I. ÚS 955/15
I.ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017

Důsledky protiprávní jednostranné změny bydliště dítěte

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, se sídlem Minská 38, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 24 Nc 44/2012-279 ze dne 2. 7. 2014, rozsudku Krajského soudu Brně č. j. 38 Co 332/2014-395 ze dne 18. 12. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 162/2016-499 ze dne 13. 10. 2016, takto:
I. V řízení o ústavní stížnosti, přerušeném usnesením sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 22. června 2015, se pokračuje.

II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení zejména pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na respektování rodinného života a právem na spravedlivý proces. Napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o svěření stěžovatelovy dcery do péče matky a o styku stěžovatele s dcerou.

2. Stěžovatel je otcem S. P. V březnu 2012 matka dítěte opustila společnou domácnost, kterou vedli v P., a i s dcerou se odstěhovala do B. Následně podala matka návrh na svěření dcery do své péče.

3. Městský soud v Brně vydal dne 23. 5. 2012 předběžné opatření, kterým S. předal do péče matky a stěžovateli určil styk každou druhou sobotu od 14 do 18 hodin. Soud své rozhodnutí odůvodnil "ohledem na útlý věk dítěte, kdy matka dítě stále kojí a kdy není v jeho zájmu, aby pravidelně cestovalo do vzdálenosti cca 600 km". Na druhou stranu soud uvedl, že S. je na otce zvyklá a nevyhověl tedy návrhu matky, aby ke styku docházelo pouze v její přítomnosti. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí dne 20. 7. 2012 potvrdil. Ohledně styku uvedl, že rozhodl podle návrhu matky, neboť stěžovatel žádný konkrétní návrh na rozsah styku neučinil.

4. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 2. 7. 2014 S. svěřil do péče matky a stěžovateli určil styk každou druhou sobotu od 9 do 18 hodin. Své rozhodnutí o péči založil na znaleckém posudku, podle kterého je výchovná způsobilost matky dobrá a výchovná způsobilost stěžovatele je snížena. Rozhodnutí o styku založil rovněž na znaleckém posudku, na vyjádření matky, která se stykem každou druhou sobotu souhlasila a na závěru, že S. je již na otce zvyklá.

5. Znalkyně z oboru psychologie ve svém posudku stěžovatele vyhodnotila jako osobu s nadprůměrnými rozumovými schopnostmi, ale nepřizpůsobivou, nevyzrálou, vztahovačnou a podezřívavou vůči okolí. Stěžovatel podle znalkyně zakrývá vnitřní problémy, egoisticky se stará jen o sebe, má sklon k sebepozorování a litování se, překážky snáší zlobně, není dostatečně objektivní a jeho smysl pro realitu je snížený. Znalkyně také poznamenala, že v budoucnu doporučuje znalecké zkoumání stěžovatele soudním znalcem z odvětví psychiatrie z důvodu zjištěných paranoidních rysů osobnosti. Znalkyně vzhledem ke snížené výchovné způsobilosti otce nedoporučila střídavou péči. Ohledně styku doporučila vzhledem k nízkému věku dítěte zachovat styk každou druhou sobotu.

6. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí městského soudu o svěření S. do péče matky, avšak zrušil rozhodnutí o styku. Ohledně péče krajský soud odkázal na znalecký posudek, podle kterého je výchovná způsobilost matky velmi dobrá a stěžovatele naopak snížená. Střídavou péči rovněž nepovažoval v nejlepším zájmu dítěte. S. by neměla být vytržena z výchovného prostředí, kde prosperuje, kde má vazby nejen k matce, ale i ke svým polorodým sourozencům. Střídavá péče by pro S. byla náročná i z důvodu jejího útlého věku a velké vzdálenosti bydlišť rodičů. Rozhodnutí o styku však krajský soud zrušil a vzhledem k návrhu stěžovatele na širší styk městskému soudu uložil doplnit dokazování znaleckým posudkem stěžovatele z oboru psychiatrie.

7. Znalkyně z oboru psychiatrie ve svém posudku na stěžovatele uvedla, že její zjištění se neliší od zjištění předchozího znaleckého posudku z oboru psychologie. Vzhledem k abnormním osobnostním rysům je jeho výchovná způsobilost mírně snížena. Stěžovatel však netrpí žádnou duševní poruchou. Jeho zdravotní stav významnou měrou neovlivňuje jeho schopnost stýkat se se svou dcerou.

8. Městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2016 rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se se S. každou lichou sobotu od 9 do 18 hodin a v době vánočních prázdnin od 25. 12. do 27. 12. V odůvodnění městský soud odkázal na oba znalecké posudky a vycházel ze zjištění, že S. není zvyklá být s otcem přes noc.

9. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu změnil pouze ohledně styku o vánocích, kdy styk stanovil od 26. 12. do 28. 12. a upravil styk o velikonocích a letních prázdninách (týden v červenci a týden v srpnu). Podle krajského soudu je v zájmu S. zachování a rozvoj kontaktů se stěžovatelem. Styk by měl být do budoucna realizován tak, aby se otec mohl na její výchově co nejvýrazněji podílet. Na druhé straně je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že bydliště nezletilé a otce jsou od sebe značně vzdálena a styk dosud probíhal v omezeném rozsahu několika hodin. Je proto v zájmu nezletilé zpočátku tento užší styk zachovat a postupně jej podle aktuální situace rozšiřovat. Při jednání krajského soudu dne 13. 10. 2016 právní zástupce stěžovatele uvedl, že nemá dalších návrhů na doplnění dokazování.

II. Argumentace stěžovatele

10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími jsou porušena jeho práva na péči o svou dceru. Podle něj soudy dceru měly svěřit do střídavé péče. Uvádí, že matka dceru ve věku jednoho roku násilím vytrhla z jejího přirozeného prostředí v P. Péče o dceru od jejího jednoho roku mu tak byla znemožněna chováním matky a je tedy nepřípustné, aby soudy založily své rozhodnutí o péči na tom, že o dítě nepřetržitě od narození pečuje matka.

11. Stěžovatel také namítá, že znalecký posudek z oboru psychologie byl zmanipulovaný, neprofesionální a jednostranný. Odůvodnění soudů považuje za zcela jednostranná a svévolná. Rozsudky jsou založeny na skutečnostech, která jsou dle stěžovatele nepravdivé a projevem excesivní svévole. Skutkový stav byl zjištěn nedostatečně. Jeho návrhy na provedení důkazů byly bezdůvodně odmítnuty.

12. Podle stěžovatele jeho rodičovská práva a princip nejlepšího zájmu dítěte porušuje i rozhodnutí obecných soudů o styku, jehož rozsah považuje za velmi malý.
III. Hodnocení Ústavního soudu

13. Ústavní soud podotýká, že obsahem ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s tím, že dcera nebyla svěřena do střídavé péče, a že rozsah styku s ní je malý. Ústavní soud se bude těmito námitkami zabývat postupně.

14. Ústavní soud se k otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil. Aplikované principy shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 následovně. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče.

15. V nyní posuzovaném případě je z napadených rozsudků zřejmé, že rozhodnutí o svěření S. do péče matky obecné soudy založily především na znaleckém posudku, který u stěžovatele, oproti matce, shledal sníženou výchovnou způsobilost. Ústavní soud vnímá argument stěžovatele, že s tímto závěrem znaleckého posudku nesouhlasí. Nicméně hodnocení důkazů je primárně úkolem obecných soudů a Ústavní soud by do něj mohl vstoupit, pouze pokud by hodnocení byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. I. ÚS 2078/16 ze dne 2. 1. 2017; sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999; či sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000). K tomu však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo. Závěry znalkyně z oboru psychologie byly potvrzeny i novým znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. U stěžovatele tedy není splněn předpoklad pro rozhodnutí o střídavé péči, neboť v důkazním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že nenaplňuje výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou jako matka, a tento závěr odůvodnily. Lze doplnit, že i argument vazby dítěte ke svým polorodým sourozencům použitý krajským soudem pro odmítnutí střídavé péče je relevantní.

16. Obecné soudy založily svá rozhodnutí o péči na relevantních kritériích, kterými ústavně akceptovatelným způsobem zjistily nejlepší zájem dítěte. Omezení práva stěžovatele na rodinný život je tedy vyváženo legitimním cílem nejlepšího zájmu dítěte.

