I. ÚS 875/10
I.ÚS 875/10 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 36/2008-48 ze dne 1. 6. 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 460/2009-65 ze dne 14. 1. 2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 25. března 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti v záhlaví citovaným rozsudkům, kterými byly zamítnuty jeho žalobní návrhy, aby soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit náhradu škody spočívající v nákladech řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odpovědnost státu měla vzniknout kvůli nepřiměřené délce řízení, vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 732/96, které trvalo přes 9 let. Stěžovatel, aniž by využil vnitrostátní prostředky nápravy, podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž jej nepožádal o náhradu nákladů řízení (resp. ESLP rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti dříve, než tak mohl stěžovatel učinit), proto tento nárok požadoval po vedlejším účastníkovi. Po vedlejším účastníkovi dále požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jakož i náhradu nákladů řízení za úkony spojené s projednáním nároku u vedlejšího účastníka [resp. uplatněním nároku u příslušného úřadu dle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"]. V rámci řízení o právu na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo postaveno na jisto, že jej stěžovatel uplatnil pozdě, vedlejší účastník vznesl námitku promlčení, a proto obecné soudy žalobu zamítly.

3. Stěžovatel tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základního lidského práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a do jeho práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť mu obecné soudy v důsledku extrémně vybočující interpretace a následné aplikace ustanovení § 31 odst. 2 a 4 zákona o odpovědnosti za škodu nepřiznaly náhradu nákladů řízení před Evropským soudem pro lidská práva, jakož i náhradu nákladů řízení před obecnými soudy - protože měl "z hlediska materiální spravedlnosti v zásadě plný úspěch".

II.

4. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i přiloženým rozhodnutím obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, vycházel z listin, které stěžovatel poskytl, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis.

5. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, in concreto s aplikací a posouzením dopadů zákona o odpovědnosti za škodu na jeho případ.
IV.

7. Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumenty, kterými se měly zabývat (a dle znění napadených rozhodnutí i zabývaly) soudy obecné.

8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

9. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

10. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

11. Deficit spravedlivého procesu (jak jej stěžovatel v ústavní stížností předestírá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, nebo není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

12. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací zmíněných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu, jež v dané věci obecné soudy uplatnily. Ústavní soud je názoru, že nikoli.

13. V souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" měl stěžovatel dbát, aby podal žalobu včas; tím se mu mohl otevřít prostor pro přiznání přiměřeného zadostiučinění (a související náhrady nákladů řízení) za průtahy v soudním řízení. Řádně měl postupovat i v případě návrhu k ESLP; nedodržení postupu stanoveného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod taktéž nemůže být přičítáno k tíži kteréhokoli státního orgánu. S ohledem na tyto skutečnosti ani Ústavní soud nemohl posuzovat otázku, zda uplatnění námitky promlčení vedlejším účastníkem nebylo v příkrém rozporu s principem dobrých mravů.

14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v institutu ústavní stížnost spatřuje jen prostředek, kterým by napravil svůj chybný postup; tento účel však ústavní stížnost nemá.

V.

15. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

16. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

17. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.