I. ÚS 919/09
I.ÚS 919/09 ze dne 29. 5. 2012

N 112/65 SbNU 507
Formalistická aplikace pravidel pro příslušnost soudu po změně systému správního soudnictví

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 29. května 2012 sp. zn. I. ÚS 919/09 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. M. N. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne l5. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 Ca 327/2007, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 5 A 151/2002, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 16. 9. 2002 č. j. O-65486 a proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 9. 9. 2001 č. j. O-65486, týkajícím se výmazu stěžovatelovy ochranné známky MICROSTAR z rejstříku ochranných známek, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Úřadu průmyslového vlastnictví jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne l5. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 Ca 327/2007 se zrušují.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne l5. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 Ca 327/2007, jímž došlo k odmítnutí jeho správní žaloby z důvodu jejího opožděného podání. Tato žaloba směřovala proti dalšímu napadenému rozhodnutí, a to proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 16. 9. 2002 č. j. O-65486, jenž zamítl rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 9. 9. 2001 č. j. O-65486, kterým bylo rozhodnuto o výmazu stěžovatelovy ochranné známky MICROSTAR z rejstříku ochranných známek. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 5 A 151/2002 pak byla v průběhu předmětného řízení odmítnuta další stěžovatelova správní žaloba, jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není příslušný k jejímu projednání.

Vývoj tohoto procesně poněkud nepřehledného případu je podrobně popsán v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008, jakož i v narativní části ústavní stížnosti. Ve věci se jednalo o to, že dne 20. 11. 2002 podal stěžovatel správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze s návrhem na zrušení správního rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky MICROSTAR. Dne 1. 1. 2003 vstoupila v účinnost nová legislativní úprava správního soudnictví. Vrchní soud přestal býti příslušný a jako neskončenou věc předal žalobu Nejvyššímu správnímu soudu. Ten o žalobě rozhodl 27. 5. 2003 usnesením č. j. 5 A 151/2002-9 tak, že žaloba se odmítá; uvedl, že se jedná o věc soukromého práva, kterou podle ustanovení novelizované části páté o. s. ř. projednávají v plné jurisdikci obecné soudy, a nikoliv specializované senáty krajských soudů. Zároveň stěžovatele poučil, že takovou žalobu je možno podat do jednoho měsíce k soudu příslušnému podle § 249 a 250 o. s. ř., přičemž účinky procesních úkonů zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle soudního řádu správního.

Dne 15. 7. 2003 (tedy v jednoměsíční lhůtě) podal stěžovatel stejnou správní žalobu k Městskému soudu v Praze; byl toho názoru, že soudní příslušnost "je správná" u tohoto soudu (v čemž mu dal později za pravdu i tzv. konfliktní senát v usnesení Konf 19/2005-5), a neobrátil se tedy na obecný soud. Konečné poučení na konci usnesení Nejvyššího správního soudu 5 A 151/2002-9 totiž odkazovalo blanketně na "příslušný soud", nikoli na konkrétní soud.

Dne 17. 9. 2003 Městský soud v Praze správní žalobu usnesením 5 Ca 150/2003-7 odmítl a do poučení uvedl, že žalobu je možno podat do jednoho měsíce k obvodnímu soudu. Dne 3. 11. 2003 (tedy v jednoměsíční lhůtě) podal stěžovatel obdobnou žalobu, upravenou zejména v petitu pro rozhodování soukromoprávního sporu, k Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Po údajně bohaté korespondenci (podle stěžovatele) soudu se stěžovatelem odeslal soud dne 25. 6. 2004 nedatovaný přípis č. j. 33 C 177/2003, ve kterém uvedl, že dle názoru soudu věc nepatří do soukromoprávní sféry, ale že se jedná o veřejnoprávní větev správního soudnictví a že to nechá rozhodnout tzv. konfliktním senátem. Dne 7. 9. 2004 vyzval soud stěžovatele, aby soudu dodal adresu zahraničního účastníka, což stěžovatel neučinil, a Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu z toho důvodu usnesením 33 C 177/2003 z 30. 9. 2004 odmítl. Proti tomu se však stěžovatel úspěšně odvolal k Městskému soudu v Praze, jenž toto rozhodnutí usnesením 18 Co 500/2004-20 ze dne 30. 11. 2004 zrušil.

