I. ÚS 952/17
I.ÚS 952/17 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti NEWTON Management, a. s., se sídlem Politických vězňů 912/10, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Kateřinou Malmstedt, Ph.D., advokátkou se sídlem Ostružinová 1794, 252 26 Černošice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4704/2016-404 ze dne 28. 2. 2017, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 282/2016-378 ze dne 12. 8. 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 279/2012-361 ze dne 18. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, č. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o žádosti stěžovatelky o úplné osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku téhož soudu č. j. 12 C 279/2012-211 ze dne 7. 1. 2015. Stěžovatelce přiznal částečné osvobození od soudního poplatku v rozsahu jedné poloviny její poplatkové povinnosti, která jí byla vyměřena ve výši 2 194 033 Kč, ve zbývajícím rozsahu žádost jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se odkladu jejich vykonatelnosti a jejich následného zrušení. Stěžovatelka namítla, že soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, když žalobkyni, nacházející se v prakticky stejné, ne-li lepší hospodářské situaci jako stěžovatelka, bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 99 %. Nebylo tedy dle názoru stěžovatelky důvodu, aby s ní nebylo zacházeno stejně. Dále stěžovatelka přiblížila okolnosti celé soudní pře a vyjádřila své přesvědčení, že rozsudek soudu prvního stupně je založen na jediném nevěrohodném důkazu, a že odvolání v jejím případě tak není bezúspěšným uplatňováním práva. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem uvedla, že nedisponuje prostředky pro úhradu poloviny soudního poplatku, a trvání na povinnosti ji uhradit je pro ni likvidační.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souzené věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před civilními soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry civilních soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, anebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany civilních soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Jádro ústavní stížnosti představuje mínění stěžovatelky o porušení principu rovnosti účastníků řízení v důsledku toho, že protistraně bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku takřka v celém rozsahu, a to za stejné ekonomické situace, v němž se nachází stěžovatelka. Ústavní soud však nemůže uvedené výhradě přisvědčit. Identickou námitku již stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy a ty se s ní dostatečným způsobem vypořádaly. Jejich odůvodnění se zakládá na myšlence, dle níž je třeba odlišit řízení ve věci samé od splnění poplatkové povinnosti účastníka řízení. Tu má vůči státu, a je tedy zcela nezávislá na majetkových či jiných poměrech druhého účastníka s tím, že podmínky rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků je soud povinen i oprávněn zkoumat pouze ve vztahu ke konkrétnímu žadateli a konkrétní situaci. Tuto úvahu nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní. I kdyby totiž byly soudy dospěly k závěru, že snad žalobkyni nemělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 99 %, ale v menším rozsahu, nelze toto případné pochybení obvodního soudu vykládat tak, že je třeba nyní stěžovatelce jako žalované přiznat osvobození v témže rozsahu. Nadto obvodní soud reagoval na stejnou výtku stěžovatelky tak, že skutečnost, že žalobkyně byla osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 99 %, se odvíjela od její specifické situace, kdy byla, na rozdíl od stěžovatelky, přímým poškozeným v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2013.

Obecné soudy, zejména pak soud odvolací, zhodnotily veškeré předložené podklady pro zjištění majetkových poměrů stěžovatelky, vyhodnotily její obchodní činnost, stav i strukturu jejích závazků. Z tohoto dokazování jednoznačně vyplynulo, že si finančními operacemi opatřila prostředky pro konsolidaci svých poměrů i pro svoji běžnou potřebu. Má-li pak stěžovatelka finanční prostředky na svůj běžný provoz, jakož i na úhradu svých dalších závazků, není dle soudů důvod, proč by neměla splnit poplatkovou povinnost vůči státu v rozsahu jedné poloviny. Takové zdůvodnění dle názoru Ústavního soudu nevybočuje z kautel spravedlivého procesu.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z týchž důvodů neshledal důvod pro vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.