I. ÚS 875/12
I.ÚS 875/12 ze dne 25. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Kačaby, zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, se sídlem Přímětická 1185, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 č. j. 28 Co 449/2011-117, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2011, č. j. 28 Co 449/2011-123, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 4. 2011, č. j. 25 C 84/2010-51, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě o výživné nerozvedené manželky, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a MUDr. Simony Kačabové, zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou, se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 3. 2012, stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor s jeho ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a rovnost účastníků soudního řízení, plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, č. j. 28 Co 449/2011-117, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2011, č. j. 28 Co 449/2011-123, byl potvrzen vyhovující výrok soudu prvního stupně o výživném nerozvedené manželky a výrok o soudním poplatku. Odvolací soud pouze změnil výrok soudu prvního stupně o dlužném výživném, jímž byla částka vyčíslena za předmětné období od podání žaloby dne 12. 3. 2010 do doby rozhodování odvolacího soudu, tedy do 30. 11. 2011. Její výše tak činila ke dni rozhodnutí o odvolání částku 137.920,- Kč. Odvolací soud rovněž změnil výrok o nákladech řízení a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení v částce 57.000,- Kč ve prospěch vedlejší účastnice (manželky).

3. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nebraly dostatečný zřetel na jeho důkazní návrhy, které by vnesly do řízení nové skutečnosti. Stěžovatel se domnívá, že jím navržené důkazy jsou relevantní pro posouzení, zda není přiznání výživného pro nerozvedenou manželku v projednávaném případě v rozporu s dobrými mravy. Důkazy, jež byly předkládány již v předchozích řízeních, uvádí na podporu svých tvrzení též v ústavní stížnosti. Stěžovatel spatřuje zásadní pochybení obecných soudů v tom, že nevzaly dostatečně v potaz jím tvrzené a dokládané nezodpovědné chování a hospodaření manželky.

4.Dalším důvodem podání ústavní stížnosti je dle stěžovatele nerovné zacházení obecných soudů, které ve svých rozhodnutích přikládaly nepřiměřenou věrohodnost výpovědím manželky, zatímco výpovědi stěžovatele byly považovány a priori za nevěrohodné a nedostatečné. V tomto zacházení stěžovatel spatřuje i diskriminaci na základě pohlaví, která dle stěžovatele spočívá v tom, že obecné soudy kladou veškerou odpovědnost za hmotné zabezpečení rodiny a domácnosti pouze na jeho bedra jako příslušníka mužského pohlaví.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení, které mělo nastat v důsledku toho, že se obecné soudy zabývaly podrobně poměry na straně stěžovatele, a nikoliv již poměry na straně manželky, konkrétně jejími možnostmi získat si přijatelné zaměstnání a též jejími schopnostmi vést společnou domácnost. Podstata ústavní stížnosti je však jiná. Nejde v ní totiž o to, že by on jako účastník daného soudního řízení byl zkrácen na svých procesních právech, ale především o vyjádření nesouhlasu s tím, k jakým závěrům obecné soudy ve vztahu k vedlejší účastnici dospěly. Již ze samotných odůvodnění napadených rozhodnutí přitom zřetelně plyne, proč námitky, které stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy a které nyní opakuje v ústavní stížnosti, nejsou opodstatněné, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší - s ohledem na své postavení v ústavním systému a z něho plynoucí vztahy mezi ním a obecnou justicí (viz čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) - do daného rozhodování zasahovat, ledaže by příslušné úvahy soudů bylo možné označit za "extrémní". O takový případ se zde zjevně nejedná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/13 ze dne 31. 10. 2013).

8. Stěžovatel navíc uplatnil totožné argumenty již v předchozích soudních řízeních a Ústavní soud je názoru, že se s nimi příslušné soudy náležitě vypořádaly. Uvážení, které důkazní prostředky budou provedeny, však přísluší pouze soudu a nikoli stěžovateli. Nepřihlédnutí soudu k navrženým důkazům nezakládá porušení práva na spravedlivý proces, je-li jejich neprovedení dostatečně odůvodněno. V této věci obecné soudy dostály svým povinnostem a proto pouhá skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. 7. 2013).

9. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.