I. ÚS 889/17
I.ÚS 889/17 ze dne 21. 11. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatele Mgr. Jana Peroutky a stěžovatelky Marcely Peroutkové, právně zastoupeni Mgr. Janem Šmídem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě sp. zn. 4 VZV 4/2015 ze dne 15. 11. 2016 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 105/2016 ze dne 19. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanými návrhy, které i v ostatním splňovaly náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, a dále čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Po zjištění, že stěžovatelé ústavní stížnosti (původně vedené u Ústavního soudu samostatně pod sp. zn. I. ÚS 889/17 a I. ÚS 931/17) směřovali proti totožným rozhodnutím orgánů veřejné moci, přistoupil Ústavní soud usnesením ze dne 18. 5. 2017 ke spojení obou řízení k jejich společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 889/17.

K věci samé pak z přiložených podkladů vyplynulo, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, které měl spáchat ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. V rámci daného trestního řízení rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě napadeným usnesením sp. zn. 4 VZV 4/2015 ze dne 15. 11. 2016 (dále též "usnesení vrchního státního zastupitelství"), že se podle § 47 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem v rozhodnutí blíže specifikovaný nemovitý majetek stěžovatelů, nacházející se v režimu společného jmění manželů. Stěžovatelé napadli toto rozhodnutí stížnostmi, jež však Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 5 To 105/2016 ze dne 19. 1. 2017 jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatelé se tedy obrátili na Ústavní soud. V ústavních stížnostech shodně orgánům činným v trestním řízení vytkli, že se nezabývaly existencí základní podmínky pro postup dle § 47 trestního řádu, a to vznikem škody. Vrchní soud v Olomouci navzdory námitkám stěžovatele zcela ignoroval přípis Ministerstva financí jakožto zástupce poškozené České republiky ze dne 21. 11. 2016, z něhož se jednoznačně podává, že škoda vyčíslená ve výši 271 564 396,33 Kč zatím vůbec nevznikla, přičemž může vzniknout až v budoucnosti, v závislosti na výsledku probíhajícího trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci namísto toho odkázal na první vyjádření Ministerstva financí ze dne 3. 10. 2016, kterým se poškozená připojila k trestnímu řízení, přestože jeho obsah byl významně korigován právě přípisem ze dne 21. 11. 2016 a pro řízení se tak stal irelevantní. Z uvedených skutečností stěžovatelé dovozovali, že v posuzovaném případě žádná škoda nevznikla, nárok na její náhradu proto nelze v trestním řízení uplatňovat. Pokud k uplatnění nároku ze strany domnělé poškozené přece jen došlo, měly orgány činné v trestním řízení o něm rozhodnout, tj. zvážit, zda se účast poškozené v trestním řízení připouští či nikoliv, což takto nekonaly. Jak stěžovatelé současně zdůraznili, zákon zajištění u sporného nároku neumožňuje. Zvolený postup orgánů činných v trestním řízení označili dále stěžovatelé za zásah do svého práva na pokojné užívání majetku. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva stěžovatelé konstatovali, že přijaté opatření nesplňuje kritérium proporcionality, je nejen silně blokační a zatěžující, nýbrž přímo ohrožuje i existenci jejich rodinného zázemí. V důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení si banka nárokuje dozajištění úvěru, který poskytla stěžovatelům na pořízení jedné z dotčených nemovitostí - rodinného domu, s tím, že jinak přistoupí k zesplatnění úvěru. Podobný krok by zřejmě vyústil v realizaci zástavního práva na této nemovitosti váznoucí a tedy zmenšení majetku stěžovatelů, čímž zjevně nebude dosaženo cíle sledovaného institutem zajištění a pouze dojde k tomu, že stěžovatelé ztratí "střechu nad hlavou". Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelé konečně spatřovali v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Kritice v tomto směru podrobili zejména Vrchní soud v Olomouci, který jimi podané stížnosti a předložené důkazní prostředky řádně nepřezkoumal.