Dne 30. 11. 2006 vydal zvláštní senát v Brně usnesení Konf. 19/2005-5, kterým zrušil citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 Ca 150/2003-7 a rozhodl o soudní příslušnosti tak, že příslušným vydat rozhodnutí o věci stěžovatele je soud ve správním soudnictví.

Městský soud v Praze tedy pokračoval v řízení a pod novou spisovou značkou řízení o správní žalobě stěžovatele pro nezaplacení soudních poplatků usnesením 5 Ca 181/2006-18 zastavil. Proti tomu podal stěžovatel úspěšnou kasační stížnost a Nejvyšší správní soud usnesením 3 As 26/2007-39 ze dne 9. 10. 2007 citované usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil zpět do řízení před Městským soudem v Praze.

Městský soud v Praze pokračoval v řízení a správní žalobu podanou dne 16. 7. 2003 odmítl usnesením 5 Ca 327/2007-59 ze dne 5. 6. 2008, jelikož prý byla podána opožděně. Odůvodnil to tak, že napadené správní rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví bylo doručeno stěžovateli 26. 9. 2002, ale správní žaloba byla podána až za cca deset měsíců dne 15. 7. 2003, tedy po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě.

Stěžovatel podal k Nejvyššímu správnímu soudu včasnou kasační stížnost a navrhl citované usnesení Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušit, protože je považoval za nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s] a opřené o nesprávné právní posouzení běhu lhůt k podání žaloby.

Nejvyšší správní soud, jak již bylo shora uvedeno, rozsudkem ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008 stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že pokud by byl stěžovatel respektoval poučení v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2003 č. j. 5 A 151/2002-9 a podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve lhůtě jednoho měsíce od jeho právní moci, řídil by se další postup podle § 82 odst. 3 o. s. ř. a lhůta k podání žaloby by byla zachována. V dané věci však stěžovatel tímto způsobem nepostupoval a podal žalobu u Městského soudu v Praze, tedy ve stejné větvi správního soudnictví, v níž již jednou byla žaloba podle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítnuta. Takovou žalobu je třeba podle Nejvyššího správního soudu považovat za samostatně podanou a lhůtu k jejímu podání počítat od doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu; to bylo stěžovateli doručeno 26. 9. 2002, lhůta k podání žaloby tedy uplynula 26. 11. 2002 a žaloba byla podána až 15. 7. 2003.

Nejvyšší správní soud se v odůvodnění citovaného rozhodnutí také vyjádřil ke stěžovatelově námitce, že se na stavu pro něj nepříznivém podílel sám; připustil, že z pohledu pozdějšího rozhodnutí zvláštního senátu nepostupoval správně, ale zdůraznil, že samotným jeho postupem neztratil stěžovatel možnost domáhat se přezkoumání napadeného rozhodnutí, pokud by byl respektoval poučení, jehož se mu v usnesení Nejvyššího správního soudu dostalo (viz výše). Pokud by stěžovatel podal včas žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6, mohlo dojít k tomu, že by tento soud požádal zvláštní senát o rozhodnutí o věcné příslušnosti ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Tento postup by vedl k tomu, že by zvláštní senát jednak rozhodl podle nynější judikatury, že příslušným vydat rozhodnutí je soud ve správním soudnictví, jednak by rozhodl, že se (předchozí) usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým tento soud popřel svoji pravomoc, zrušuje.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že byl vlastníkem české ochranné známky MICROSTAR zapsané do českého rejstříku ochranných známek. Dne 24. 1. 2001 podal vedlejší účastník Medion AG návrh na výmaz této známky s tím, že ji stěžovatel po dobu pěti let předtím neužíval, což byl [podle tehdy planého ustanovení § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách] výmazový důvod. Stěžovatel předložil do správního řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví celkem sedm dokladů o užívání známky, zejména oficiální dokumenty ze státní zkušebny elektrotechnických zařízeni, faktury, dodací listy, atp. Úřad však podle stěžovatele zneužil správní uvážení, doklady neakceptoval a bez bližšího odůvodnění známku stěžovateli vymazal. Proto se stěžovatel obrátil na soudní ochranu "proti výkonu veřejné moci" v oblasti správního rozhodování. Soudní přezkum správního rozhodnutí byl však stěžovateli odňat a nikdo dodnes nepřezkoumal správní rozhodnutí Úřadu o výmazu známky a o rozkladu stěžovatele.

