I. ÚS 890/12
I.ÚS 890/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 48, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 5 Afs 72/2011-115, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2011, č. j. 31 Af 119/2010-96, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2012, doplněnou podáním zástupce stěžovatele ze dne 11. 5. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Návrhem ze dne 19. 11. 2010 požádal stěžovatel Krajský soud v Hradci Králové (dále také jen "krajský soud") o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Krajský soud usnesením ze dne 24. 1. 2011, č. j. 31 Af 119/2010 - 37, rozhodl o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a o zamítnutí návrhu na ustanovení advokáta zástupcem stěžovatele. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 Afs 9/2011 - 71. Stěžovatel následně podal dne 27. 6. 2011 nový návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, o němž krajský soud usnesením ze dne 9. 11. 2011, č. j. 31 Af 119/2010 - 96, rozhodl opět tak, že stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznal a zamítl návrh na ustanovení advokáta zástupcem stěžovatele. Krajský soud konstatoval, že ani po změně, která nastala ve výdělkových poměrech stěžovatele po přiznání částečného invalidního důchodu, a změně pracovního poměru na částečný úvazek, nejsou u něj dány podmínky pro osvobození od soudního poplatku a stěžovatel je schopen dostát zákonem stanovené poplatkové povinnosti. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že nebylo vyhověno jeho požadavku na osvobození od soudního poplatku a o ustanovení advokáta před krajským soudem. Osvobození od soudního poplatku navrhoval stěžovatel dle svých slov vzhledem ke změně svých majetkových poměrů, ustanovení zástupce z řad advokátů pak navrhoval stěžovatel k ochraně svých práv. Pomocí právně znalé osoby hodlal stěžovatel prokázat své vlastnické právo k nemovitostem, kterých se týkal dodatečný platební výměr Finančního úřadu Svitavy ze dne 3. 11. 2009, č. j. 68506/09/263960602654, kterým bylo konstatováno, že dodatečné vyměření daně se neodchyluje od jeho poslední známé daňové povinnosti. Tím, že mu nebyl advokát ustanoven, nebyl sám schopen své vlastnické právo k nemovitostem prosadit, zejména proto, že v katastru nemovitostí jsou vlastnicky vedeny stále ve společném jmění manželů, ačkoli cenu nemovitostí platil sám ze svých úspor a z finančních prostředků, které získal darem od rodičů.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál či vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížností ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se nelze domáhat, aby Ústavní soud převzal kontrolu nad procesním postupem obecných soudů v rovině jednoduchého práva, neboť kasační zásah Ústavního soudu lze odůvodnit jedině ochranou základních práv garantovaných ústavním pořádkem.

Záruky vyplývající z článku 37 odst. 2 Listiny v sobě přitom bez dalšího nezahrnují právo na poskytnutí bezplatného právního zastoupení. Stát má pouze povinnost zastoupení připustit, nikoliv povinnost zástupce sám zajišťovat; takový postup ze strany státu je výjimečný a je zákonem výslovně omezen na případy, kdy je potřebná právní pomoc pro účastníka v důsledku jeho materiálních poměrů fakticky nedostupná. Zákon zároveň v některých řízeních může stanovit právní zastoupení jako povinnost účastníka a podmínku řízení - obdobně jako splnění povinnosti poplatkové.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tento soud sociální poměry stěžovatele věcně posoudil. Nejvyšší správní soud stěžovateli současně v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že krajský soud se posouzením poměrů stěžovatele, jež vyplývají ze shora uvedených skutečností, podrobně zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Krajský soud přitom přihlédl i ke skutečnostem, které svědčí ve prospěch stěžovatele a dospěl k závěrům, které mají podklad v listinách, které k prokázání důvodnosti svého návrhu předložil stěžovatel. Za této situace se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil s názorem krajského soudu, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.) ani pro ustanovení zástupce (§ 35 odst. 8 s. ř. s). Soudy obou stupňů přitom vzaly v úvahu skutečnost, že u stěžovatele došlo v době od rozhodování krajského soudu o jeho předchozí žádosti k poklesu příjmů, došly však shodně k závěru, že nelze s ohledem na majetkové a příjmové poměry stěžovatele dovodit, že by trpěl takovým nedostatkem prostředků, jenž by mu bránil v přístupu k soudu.

Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel měl možnost v zákonem stanovených lhůtách využít procesní prostředky svěřené mu zákonem k ochraně jeho práv, přičemž jak si Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Hradci Králové rozhodovaly o stěžovatelem uplatněném návrhu v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatněného práva dospěly. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.