I. ÚS 957/17
I.ÚS 957/17 ze dne 3. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele I. B., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 3/2016-578 ze dne 22. 6. 2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 73/2016 ze dne 6. 10. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 4 Tdo 170/2017-25 ze dne 28. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

2. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni jako nalézací soud uznal stěžovatele vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití a pokračujícím zločinem vydírání a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody šesti let, toto rozhodnutí pak bylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu zrušeno a změněno tak, že byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití, pokračujícím zločinem vydírání a zvlášť závažným zločinem znásilnění, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v úmyslu se sexuálně uspokojit, v přesně nezjištěném počtu případů osahával přes oděv svou nezletilou dceru, a to na prsou, hýždích a stehnech, pokoušel se ji svlékat a v jednom případě ji ve vaně hladil po nahém těle, opakovaně ji říkal, že ji připraví o panenství, přičemž poškozená ho odstrkovala, plakala a vyzývala, aby svého jednání zanechal, dále jí opakovaně vyhrožoval, že ji, její matku a bratra zabije, pokud to někomu oznámí, rovněž využil spánku poškozeného nezletilého syna a přes slipy mu mačkal pohlavní úd, při čemž si přitom v úmyslu se sexuálně uspokojit třel pohlavní úd až do ejakulace. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Ten ke stěžovatelovým námitkám uvedl, že zčásti byly založeny především na zpochybňování skutkových zjištění, například bagatelizací svých dotyků penisu poškozeného chlapce. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že učiněná skutková zjištění jednoznačně prokazují, že obviněný prováděl jednání, za něž byl odsouzen v době, kdy jeho nezletilý syn spal, tedy že zneužil jeho bezbrannosti. Stěžovatel tedy svým jednáním naplnil znaky trestného činu znásilnění i pohlavního zneužití, neboť došlo k pohlavnímu styku s dítětem mladšímu 15 let, což ve svém souhrnu odůvodňuje obě kvalifikace. Pokud stěžovatel poukazem na tenkou hranici mezi znásilněním a pohlavním zneužitím naznačil, že by snad s ohledem na nižší intenzitu jednání mohla přicházet v úvahu kvalifikace jeho jednání jen jako trestného činu pohlavního zneužití, zjevně pominul tu okolnost, že čin spáchal za využití spánku nezletilého poškozeného, a tedy zneužil jeho bezbrannosti. Nejvyšší soud uvedl, že dokazování ve věci poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, soudy prvního i druhého stupně náležitě vyložily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým závěrům a podrobně rozvedly též svou argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud obhajobu a výpověď obviněného považovaly za účelovou a nadto vyvrácenou provedenými důkazy svědčícími o její nevěrohodnosti. Stěžovatelův nesouhlas s učiněnými skutkovými závěry a konečným vyzněním odsuzujícího rozhodnutí nelze zaměňovat za porušení práva na spravedlivý proces. Výtka stěžovatele o existenci tzv. opomenutých důkazů, tedy neprovedení stěžovatelem navržených důkazů bez dostatečného odůvodnění též podle Nejvyššího soudu neobstojí. Soudy obou stupňů totiž návrh stěžovatele na doplnění dokazování řádně vyhodnotily z hlediska jeho potřebnosti a přínosu do stavu již provedených skutkových zjištění, a rozhodly, že další důkazy by byly z hlediska zjištění nových a podstatných okolností případu nadbytečné. Skutkový stav věci již byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy, byl náležitě stabilizován a přínos obviněným navrhovaných důkazů by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Argumentace obviněného o "vágnosti" odůvodnění tohoto závěru odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí, je vyjádřením jeho negativního postoje k tomuto závěru soudu, avšak nemůže zpochybnit správnost tohoto závěru. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že stěžovateli nebyla náležitě prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu znásilnění ve formě úmyslného zavinění. Trestného činu znásilnění se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Kvalifikovaná skutková podstata dopadá na případy, kdy pachatel spáchá daný čin na dítěti mladším čtrnácti let. Pod pojem "pohlavní styk" lze vedle soulože spočívající ve spojení pohlavních orgánů muže a ženy podřadit i různé další sexuální aktivity směřující k pohlavnímu uspokojení pachatele. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Pro zneužití bezbrannosti je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného. V posuzovaném případě bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel, byť přes oděv, osahával pohlavní úd poškozeného nezletilého a tohoto jednání se dopustil v přímém úmyslu pod pohnutkou svého sexuálního uspokojení, přičemž během osahávání poškozeného sám masturboval a následně ejakuloval. Nadto zneužil situace, že dítě spalo, a nebylo schopné jakkoli aktivně ovlivnit jednání stěžovatele, který této situace využil a zneužil chlapcovy bezbrannosti. Obviněný v průběhu trestního řízení, vědom si toho, že byl při činu přistižen matkou poškozeného dítěte, připustil, že sahal poškozenému na přirození, situaci se však snažil vysvětlit tím, že mu ruka do oblasti chlapcova pohlavního orgánu sjela jen omylem či mimoděk, že se tedy poškozeného nedotýkal proto, aby uspokojil svůj sexuální pud, byt' činnosti, tedy hlazení a sebeuspokojování, probíhaly současně. Takto vykonstruované obhajobě soud neuvěřil, zejména při existenci ostatních provedených důkazů. Nejvyšší soud ještě pro úplnost k odkazu obviněného "na tenkou hranici mezi znásilněním a pohlavním zneužitím" konstatoval, že kvalifikovat posuzované protiprávní jednání obviněného pouze jako trestný čin pohlavního zneužití nepřipadá v úvahu, neboť obviněný zneužil bezbrannosti poškozeného, čímž naplnil jeden ze znaků zločinu znásilnění.

3. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na to, že podle znaleckého posudku a vyjádření znalců je osobou intelektově podprůměrnou a z tohoto důvodu i ovlivnitelnou. Stěžovatel je tedy osobou, které v trestním řízení mělo být věnováno z hlediska těchto jeho nedostatků zvýšené pozornosti. Jako obviněný k věci vypovídal několikrát. Z tohoto se dvakrát k trestné činnosti doznával a třikrát veškeré jednání popíral. Stěžovatel jako důkazy v odvolání navrhl svůj opětovný výslech, výpis volaných a přijatých hovorů z mobilního čísla syna a odborné vyjádření k jeho obsahu, informace o zasílání mzdy stěžovatele a přihlášení dětí ke zdravotnímu pojištění, opětovný výslech matky poškozených dětí a údaje z facebookového profilu a youtube. Stěžovatel polemizuje s tím, že jeho důkazní návrhy byly zamítnuty a připomíná, že to sice nebyly důkazy, které se bezprostředně váží k vině, ale mohou napomoci posoudit věrohodnost jednotlivých výpovědí. Odůvodnění neprovedení důkazů v napadeném rozhodnutí je podle stěžovatele povrchní. Stěžovatel dále uvádí, že soud vycházel ze skutečností, u nichž jednoznačně neuvedl, z jakých důkazů vyšel (tvrzení o jeho vazebním stíhání v jiné trestní věci, o tom, že se domáhal vstupu do bytu a mělo se mu to v jednom případě i podařit). Nepřipuštění výslechu stěžovatele pak bylo zásadním pochybením, protože na své slyšení má obviněný právo za všech okolností. Na tom nezmění nic ani fakt, že stěžovatel byl k věci vyslýchán pětkrát. Odmítnutí provedení popsaných důkazů je tak porušením práva na obhajobu a spravedlivý proces. Ačkoli se ke skutku spočívajícím ve znásilnění nezletilého chlapce doznal a doložila ji i výpověď matky poškozeného, stěžovatel namítá, že jeho vina ohledně tohoto skutku nebyla dostatečně prokázána. Své doznání jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem považuje za zcela nepoužitelné, stejně jako výpověď poškozené dcery. Stěžovatel je přesvědčen, že o jeho vině vznikly důvodné pochybnosti, a proto je nutné postupovat in dubio pro reo.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatele s napadenými rozsudky se odehrává pouze na úrovni podústavního práva a skutkových zjištění obecných soudů.

6. Ústavní soud poukazuje na to, že napadená rozhodnutí byla přesvědčivě odůvodněna, závěry o vině stěžovatele vyznívají přesvědčivě a neprovedení stěžovatelem požadovaných důkazů obecné soudy vysvětlily dostatečně. Stěžovatel opakuje argumenty, které již byly obecnými soudy vyvráceny (srov. výše bod 2).

7. V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.