17. Ústavní soud má však naopak vážné pochybnosti o souladnosti napadených rozhodnutí o styku stěžovatele s dcerou s ústavními právy stěžovatele i s nejlepším zájmem dítěte. Ústavní rámec rozhodování o styku mezi rodičem a dítětem Ústavní soud shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 následovně.

18. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Jak vyplývá z Úmluvy o právech dítěte, tak dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1). Z ustálené judikatury Ústavního soudu poté vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Již proto jakékoliv omezení tohoto aspektu rodinného života (styku mezi rodičem a dítětem), musí být řádně a pečlivě odůvodněno, tedy musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být tomuto cíli přiměřené.

19. Kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče se analogicky uplatní i v případě rozhodování o styku. V tomto ohledu obecně platí, že řízení před soudy má být konáno, a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány.

20. Tyto ústavní principy plně zohledňuje i zákonná úprava styku s dítětem, která stanoví, že dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem (§ 888 občanského zákoníku). Občanský zákoník tedy v souladu s právě uvedeným ústavním rámcem stanoví právo rodiče i dítěte na vzájemný styk, jehož rozsah má být určován především nejlepším zájmem dítěte.

21. V nyní posuzovaném případě městský soud vydal měsíc a půl poté, co matka s dítětem opustily společnou domácnost, kterou vedly se stěžovatelem, předběžné opatření, kterým upravil styk stěžovatele s dcerou na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Ústavní soud považuje za obecně nepřípustné, aby ze situace, kdy rodič s dítětem doposud sdílel společnou domácnost, se rozsah styku snížil na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Takové drastické omezení styku by muselo být odůvodněno velmi závažnými důvody. Za takové závažné důvody Ústavní soud obecně nepovažuje útlý věk dítěte. Neexistuje totiž žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat i o novorozence, natož o dítě ve věku jednoho roku.

22. Co se týče dalšího důvodu uvedeného městským soudem pro tak omezený styk, tak ani vzdálenost bydliště rodičů není sama o sobě důvodem omezení styku. Při rozhodování o styku také nelze totiž pominout, že to byla matka, která dítě ze společné domácnosti vytrhla. Takové jednání matky je protiprávní, neboť určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz § 858 občanského zákoníku). Jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče (ROGALEWICZOVÁ, R. Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte, Právník 4/2015, roč. 154, s. 296 - 307). Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. Takové skutečnosti však nebyly matkou v návrhu na svěření dcery do péče ani tvrzeny, tím méně před soudem prokázány. Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny.

23. Další argument použitý městským soudem, tedy kojení dítěte matkou může být bezpochyby legitimním důvodem pro omezený styk otce s dítětem. Respektive je důvodem pro to, aby byl zajištěn pravidelný styk s matkou v takových intervalech, které dítě daného věku pro kojení potřebuje. Avšak i potřeba kojení může těžko odůvodnit rozhodnutí, že otec prakticky ze dne na den, poté co s dítětem sdílel domácnost, je z života dítěte náhle fakticky odstraněn a mohou spolu realizovat společný rodinný život jen čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní.

24. Předběžné opatření městského soudu, kterým byl takto zásadním způsobem omezen styk stěžovatele s jeho dcerou, je o to méně pochopitelné, pokud soud zároveň uvedl, že dcera je na stěžovatele zvyklá. Na tom nic nemění ani argument, že otec sám žádný konkrétní návrh na úpravu styku nepodá.

25. Důvod, proč se Ústavní soud zabývá nenapadeným předběžným opatřením, spočívá v tom, že toto předběžné opatření bylo v platnosti po dobu čtyř a půl roku až do právní moci rozhodnutí o styku, která nastala dne 16. 11. 2016. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o úpravě styku rodiče s dítětem je nutno postupovat s největším urychlením, neboť hrozí nebezpečí, že se vážně naruší vztah mezi rodičem a dítětem (viz také § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Přerušení kontaktu s velmi malým dítětem může vést k rostoucímu odcizování dítěte od rodiče. Požadavek, aby případy týkající se péče o děti byly projednávány ve vší rychlosti, zdůrazňuje i Evropský soud pro lidská práva, který z tohoto důvodu už v mnoha případech shledal, že Česká republika porušila právo rodiče na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz např. rozsudek ESLP ve věci Voleský proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00, § 106; či Reslová proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 7550/04, § 48).

