I. ÚS 925/12
I.ÚS 925/12 ze dne 1. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Nicole Vodičkové a 2) Gabriely Vodičkové, obou zastoupených JUDr. Martinem Jurikem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Štěpánská 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011 č. j. 15 Co 111/2011-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 2010 č. j. 10 C 299/2009-87, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelky včas podanou ústavní stížností napadly v záhlaví uvedená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 s tvrzením, že v řízení před soudy bylo porušeno jejich právo na nestranný a spravedlivý proces, přičemž podle jejich názoru jsou napadené rozsudky v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy v rozporu s principem, podle něhož má každý právo na to, aby jeho stížnost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Dále namítaly, že rozhodnutí označených soudů jsou v rozporu s čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (dále jen "Listina")], čl. 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků v řízení) a čl. 14 odst. 1 Paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), podle něhož jsou si osoby před soudem rovny a každý má stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se Ing. Deml (zaměstnanec zůstavitele) domáhal proti stěžovatelkám (dědičkám) zaplacení 4 748 750 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazené pohledávky zůstavitele Petra Vodičky (otce stěžovatelek) vzniklé za jeho života na základě ústní smlouvy o půjčce finančních prostředků na výstavbu rodinného domu v H. Smlouva měla být uzavřena v kanceláři firmy za přítomnosti asistentky Ing. Demla, N. Sopkové. Ing. Deml následně P. Vodičkovi poskytl celkem 4 748 750 Kč na úhradu faktur za dílo, a to ve prospěch společnosti KONHEFR Stavby a interiéry s. r. o. (smlouva o dílo ze dne 19. 4. 2007). Mělo se jednat o dílčí platby na základě požadavků P. Vodičky, zaznamenávaných na lístcích s požadovanou částkou a bankovním spojením, které předával N. Sopkové, jež měla na starosti osobní i podnikatelský účet Ing. Demla. Dům byl postaven a dne 31. 12. 2007 kolaudován, přičemž P. Vodička svůj závazek vrátit peníze do konce roku 2008, jak bylo mezi nimi ujednáno, nesplnil; dne 11. 4. 2009 P. Vodička zemřel při dopravní nehodě. V dědickém řízení po P. Vodičkovi nabyly dědictví v hodnotě 12 930 152,20 Kč stěžovatelky, každá jednou polovinou (tedy 6 465 076,10 Kč každá).

Soud prvního stupně posoudil výše popsané jednání podle ustanovení § 657, § 460 a § 470 odst. 1, 2 občanského zákoníku jako smlouvu o půjčce poté, co vzal za prokázané, že Ing. Deml půjčil P. Vodičkovi žalovanou částku a dluh z půjčky za života řádně neuhradil. Soud v rozsudku uložil stěžovatelkám povinnost částku zaplatit, a to podle poměru nabytého dědictví, tj. každé jednu polovinu. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné a pro stručnost na ně odkázal. Uvedl, že Ing. Deml doložil své tvrzení o půjčce řadou důkazů, které se vzájemně doplňují a ve svém souhrnu potvrzují tvrzení o poskytnuté půjčce. Ze skutečnosti, že poskytnutou půjčku věřitel po dlužníkovi nevymáhal, vysvětlil dobrými kolegiálními vztahy; z této skutečnosti nelze dovozovat, že půjčka poskytnuta nebyla. Finanční prostředky na výstavbu rodinného domu P. Vodičky byly hrazeny z účtů Ing. Demla, svědkyně Sopková ujednání o půjčce ve svědecké výpovědi potvrdila. Oproti tomu stěžovatelky neměly žádné konkrétní vysvětlení, proč byly faktury stavební společnosti hrazeny prostředky z účtu Ing. Demla. Nadto svědkyně Řeháková, družka zemřelého P. Vodičky, ve svědecké výpovědi u soudu uvedla, že její druh hradil výstavbu částečně ze svých prostředků a částečně si půjčil od Ing. Demla.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a tím jim bylo odepřeno právo na dovolání se spravedlnosti. Nedodržením výše uvedených základních práv došlo k porušení principu právního státu, což je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy. V textu stížnosti však stěžovatelky spíše než by odůvodnily, v čem spatřují porušení jejich ústavně zaručených základních práv, rekapitulovaly průběh řízení před obecnými soudy, zejména zjišťování skutkového stavu věci.

Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by shora označené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil.
II. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelek je zjevně neopodstatněný.

Podstata argumentace stěžovatelek spočívá zejména v hodnocení svědeckých výpovědí obecnými soudy. Namítají, že soudy opřely svá rozhodnutí výlučně o účastnickou výpověď Ing. Demla, jeho asistentky Sopkové a družky zemřelého Řehákové, a to v návaznosti na provedené důkazy - papírové lístky s uvedením čísla účtu, výše platby, některé s uvedením data a podpisem. Podle stěžovatelek tyto lístky nijak nevypovídají o právním důvodu jejich proplacení a v souhrnu neodpovídají ani žalované částce.

Námitky stěžovatelek směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují de facto o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti je nutné připomenout, že Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Navíc se argumentace stěžovatelek nese pouze v obecné rovině nesouhlasu s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy. Ohledně namítaného porušení čl. 37 Listiny, tedy rovnosti účastníků, ústavněprávní argumentace zcela chybí. Obdobně je tomu i v případě čl. 14 Paktu a Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížnosti postrádá argumentaci stran porušení tohoto článku.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelky nesouhlasí s vypovídací hodnotou některých důkazů. Avšak v tomto směru se jejich tvrzení pohybují v rovině běžného zákona a samotný návrh není z převážné většiny nic jiného, než polemika s tím, jak obecné soudy vyhodnotily skutkový stav, resp. jednotlivé důkazy. K rozhodování sporů v občanskoprávním řízení jsou povolány obecné soudy. Pouze v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich tato v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Jinak platí, že Ústavní soud provedené dokazování a přijaté závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí (k tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 240/13 ze dne 24. 4. 2013, usnesení sp. zn. 4662/12 ze dne 31. 1. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2658/07 ze dne 15. 11. 2007 aj.).

Ústavní soud je v projednávané věci oprávněn pouze zjišťovat, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah však v posuzované věci neshledal. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu. V odůvodnění vysvětlily postup, jakým důkazy hodnotily, přičemž jim není možné vytýkat, že by jejich závěry byly překvapivé či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z rozhodnutí, jakož i z dalších spisových podkladů návaznost prováděných plateb s výstavou domu vyplývá. S ohledem na okolnosti projednávané věci není možné domnívat se, že bude proveden jednoznačný a nevyvratitelný důkaz o existenci pohledávky. Přestože má Ústavní soud na zřeteli situaci a věk stěžovatelek, není oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů, zejména právního hodnocení provedených důkazů, nad míru výše uvedenou.

Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelek. Jejich stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelek bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.