Stěžovatel zdůraznil, že všechny soudy, jež o správní žalobě rozhodovaly, vždy našly důvod, jak žalobu odmítnout a pravomocné správní rozhodnutí věcně nepřezkoumat. Stěžovatel prý utrpěl újmu zejména na svém právu přístupu ke správním soudům již rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 č. j. 5 A 151/2002-9, jímž byla odmítnuta včas podaná správní žaloba (původně k vrchnímu soudu), z důvodu, že věc prý patří do působnosti "soukromoprávní větve správního soudnictví". Toto rozhodnutí bylo konečné bez možnosti řádných opravných prostředků, ačkoli odkaz do soukromoprávní sféry správního soudnictví se pozdější judikaturou ukázal jako nesprávný; navíc to vyjádřil později i tzv. konfliktní senát v Brně č. j. Konf 19/2005-5 ze dne 30. 5. 2006 a výslovně totéž uvedl např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 40/2008-78 ze dne 15. 1. 2009. Stěžovatel byl tak nucen se domáhat svých práv k ochranné známce v soukromoprávním řízení, ač namístě byl kasační přezkum. Stěžovatel uvedl, že však přesto podal správní žalobu k Městskému soudu v Praze, nikoli tedy do tzv. "soukromoprávní větve", ale do "veřejnoprávní větve" správního soudnictví, a to v souladu s dnešní judikaturou. Výše popsaný systém rozhodování o správní žalobě prý způsobil, že stěžovateli bylo odňato právo domáhat se přezkumu správního rozhodnutí před specializovaným senátem veřejnoprávní větve správního soudnictví. Soudy vzájemně nerespektovaly svá rozhodnutí, měnily judikaturu, dvakrát žalobu odmítly "způsobem", který nadřízený soud zrušil, jednou pro nezaplacení poplatků (usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 Ca 181/2006-18) a podruhé pro nedoručení (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 33 C 177/2003 z 30. 9. 2004); nakonec byla jeho věc odmítnuta pro údajně opožděné podání.

Stěžovatel považuje výmaz své ochranné známky za zásah do svých práv na podnikatelskou a hospodářskou činnost. Připomněl, že řízení o výmazu ochranné známky začalo 24. 1. 2001 a skončilo rozsudkem o kasační stížnosti 13. 2. 2009. Při tom prý stěžovatel "popsal několik kilogramů papíru", nepřetržitě hlídal lhůty, které mu soudy vyměřovaly, aby se domohl svého práva přezkumu správního rozhodnutí, kterým mu byl vyvlastněn majetek - ochranná známka MICROSTAR, bez prokázání veřejného zájmu. Způsob výkonu soudní moci takovým způsobem, že se stěžovatel-žalobce až dne 13. 2. 2009 poprvé pravomocně dozví, že jeho správní žaloba byla v roce 2002 podána opožděně, nepovažuje za fair proces. Uvedeným postupem soudů byl podle stěžovatele porušen princip, že formální právo procesní nesmí zvítězit nad právem hmotným, zejména tehdy, je-li procesní forma prázdná. Stěžovatel byl nucen podat žalobu k obvodnímu soudu, kterému ji nakonec tzv. konfliktní senát odňal a přikázal ji podat tam, kam ji stěžovatel opakovaně v jednoměsíčních lhůtách podával; výsledkem však bylo odmítnutí žaloby pro opožděnost. Žalobu nikdo věcně nepřezkoumal a nevydal meritorní rozhodnutí. Stěžovatel byl prý de facto odňat i svému zákonnému soudci, neboť od samého počátku podával správní žalobu k Městskému soudu v Praze, kam, jak se nakonec ukázalo, žaloba opravdu patřila. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti.

Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, jímž byla odmítnuta stěžovatelova žaloba ze dne 20. 11. 2002 proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví dne 16. 9. 2002, bylo stěžovateli doručeno dne 12. 6. 2003 a toho dne nabylo právní moci. Ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení dne 10. 4. 2009 je proto opožděná.

Nejvyšší správní soud dodal, že pokud jde o námitky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009, stěžovatel opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení o kasační stížnosti; v podrobnostech se tedy odkazuje na odůvodnění tohoto rozsudku. Ve vyjádření je doplněno, že pokud stěžovatel dne 15. 7. 2003 podal další správní žalobu proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 16. 9. 2002, nemohla být tato žaloba hodnocena jinak než jako opožděná, neboť zákon (kromě případů výslovně stanovených) spojuje počátek běhu lhůty s doručením správního rozhodnutí. Stěžovateli prý nebylo nijak upřeno právo na přístup k soudu, neboť ve věci přezkumu uvedeného správního rozhodnutí měl a mohl pokračovat standardními postupy v řízení zahájeném žalobou ze dne 20. 11. 2002, ač zajisté průběh tohoto řízem mohl být (stejně jako řízení následné) poznamenán řešením otázky, zda problematika ochranných známek patří do kompetence soudů působících ve věcech civilních podle části páté o. s. ř., či do kompetence soudů ve správním soudnictví. To však stěžovatel neučinil, ačkoliv byl o předepsaném postupu soudem poučen. Veškeré doporučené postupy pak (jak sám popisuje v ústavní stížnosti) využil až v řízení o žalobě ze dne 15. 7. 2003; pro toto řízení bylo také vydáno stěžovatelem zmiňované rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 30. 5. 2006 č. j. Konf.19/2005-5, podle něhož věci ochranných zámek náleží do působnosti správního soudnictví. Toto rozhodnutí však podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže nijak ospravedlnit či zhojit nečinnost stěžovatele ve věci původní žaloby. Zvláštní senát rozhodl pouze o příslušnosti soudu, soud ve správním soudnictví, který byl takto určen, pak posuzoval včasnost žaloby podle příslušných právních předpisů, jak je výše uvedeno.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření závěrem uvádí, že napadenými rozhodnutími nebyl stěžovateli odepřen přístup k soudu a že pokud nebylo napadené správní rozhodnutí meritorně přezkoumáno, leží odpovědnost plně na stěžovateli a je důsledkem jeho neadekvátního procesního postupu. Nejvyšší správní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2003 byla jako opožděná odmítnuta a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Vedlejší účastník řízení, Úřad průmyslového vlastnictví, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s názorem stěžovatele týkajícím se údajného vyvlastnění ochranné známky a zneužití správního uvážení tímto úřadem nelze souhlasit. K této otázce týkající se podstaty věci samé potom Úřad průmyslového vlastnictví obsáhle argumentuje. Zdůrazňuje přitom především, že vlastnictví k ochranné známce lze udržet jen řádným užíváním. Pokud do 5 let od zápisu nezačal vlastník ochrannou známku řádně užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo přerušeno nejméně na nepřetržitou dobu 5 let, podléhá ochranná známka následkům uvedeným v § 14 a 31 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách). Tyto podmínky prý stěžovatel nedodržel. V závěru Úřad průmyslového vlastnictví uvedl, že jeho výrok jako orgánu prvního stupně, tak i orgánu odvolacího byl náležitě odůvodněn; pravomoc Úřadu nebyla zneužita a nebyla překročena ani míra správního uvážení. Správní řízení bylo provedeno řádně, nevybočovalo z obvyklých standardů tohoto typu řízení a bylo v souladu s veškerými relevantními ustanoveními právních předpisů. K případné opožděnosti žaloby proti konečnému rozhodnutí Úřadu se Úřad nevyjádřil, neboť se jedná již o podmínky soudního řízení, ke kterým se mají vyjádřit zejména příslušné soudy, které se na řízení podílely.