26. V napadeném meritorním rozhodnutí o styku obecné soudy rozhodly, že stěžovatel je oprávněn se se svou dcerou stýkat každou druhou sobotu od 9 do 18 hodin a zvláštní styk byl upraven o prázdninách. Tento omezený rozsah styku byl odůvodněn pouze tím, že S. není zvyklá být se stěžovatelem přes noc a na delší dobu. Přitom znalecký posudek z oblasti psychiatrie žádné důvody u stěžovatele pro omezení styku s dcerou neshledal. Krajský soud doplnil, že důvodem omezeného styku je skutečnost, že bydliště nezletilé a otce jsou od sebe značně vzdálena a tedy styk bude třeba uskutečňovat v B. a jeho okolí.

27. Ústavní soud takto omezený styk stěžovatele s dcerou považuje za zásah do práva stěžovatele na výchovu a péči svého dítěte, ale i do práva dítěte na rodičovskou péči a výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny). Takto závažný zásah není přitom v rozhodnutích obecných soudů podložen dostatečně silnými důvody. Dostatečným důvodem těžko může být, že S. není zvyklá na delší styk s otcem a přespávání. Tímto argumentem by se totiž vždy petrifikoval rozsah styku z předchozího rozhodnutí. Navíc to, že S. není zvyklá být se stěžovatelem přes noc je důsledkem protiprávního jednání matky a důsledkem rozhodnutí obecných soudů, které vydaly předběžné opatření s velmi restriktivním stykem a nechaly jej v platnosti po dobu čtyř a půl roku.

28. V dané věci navíc nebylo argumentováno tím, že by S. stěžovatele odmítala, což by mohlo odůvodňovat pomalejší rozšiřování styku. Styk, byť velmi omezený na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní, probíhal již několik let. Argument velké vzdálenosti mezi bydlišti poté naopak svědčí pro rozšířený styk, aby stěžovatel mohl S. odvézt do svého bydliště, kde pro trávení času s ní má odpovídající zázemí a S. se rovněž bude moci stýkat s dalšími příbuznými ze strany otce. Obecné soudy tedy neposkytly žádné relevantní důvody, proč by S. nemohla u stěžovatele přespávat. V obecné rovině lze souhlasit s doktrinálním závěrem, že "styk by měl být stanoven v rozsahu, který umožní nerezidentnímu rodiči v dostatečné míře participovat na běžných každodenních záležitostech dítěte, stejně jako na jeho volnočasových aktivitách" (MALÁ, J. in: MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. Praha: Leges, 2016, s. 1522). Tomu ovšem napadená rozhodnutí neodpovídají.

29. Ústavní soud proto zvažoval, zda ústavní stížnosti v části, ve které napadá rozhodnutí o styku stěžovatele s jeho dcerou, nevyhoví. Nakonec tak však neučinil a to pouze z toho důvodu, že pokud by napadené rozhodnutí krajského soudu ze dne 13. 10. 2016 zrušil, tak styk stěžovatele s jeho dcerou by nebyl upraven žádným soudním rozhodnutím a paradoxně by tedy ještě více zasáhl do základních práv stěžovatele. Stěžovatel má nicméně možnost podat k obecným soudům nový návrh na úpravu styku. Tento by měly obecné soudy posoudit plně v souladu s ústavněprávními požadavky nastíněnými v tomto usnesení. Ústavní soud také vzal v potaz, že sám krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že styk je na místě postupně rozšiřovat a měl by být realizován tak, aby se otec mohl na výchově dcery co nejvýrazněji podílet. K rozšíření styku by mělo dojít co nejdříve.

30. Závěrem Ústavní soud dodává, že v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud jde o jeho námitku, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, lze uvést, že u posledního jednání ve věci dne 13. 10. 2016 stěžovatel uvedl, že nemá dalších návrhů na doplnění dokazování. Krajskému soudu tedy nelze vytknout, že další důkazy neprovedl, případně neodůvodnil, proč je neprovede.

31. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.