I. ÚS 940/17
I.ÚS 940/17 ze dne 28. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti WerwaNaft Sp. z o. o., Al. Wojciech Korfantego 2 lok. 525-526, Katowice, Polsko, právně zastoupené Mgr. Adamem Liberdou, Stodolní 1293/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2017 č. j. 1 To 518/2016-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky proti usnesení Policie ČR - Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, odbor daní, 1. Oddělení, SKPV, 1. Oddělení, č. j. NCOZ-8347-9/TČ-2016-412301, ze dne 11. 11. 2016 a č. j. NCOZ-8347-11/TČ-2016-412301-E ze dne 11. 11. 2016, kterými bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na konkretizovaných účtech stěžovatelky.

Stěžovatelka je toho názoru, že krajský soud pochybil, když zamítl její stížnosti na postup Policie ČR. Dle jejího názoru nebyly v projednávaném případě splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 79a tr.ř. Zejména nebyly zjištěny takové skutečnosti, na jejichž základě by bylo s vyšší mírou pravděpodobnosti možné učinit závěr, že peněžité prostředky na stanovených účtech jsou určeny ke spáchání trestného činu, k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Policie ČR neučinila žádné úkony, z nichž by bylo možné učinit závěry odůvodňující zajištění peněžitých prostředků na účtech stěžovatelky. K zajištění peněžních prostředků došlo na základě usnesení, která jsou podle stěžovatelky prostá jakéhokoliv odůvodnění, pokud jde o popis skutku, kterého se má podezření týkat. Stejně tak není zřejmé, na základě jaké procesní normy bylo rozhodováno. Vadu spatřuje stěžovatelka i v tom, že usnesení o zajištění peněžních prostředků bylo vystaveno na prostředky v jiné měně, než v jaké jsou účty vedeny. Stěžovatelka v souvislosti s náležitostmi odůvodnění usnesení, jímž dochází k zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu, poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3500/13 nebo IV. ÚS 919/14. Dále stěžovatelka vyzvedla některé skutkové nepřesnosti, které se týkají jí nebo společnosti DELTA OIL PLUS Sp. z. o.o. Od samého počátku stěžovatelka poukazuje na to, že není možné, aby v rámci šetření byl učiněn závěr, že stěžovatelka obchoduje s minerálními oleji, neboť obchoduje výhradně s pohonnými hmotami. Závěrem stěžovatelka namítla rovněž průtahy v trestním řízení, neboť dle jejího názoru orgány činné v trestním řízení nepostupují ve věci urychleně a bez zbytečných odkladů.
III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Předně je třeba uvést, že obdobnou ústavní stížností napadající totéž rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě se v minulosti zabýval druhý senát Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 940/17. První senát Ústavního soudu přitom neshledává důvody, pro které by se měl od jeho závěrů odchýlit.

Podle názoru Ústavního soudu je třeba poukázat především na skutečnost, že možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do pravomocně neskončeného řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz).

Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň však připomíná (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015), že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na výše zmíněné usnesení II. ÚS 894/17, v němž zvolená právní argumentace stěžovatelky je obdobná.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.