I. ÚS 925/10
I.ÚS 925/10 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou, se sídlem Pod Vinicemi 2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2010, č. j. 18 Co 91/2010-24, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2009, č. j. 36 C 568/2009-11, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále též "soud prvního stupně"). Usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla vyslovena jeho místní nepříslušnost, kdy soud prvního stupně současně rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení věc postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k diskriminaci spočívající v "dvojakém výkladu právu", což má být v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále uvádí, že postupem obecných soudů byla "vypuštěna logika práva přirozeného, které mělo být odvozeno od práva římského, kdy dále nebyla naplněna úloha soudu předpokládaná článkem 90 Ústavy České republiky." V neposlední řadě stěžovatel poukazuje na rozpor postupu obecných soudů s právem na spravedlivý proces, garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvoláním ze dne 7. 12. 2009 proti výroku o vyslovení místní nepříslušnosti soudu prvního stupně podrobně poukazoval na rozporuplnost výkladu práva soudem prvního stupně, neboť v jiném podobném řízení jiný žalobce s trvalým bydlištěm v Praze, přechodně bydlící v Plzni, podal žalobu rovněž k Okresnímu soudu Plzeň-město, kde žaloba byla také projednána. Stěžovatel tvrdí, že jeho věc byla "diskriminačně převáděná do Prahy, přičemž skutečnost, která zakládá uplatněné právo nastala v Plzni při otevření obálky od Ministerstva spravedlnosti České republiky, kdy na stěžovatelem podanou petici adresovanou k rukám ministryně spravedlnosti JUDr. Daniely Kovářové odpověděla osoba, která nemá odpovědnost za chod rezortu, čímž mělo dojít k těžkému emotivnímu strádání stěžovatele ze zjištění, že odvolatelnost práva v tomto státě neexistuje ani u nejvyšších státních orgánů." Stěžovatel dále uvádí, že rovněž usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno "vykazuje viditelné znaky dvojího výkladu práva s diametrálně odlišným výsledkem výkladu práva, když odvolací soud neměl vzít v úvahu skutečnosti uvedené v odvolání."

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 90 Ústavy České republiky: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených usnesení obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou ze dne 29. 9. 2009 domáhal rozhodnutí, aby žalované Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, byla uložena povinnost zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 000,- Kč.

Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 15. 10. 2009, č. j. 36 C 568/2009-11, vyslovil svoji místní nepříslušnost a dále rozhodl tak, že po právní moci tohoto usnesení věc postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že místní příslušnost se řídí ustanovením § 84 a § 85 občanského soudního řádu, tedy že k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), kdy obecným soudem státu je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.

Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání, v němž zejména uváděl, že "okresní soud Plzeň-město svým výkladem práva opakovaně vykazuje výklad práva jako dvojaký s diametrálně odlišným výsledkem při porovnání s jinou žalobou jiného žalobce, taktéž proti instituci, jejíž organizační složka státu je v Praze, kdy žalobce žije v Plzni."

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2010, č. j. 18 Co 91/2010-24, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně místní příslušnost správně zkoumal podle ustanovení § 84 a 85 občanského soudního řádu. K tomu odvolací soud dodal, že v dané věci nebylo možné aplikovat ustanovení § 87 občanského soudního řádu (místní příslušnost daná na výběr), neboť skutečnost, která zakládá uplatněné právo, nenastala v obvodu Okresního soudu Plzeň-město.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy zkoumáním místní příslušnosti podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo k vyslovení místní nepříslušnosti, resp. potvrzení usnesení soudem odvolacím, řádně odůvodnily, kdy správně aplikovaly ustanovení § 84 a 85 občanského soudního řádu. Uvedeným postupem rovněž nebylo zasaženo ani do čl. 90 Ústavy České republiky.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.