I. ÚS 950/12
I.ÚS 950/12 ze dne 25. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Jiřího Nykodýma a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Havelky, zastoupeného JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem Spojovací 852, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2011 č. j. 28 Cdo 2384/2011 - 551, rozsudku Krajského soudu Hradec Králové ze dne 9. 10. 2010, č. j. 26 Co 164/2010 - 451 a rozsudku Okresního soudu Trutnov ze dne 21. 12. 2009, č. j. 10 C 84/2000 - 403, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Trutnově a dále Jezdeckého oddílu TJ Krakonoš Trutnov jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, a to právem vlastnickým, plynoucím z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo napadenými rozhodnutími dojít k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, kterým je stanoveno, že je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Obecné soudy uznaly vlastnické právo vedlejšího účastníka k nemovitostem, neboť vycházely z toho, že předchůdci stěžovatele pozbyli vlastnictví k nemovitostem vzdáním se přídělu, čímž se obnovilo vlastnické právo státu k tomuto majetku. Proto nemovitosti (spoluvlastnické podíly k nim) nemohl nabýt stěžovatel jako dědictví. Stát jako vlastník pak převedl vlastnické právo k nemovitostem v roce 1990 na předchůdce vedlejšího účastníka, který nemovitosti již dříve po desetiletí užíval a na své náklady je udržoval a zhodnotil.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, právní předchůdci stěžovatele nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem přídělem v roce 1946, kdy se ujali držby těchto nemovitostí (§ 5 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Jeden z přídělců se po rozvodu se svou manželkou, v době ohraničené roky 1950 - 1952, odstěhoval a opustil předmětné nemovitosti a sepsal listinu "o vypořádání s odcházejícím přídělcem". Při dodatečném projednání dědictví po tomto zůstaviteli (v roce 1957) tehdejší státní notářství, bez zřetele k výše uvedenému, rozhodlo o tom, že spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny předmětných nemovitostí připadá do vlastnictví stěžovatele. Stran podílu patřícího jeho manželce vzaly obecné soudy za prokázané, že i ona později (dne 30. 6. 1963) podepsala zápis o "vyúčtování odcházejícím přídělcem", po té, co nemovitosti přestala obhospodařovat a vnesla je do majetku zemědělsky hospodařícího státní statku. Ani po její smrti (v roce 1982) nebylo k této skutečnosti přihlédnuto, jestliže v řízení o projednání dědictví bylo potvrzeno nabytí spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem jejímu synovi. Již v roce 1979 však stát přenechal nemovitosti do užívání předchůdci žalobce, Československému svazu tělesné výchovy, s nímž pak dne 12. 3. 1990 uzavřel smlouvu o převodu vlastnictví. Okresní i krajský soud tedy dospěly k závěru, že je vedlejší účastník jako nástupce Československého svazu tělesné výchovy vlastníkem sporných nemovitostí.

3. Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 456/2000 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 367/02; nebo usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1795/2002), z níž vyplývá, že vzdal-li se přídělce vlastnictví k přídělu nabytému podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., znamenalo to obnovení vlastnického práva státu. Listina o zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem, a o odevzdání usedlosti, jsou typicky právními úkony, kterými se přídělce vzdává vlastnictví k přídělu.

Jestliže se oba přídělci vzdali vlastnictví k přídělu, k němuž náležely předmětné nemovitosti, je přirozené, že tyto nemovitosti - jež se tímto okamžikem staly vlastnictvím státu (srov. též § 132 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník) - nemohly později děděním přejít do vlastnictví stěžovatele coby dědice obou zmíněných zůstavitelů. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání, která - jde-li o okruh děděním nabytého majetku - závazně řeší toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není totiž závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, a tyto osoby se mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanském soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001).

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím namítá, že aplikace rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 456/2000, je v rozporu s Listinou. Stěžovatel polemizuje s důkazy provedenými před obecnými soudy a s interpretací zániku vlastnictví k tzv. přídělům, provedenou v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 456/2000. Stěžovatel je přesvědčen, že tím došlo k nezákonnému zásahu do jeho vlastnického práva.

5. K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR i vedlejší účastník. Stěžovatel byl s vyjádřením vedlejšího účastníka i Nejvyššího soudu ČR řádně seznámen.
II. Hodnocení Ústavního soudu

7. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení § 120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255 a nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009, N 184/54 SbNU 287). S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005, U 22/38 SbNU 579). Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

10. V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s právními závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ohledně odnětí přídělu, odkazuje Ústavní soud na svůj nález ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 188/94, v němž dospěl k následujícímu závěru: "Základní podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví bylo, aby přídělce na nabyté půdě skutečně hospodařil. Podle přídělové listiny bylo možné příděl odejmout, jestliže přídělce neplnil uložené povinnosti." Pokud tedy právní předchůdce stěžovatele opustil přidělené nemovitosti, není podle judikatury Ústavního soudu odnětí přídělu restitučním důvodem či zásahem do vlastnického práva, byť i bylo učiněno bez finanční náhrady.

12. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.