Úřad průmyslového vlastnictví uzavřel, že napadenými rozhodnutími neporušil zákon, nepřekročil rámec správního uvážení ani nezkrátil práva stěžovatele; napadená rozhodnutí jsou prý plně konformní s příslušnými právními předpisy i judikaturou soudů. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zcela zamítl.
IV.

Ústavní stížnost shledal Ústavní soud zčásti důvodnou.

Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů ani nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda nebyla v předchozím řízení porušena ústavně zaručená základní práva či svobody, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné spatřovat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu; tu je třeba hledat základní právní principy, které jsou demokratickými právními státy uznávané.

Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu či svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].

Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Soudy rozhodující v dané věci se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ shora naznačeným způsobem nevypořádaly. Je zřejmé, že v konkrétním případě soudy po dlouhém řízení nakonec dospěly ke správnému řešení procesní otázky, totiž, který z nich je ve věci stěžovatele vlastně příslušný, a řádně posoudily i otázku právních předpisů, jež bylo nutno ve věci aplikovat; se svojí argumentací však zůstaly v podstatě pouze v oblasti podústavního práva a ústavní rozměr věci při posuzování případu opominuly. Přitom se v daném případě vyskytlo několik okolností, na které stěžovatel od počátku řízení upozorňoval a pro které by bylo podle názoru Ústavního soudu nespravedlivé trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly.

Podstata věci spočívá stručně shrnuto (podrobně popsáno shora) v tom, že stěžovatel usiloval o přezkoumání výmazu své registrované ochranné známky a řádně zahájil soudní řízení podáním k tehdy příslušnému Vrchnímu soudu v Praze. Do toho však zasáhlo přijetí nové legislativní úpravy správního soudnictví a věc byla postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, jenž popřel svoji příslušnost; to bylo následně shledáno nesprávným rozhodnutím zvláštního senátu, který rozhodl o příslušnosti tak, že příslušným rozhodovat o věci je soud ve správním soudnictví. Stěžovatel však již předtím sám podal znovu správní žalobu k Městskému soudu v Praze, což bylo vzhledem k pozdějšímu rozhodnutí uvedeného zvláštního senátu věcně správné. Pomineme-li další pokusy ve věci jednajících soudů věc odmítnout z jiných formálních důvodů (viz výše), bylo v daném případě s konečnou platností Nejvyšším správním soudem rozhodnuto tak, že správní žaloba byla podána opožděně; to proto, krátce řečeno, že stěžovatel měl respektovat jeho dřívější poučení a domáhat se přezkumu nikoli ve stejné větvi správního soudnictví, v níž již jednou byla žaloba odmítnuta. Z pohledu následných rozhodnutí sice Nejvyšší správní soud nepostupoval správně, leč to by se prý nakonec vyřešilo sporem o věcnou příslušnost, a stěžovateli by lhůta zůstala zachována.

Nejvyšší správní soud v závěru odůvodnění svého závěrečného rozhodnutí ve věci sice připustil, že "vyústění projednávané věci je s ohledem na celkovou délku a počet proběhlých soudních řízení nestandardní" a že - v důsledku pochybností, které ohledně věcné příslušnosti soudu ve věcech ochranných známek vyvstaly v souvislosti se změnou úpravy správního soudnictví - trvalo řízení několik let. Nejvyšší správní soud dodal, že řešení otázky věcné příslušnosti soudu však při posuzování podmínek řízení předchází "pasivní otázka" (?) včasnosti podání návrhu.

