I. ÚS 887/13
I.ÚS 887/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Ž., právně zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem Velká Michalská 194/8, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012 č. j. 3 Tdo 1476/2012-28, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2012 sp. zn. 5 To 250/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 2012 sp. zn. 50 T 1/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a dle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Ve výroku o náhradě škody pak soud prvního stupně uložil stěžovateli dle § 228 odst. 1 tr. řádu zaplatit na náhradě škody poškozeným Tereze Bajnarové částku ve výši 220 613 Kč a Karlu Volnému částku ve výši 7 910 Kč. Uvedené trestné činnosti se měl podle výroku rozsudku stěžovatel zkráceně dopustit tím, že v přesněji nezjištěné době od 18. 3. 2011 do 28. 3. 2011 v P. doposud nezjištěným způsobem vnikl do přízemního bytu, jehož je vlastníkem, avšak který od října 2010 na základě ústní dohody užívala poškozená Tereza Bajnarová, a z předmětného bytu odcizil veškeré věci, které zde měla poškozená uloženy.

3. Proti uvedenému rozsudku, a to do všech jeho výroků, podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze projednal odvolání ve veřejném zasedání a napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným pouze přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. O náhradě škody rozhodl odvolací soud shodně jako soud nalézací.

4. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě proti rozsudku městského soudu dovolání, a to do výroku o vině, výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že pokud jde o přečin krádeže, obžaloba stavěla především na tvrzeních poškozené, fotografiích a účtenkách, výpovědích svědků a znaleckém posudku. Tuto slabou důkazní situaci se pak obžaloba snažila změnit vyslechnutými svědky, kteří údajně odcizené předměty měli v bytě poškozené vidět. Věrohodnost těchto výpovědí je však přinejmenším na pováženou. Pokud jde o údajně odcizené věci, zajištěné při domovní prohlídce, stěžovatel již v rámci své výpovědi obsažené v protokolu o domovní prohlídce uvedl, že mu není známo, kdo je majitelem těchto věcí (resp. zda tyto nepatřily jinému uživateli bytu), a že paní Bajnarovou vyzval, ať mu tedy své tvrzené vlastnické právo k těmto věcem prokáže. Z toho důvodu také s věcmi ani nemanipuloval. K prokázání vlastnického práva však ze strany paní Bajnarové do dnešního dne nedošlo. Je pak otázkou, pokud by měl obžalovaný v úmyslu odcizovat věci poškozené, proč by právě a pouze tyto v bytě ponechával a nevystěhoval je z bytu, stejně jako měl údajně odstěhovat i věci ostatní. Pokud jde o znalecký posudek, pak tento měl určit výši vzniklé škody. U mnoha položek je však uváděna souhrnná cena, z tohoto důvodu není možné získat cenové hodnocení v případě každé jednotlivé věci v tomto seznamu obsažené. Pokud stěžovatel namítal, že nebylo prokázáno, že se věci v době, kdy mělo ke krádeži dojít, v bytě nacházely, a že věci, které uvádí poškozená, byly v té době ještě ve vlastnictví poškozené, pak se soudy touto námitkou fakticky nezabývaly. Již v tom spatřuje stěžovatel protiústavní postup.

6. Stěžovatel navrhoval vypracování znaleckého posudku ohledně věrohodnosti poškozené a dále odborné expertizy ohledně doložených fotografií. Oba důkazní návrhy byly soudem prvního stupně zamítnuty. Bez provedení těchto důkazů však nelze dospět k závěru o vině stěžovatele. Stěžovatel má za to, že v dané věci byla rozhodnutím soudu prvního stupně, mimo jiné, porušena zásada in dubio pro reo, neboť citované pochybnosti jsou ve zjevné převaze nad skutečně zjištěným stavem věci.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

11. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku jako přečinu - nic podstatného vytknout.

12. Odvolací soud, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a sám znovu rozhodl, shledal, že nalézací soud provedl veškeré důkazy potřebné k rozhodnutí a že skutková zjištění jsou úplná a neskýtají žádných pochybností o své správnosti. V soupisu věcí, jež měly být z bytu odcizeny, neshledal odvolací soud ani co do množství, ani co do hodnoty nic mimořádného, co by vzbuzovalo pochyby o tom, že by je poškozená nemohla vlastnit. Soud posuzoval rovněž věrohodnost svědků a dospěl k závěru, že o ní není rovněž důvodu pochybovat. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu také vyplývá, že se soud zabýval důkazními návrhy stěžovatele a pokud jim nevyhověl, uvedl, proč je považuje za nadbytečné.

13. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

17. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Směřovala-li ústavní stížnost také proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, který byl soudem odvolacím zrušen v celém rozsahu, je ústavní stížnost v této části nutno odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.