Stěžovatelka nad rámec výše uvedeného ve své stížnosti tvrdila, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla dotčena i její osobnostní práva, jmenovitě měla být pošpiněna její čest a dobré jméno. Stalo se tak v souvislosti se záznamem o provedeném zajištění ve věci trestní v katastru nemovitostí, ze kterého ovšem nevyplývá, že trestní řízení je vedeno toliko proti manželu stěžovatelky. Osoba, jež do katastru nahlédne, se tak může domnívat, že trestně stíhána je rovněž stěžovatelka. V reálu shora popisovaná situace již nastala, což se promítlo do chování sousedů vůči stěžovatelce.
Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení.

Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle § 47 trestního řádu. Je primárně na zmiňovaných orgánech, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).

Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí. Lze ostatně poukázat na to, že Ústavní soud se argumentačně a co do svého obsahu velmi obdobnými návrhy podanými v souvislosti se stíháním totožné trestné činnosti (poškození finančních zájmů Evropské unie) v poslední době opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 920/17 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 893/17 ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 929/17 ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 688/17 ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 902/17 ze dne 18. 5. 2017 či sp. zn. II. ÚS 910/17 ze dne 15. 8. 2017 porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.

I ve stávající věci má Ústavní soud za to, že orgány činné v trestním řízení se ve svých rozhodnutích dostatečně a srozumitelně vypořádaly jak s problematikou vzniku škody (viz str. 3 až 5 usnesení vrchního státního zastupitelství a str. 8 usnesení Vrchního soudu v Olomouci), tak i s otázkou přiměřenosti opatření spočívajícího v zajištění majetku stěžovatelů (viz str. 6, 7 usnesení vrchního státního zastupitelství a str. 8 usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat dříve vyřčené, na odůvodnění obou rozhodnutí, jimž nemá v ústavní rovině co vytknout, pro stručnost odkazuje.

Opírají-li stěžovatelé svou argumentaci, podle níž nebyla způsobena škoda, o přípis Ministerstva financí ze dne 21. 11. 2016, Ústavní soud připomíná, že jde pouze o jeden z listinných podkladů v dané trestní věci a orgány činné v trestním řízení jím nejsou vázány. Z uvedeného přípisu navíc nevyplývá - jak tvrdí stěžovatelé - že žádná škoda stíhaným skutkem dosud nebyla způsobena. Jestliže je informace obsažená v přípisu a určená orgánům činným v trestním řízení formulována tak, že České republice škoda vznikne v případě prokázání spáchání trestného činu, je třeba tuto formulaci vnímat jako respektování principu presumpce neviny, kdy Ministerstvo financí správně nechce předjímat výsledek trestního stíhání a s jistotou tvrdit, že ke spáchání trestného činu skutečně došlo.

Ústavní soud musí odmítnout i názor stěžovatelů, v souladu s nímž mělo být již v přípravném řízení rozhodnuto, zda se připouští účast Ministerstva financí zastupujícího Českou republiku s nárokem na náhradu škody. Takovouto povinnost orgánům činným v trestním řízení žádné ustanovení trestního řádu totiž nestanoví.

Ústavněprávního rozměru nenabývá ani námitka stěžovatelů, že přijaté zajištění ohrožuje existenci jejich rodinného zázemí, neboť je založena toliko na hypotetické možnosti, že banka bude chtít jednorázově uspokojit svou úvěrovou pohledávku za stěžovateli a za tím účelem přikročí ke zpeněžení jejich nemovitosti. Stěžovatelé nijak nedoložili, že by se banka k podobnému kroku skutečně chystala. Pokud by popisovaná situace přece jen nastala, má stěžovatel podle § 48 odst. 4 trestního řádu právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. Ústavní soud současně nevylučuje, že déletrvající zajištění či vznik nějakých mimořádných okolností by mohly vést k závěru o neproporcionálním omezení práv stěžovatelů, avšak při aktuálním posuzování napadených rozhodnutí Ústavní soud nic takového nezjistil.

Co se týče úvah stěžovatelky o porušení jejích osobnostních práv, nutno poznamenat, že zajištění majetku představuje ze své povahy vždy určitý zásah do základních práv a svobod osob, jichž se dotýká. Tento zásah však nelze a priori ztotožňovat s porušením namítaných základních práv a svobod, neboť k tomu může dojít jen v případech, kdy zajištění není provedeno secundum et intra legem, což není daný případ.

Ve světle shora řečeného Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předložené ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.