžovatele navrhl vydání nálezu, jímž se ústavní stížnost zamítá.

L. K. se vzdala postavení vedlejšího účastníka.

Z předložených listinných podkladů Ústavní soud ověřil pravdivost stěžovatelova tvrzení o jeho žalobě vůči žalované L. K. Krajský soud se, jakožto prvořadou otázkou, zabýval pasivní legitimací žalované a dospěl k závěru, že žalovaná není dostatečně pasivně legitimována, protože nebylo zjištěno, že by pisatelka článku vybočila z rámce činnosti samotného vydavatelství. Protože nebyla zjištěna odpovědnost žalované za zásah do cti či důstojnosti stěžovatele, soud zamítl i žalobu ohledně zaplacení částky 100 000,- Kč. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, zejména v něm nesouhlasil se závěrem soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované, vzhledem k tomu, že ve věci Městského soudu v Praze sp.zn. 37 C 130/2001 bylo v rozsudku ze dne 12.3.2003 uvedeno, že I. K. (původce informací o stěžovateli v předmětném článku) není v uvedené věci pasivně legitimován, neboť není ani autorem článku ani vydavatelem Milevských novin. Vrchní soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející a po doplnění řízení zprávou Ministerstva kultury a výpisem z obchodního rejstříku dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že žalovaná není v dané věci věcně pasivně legitimována. Soud konstatoval, že ke dni zveřejnění předmětného článku byla vydavatelem Milevských novin společnost JIHOTISK, s.r.o. Vrchní soud dále připomenul, že podle § 4 zák. č. 46/2000 Sb. odpovídá za obsah periodického tisku vydavatel; původce takového zásahu, tedy autor, odpovídá vedle vydavatele pouze za předpokladu, že není pracovníkem vydavatele. Odpovědnost žalované byla tedy vyloučena s odkazem na užití § 420 odst. 2 obč. zákoníku, jestliže k tvrzenému zásahu mělo dojít článkem, jehož byla žalovaná spoluautorkou, při plnění úkolů vydavatele, aniž by bylo možno její postup hodnotit jako vybočení z rámce plnění těchto úkolů. Vrchní soud uzavřel, že jestliže není v dané věci pasivně legitimována, nelze dovodit ani její odpovědnost podle § 13 obč. zákoníku; proto rozsudek krajského soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání na základě § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Nejvyšší soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce není dána, dovolání tudíž odmítl.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelům návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti a domáhá se poskytnutí ochrany prostřednictvím soudu. Přitom však odmítá respektovat, že úspěch ve sporu je závislý na existenci věcné legitimace. Je notorietou, že věcná legitimace (vedle procesní legitimace, tedy oprávnění být účastníkem řízení) je založena hmotněprávním vztahem účastníka k projednávané věci. To znamená, že věcně legitimován je ten, kdo je účastníkem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná. O aktivní věcné legitimaci se hovoří na straně žalobce, o pasivní věcné legitimaci na straně žalovaného. S ohledem na předmět sporu je zřejmé, že věcná legitimace účastníků se odvíjí od právní úpravy skutkové podstaty odpovědnosti za obsah periodického tiku. Podle § 4 zák. č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel. Je tedy na první pohled zřejmé, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově žalobě adekvátně posoudily postavení žalované fyzické osoby a žalobu z důvodu nedostatku její pasivní legitimace zamítly. Ústavní soud připomíná, že neúspěch v tomto sporu nebrání stěžovateli domáhat se práva na ochranu osobnosti vůči skutečně věcně legitimovanému subjektu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuto jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1003 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18.8.2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.