I. ÚS 91/10
I.ÚS 91/10 ze dne 16. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. G., zastoupeného Mgr. Františkem Šejnostem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 2, Pod Slovany 12, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 6 T 172/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009 sp. zn. 9 To 446/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. ledna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž tento soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve smyslu § 283 písm. d) tr. ř., a shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost proti uvedenému usnesení ve smyslu § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Návrh na obnovu řízení byl stěžovatelem podán v trestní věci, v níž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 6 T 172/2005, shledán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák. Odsouzen byl k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.

Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod. Podle stěžovatele spočívala nezákonnost rozhodnutí soudu prvého stupně v tom, že o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval soudce, který v hlavním líčení vystupoval jako samosoudce a neměl zájem se případem opětovně zabývat. Porušení práva na spravedlivý proces podle názoru stěžovatele nasvědčoval i způsob vedení jednání při veřejném zasedání a naprostá absence objektivnosti a nestrannosti soudce.

Stěžovatel uvedl, že o své podjatosti rozhodl samosoudce obvodního soudu usnesením ze dne 14. 12. 2009 tak, že podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel další stížnost podle § 31 odst. 2 tr. ř., která byla k ústavní stížnosti přiložena. O ní však ještě podle stěžovatele nebylo rozhodnuto.

Městský soud se v napadeném usnesení podle názoru stěžovatele nevypořádal s obsahem stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Podle stěžovatele zde byla zcela ignorována poučovací povinnost soudu o možné podjatosti i souhlas k projednání bez přítomnosti odsouzeného. V odůvodnění jsou uvedeny takové skutečnosti, které osobně napadají odsouzeného a jsou vedeny jako osobní útoky bez jakéhokoliv právního posouzení trestní věci. Odvolací soud se podle stěžovatele vůbec nezabýval obsahem výpovědi svědků, svědčící v jeho prospěch, dále nevyvrátil nebo nepotvrdil tvrzení soudu prvého stupně, v čem jsou jejich výpovědi účelové nebo nepravdivé. Nezákonnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval stěžovatel rovněž v tom, že nebyly splněny procesní podmínky pro projednání opravného prostředku, nebyla splněna poučovací povinnost soudu ve vztahu k odsouzenému a nebyla napravena evidentní nezákonnost v rozhodovací činnosti soudu prvého stupně.
II.

Ústavní soud přezkoumal obě napadená rozhodnutí z hlediska možného porušení ústavním pořádkem zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud se týká napadeného usnesení obvodního soudu, kterým tento soud zamítl návrh na obnovu řízení v trestní věci stěžovatele, Ústavní soud nepřehlédl, že z hlediska stěžovatelem uplatněného důvodu jeho rozporu s právem na spravedlivý proces [resp. právem na zákonného soudce - srov. nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423)], tedy tvrzené podjatosti soudce obvodního soudu, který o povolení obnovy řízení rozhodoval, o opravném prostředku (stížnosti podle § 31 odst. 2 tr. ř.), který vůči němu stěžovatel uplatnil, dosud nebylo rozhodnuto. Z tohoto hlediska tedy Ústavnímu soudu napadené usnesení přezkoumávat nepřísluší, ačkoliv nespatřuje důvod proč nesouhlasit se závěry doktríny, podle níž "z účasti na rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 282 a násl. [tr. ř.] a v obnoveném řízení podle § 287 a 288 [tr. ř.] není vyloučen soudce nebo přísedící, který se účastnil na původním rozhodnutí" (Šámal, P. a kol., Trestní řád. 6. vyd. C. H. Beck: Praha, 2008, s. 231). Porušení ústavním pořádkem zaručených práv a svobod Ústavní soud neshledal ani z jiných hledisek.

Pokud se týká napadeného usnesení městského soudu, Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen. Jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze jej považovat za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus). V případě napadeného usnesení Ústavní soud neshledal žádné pochybení v rovině obecného práva, natož v rovině práva ústavního.

Poučovací povinnost soudu zahrnuje ve smyslu § 134 odst. 1 písm. e) poučení o opravném prostředku, jež byla v odůvodnění napadeného usnesení splněna. Poukaz na nesplnění poučovací povinnosti soudu s ohledem na možnou podjatost soudce obvodního soudu je tedy zjevně nedůvodný. Stejně tak tr. ř. nestanoví, aby o stížnosti proti usnesení o povolení obnovy řízení rozhodoval nadřízený soud ve veřejném zasedání za přítomnosti odsouzeného (srov. § 240 tr. ř. ve spojení s §§ 141 až 150 tr. ř.); souhlas stěžovatele s projednáním stížnosti v jeho nepřítomnosti tedy nebyl trestním řádem vůbec požadován. Konečně nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se městský soud vůbec nezabýval obsahem výpovědi svědků, jež měly odůvodnit obnovu řízení v jeho věci. Městský soud ve svém rozhodnutí přisvědčuje hodnocení svědeckých výpovědí, ke kterému dospěl obvodní soud, a své závěry také odůvodňuje. Poznámky městského soudu, které se týkají pravděpodobné obstrukční motivace návrhu na obnovu řízení, pak nelze podle názoru Ústavního soudu hodnotit jako osobní útoky bez jakéhokoliv právního posouzení trestní věci.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. února 2010

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.