I. ÚS 900/13
I.ÚS 900/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem, se sídlem Horská 634, 541 01 Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1176/2012, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2013, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1176/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012, sp zn. 5 To 13/2012, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 11. 2012, sp. zn. 61 T 28/2011, kterým byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 trestního zákona rovněž spáchaného formou spolupachatelství, za které byl odsouzen podle § 219 odst. 2 trestního zákona (za použití § 35 odst. 1 a § 29 odst. 1, 2 trestního zákona) k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let.

Této trestné činnosti se dle rozsudku dopustil tím, že, stručně shrnuto, dne 27. 11. 2009 přijel spolu s P. D., V. P. a R. M. osobním vozidlem před dům v obci M. ., okres U., kam spolu s R. M. bez souhlasu poškozeného Pavla P. (jedná se o pseudonym) vstoupili, a poté co jím byli vykazováni ven, tak jej R. M. nejprve paralyzoval pepřovým sprejem a takto oslepeného jej mrštil o zeď chodby a strhl na zem, kde na něj stěžovatel zaútočil, a to tak, že jej bil do hlavy a po celém těle kapesní svítilnou. Poté společně poškozeného zatlačili do kuchyně, kde společně pokračovali v jeho fyzickém napadání, když M. poškozeného rdousil rukama a stěžovatel poškozeného bil dřevěnou holí, čímž mu způsobil smrtelná zranění. Po ubití poškozeného Pavla P. stěžovatel z domu odešel a nastoupil do auta, kde na něj čekali P. a D., zatímco M. prohledal dům, kde našel finanční částku cca 250 Kč a láhev alkoholu, posléze dům opustil, nasedl do přistaveného vozidla a všichni společně odjeli.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje skutková zjištění obecných soudů. Za prvé má za to, že není zcela zřejmé a přezkoumatelné, zda k útoku na poškozeného byly použity právě svítilna a hůl, kdy soudy vyšly pouze z toho, že tyto předměty byly na místě činu nalezeny a že znalci došli k závěru, že těmito předměty mohlo býti smrtelné zranění způsobeno. Nebylo provedeno zjištění, že by na holi, která měla být použita k velmi silně vedenému útoku, ulpěla i pachová stopa poškozeného, dále zbytky tkání či vlasů poškozeného. To platí i o svítilně, respektive baterce. R. M., který má usvědčovat stěžovatele, nehovoří o holi, ale o tmavém předmětu.

Za zcela nepřípustné pak stěžovatel považuje konstatování obecných soudů, že stěžovatel nenabídl svoji verzi způsobu přenosu pachových stop na předměty, kterými poškozený byl, respektive měl být, usmrcen. Obžalovaný není povinen v žádné fázi trestního řízení nabízet důkazy o své nevině či jiné důkazy, jež slouží k jeho obhajobě. Bezvýznamná není ani skutečnost, že R. M. se nacházel na místě samém podstatně delší dobu než stěžovatel.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že nebylo zachováno jeho právo na spravedlivý proces tak, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Obecné soudy v dané věci vyšly z konkrétních důkazů, zejména výsledků znaleckého zkoumání, zajištěných pachových stop a výpovědí obviněných a není na Ústavním soudu, aby jejich úvahy nahrazoval úvahami vlastními. Jestliže přitom konstatovaly i to, že obviněný v průběhu trestního řízení ani nenabídl vlastní verzi způsobu přenosu svých pachových stop na předměty, kterými byla oběť usmrcena, jedná se pouze o hodnocení jeho obhajoby, kdy stěžovatel samozřejmě nebyl odsouzen na základě toho, že něco neuvedl.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.