Ústavní soud dovozuje, že již z takto vyložené podstaty věci je zřetelné, že Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud se v zásadě pokoušely sofistikovaně odůvodnit závěry zjevně nespravedlivé. Vše bylo vyloženo k tíži stěžovatele, který v podmínkách změny právní úpravy správního soudnictví, po léta trvajícím řízení, vlastně již sám v počátcích sporu odhadl správně věcnou příslušnost soudu; přesto byl z ryze formálních důvodů neúspěšný, aniž by se podstatou věci kterýkoliv soud meritorně zabýval.

Ústavní soud usuzuje, že Nejvyšší správní soud by mohl mít ve svém výše uvedeném výkladu z úzce formálního procesního hlediska v zásadě pravdu; to však jen v případě, pokud by (jak k tomu v podstatě i došlo) zcela abstrahoval od výše podrobně popsaných specifických okolností dané věci a od toho, že počátky rozhodování, pro stěžovatele nakonec fatální, spadaly do doby zásadní změny právní úpravy.

Zde Ústavní soud připomíná, že ke zrušení dřívější úpravy správního soudnictví přistoupil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. 6. 2001 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.) mj. i z toho důvodu, že neexistence nezávislého orgánu rozhodujícího o právu samém byla tehdy mj. v rozporu i se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodního práva. Tu i samotný stěžovatel v ústavní stížnosti správně poukázal např. na nález sp. zn. IV. ÚS 103/2000 ze dne 20. 6. 2000 (N 92/18 SbNU 283), podle jehož obecné právní věty právo na přístup k soudu, chráněné článkem 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo, že nepřichází v úvahu ani jeho zužující výklad ani formální interpretační přístupy.

Jediným momentem, kdy by bylo v průběhu řízení možné stěžovateli vytknout - zdůrazněme však, že se znalostí současné judikatury a vývoje případu - jisté procesní pochybení nebo spíš neopatrnost, bylo, že ve stanovené lhůtě skutečně nepodal ještě jednu žalobu v souladu s tehdejším poučením Nejvyššího správního soudu, jakkoliv se to následně, po rozhodnutí zvláštního senátu ukázalo jako nesprávné. Dovozovat však z tohoto natolik dalekosáhlé důsledky, které nakonec po letech vedou k odmítnutí správní žaloby a k zamítnutí kasační stížnosti v podstatě z úzce formálních důvodů, však podle Ústavního soudu není nic jiného než již zmíněné, více či méně sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti.

Podle názoru Ústavního soudu by tedy bylo v dané věci příliš tvrdé trvat na procesním závěru, ke kterému ve věci dospěly Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze. Od účastníků řízení nelze očekávat, že vždy správně odhadnou legislativní a judikatorní vývoj a podřídí tomu veškerou procesní taktiku. Pro úplnost proto Ústavní soud dodává a připomíná, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.

Ústavní soud připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by byl dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud považuje za potřebné dodat - jak uvedl již vícekrát ve své předchozí judikatuře - že obecné soudy nemohou při svém rozhodnutí opomíjet ani článek 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Tento článek Ústavy nebyl dostatečně reflektován ani v této konkrétní souzené věci.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že - níže uvedenými rozhodnutími - došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jehož se dovolává.

Ústavní soud je přesvědčen, že k nápravě postačí zrušit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 Ca 327/2007. V této části tedy bylo ústavní stížnosti vyhověno.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 5 A 151/2002 - jak na to správně ve svém vyjádření upozornil i Nejvyšší správní soud - jde o návrh zjevně podaný po 60denní lhůtě k jeho podání. Stěžovateli bylo toto usnesení doručeno dne 12. 6. 2003, toho dne nabylo i právní moci a ústavní stížnost byla podána až dne 10. 4. 2009. Proto nezbylo než v této části návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Pokud jde o zbylá napadená správní rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, z důvodu minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů, jakož i se zřetelem na princip, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů ani nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů, byla v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Jelikož Ústavní soud shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, se souhlasem účastníků řízení od tohoto jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.