I. ÚS 87/12
I.ÚS 87/12 ze dne 17. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti společnosti Ruby Apartments, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Paříkova 910/11a, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 163/2011-52 (36 ICm 1165/2011, KSPH 36 INS 9175/2009) ze dne 12. října 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a v jeho rámci práva na zákonného a nestranného soudce, napadá v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (stěžovatelkou nesprávně označené jako rozhodnutí soudu krajského) a domáhá se zrušení jeho výroku I., in eventum také zrušení ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, vede stěžovatelka jako žalobkyně proti JUDr. Ing. Heleně Horové, insolvenční správkyni dlužníka CON. INVEST, a. s., incidenční spor o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty jmenovaného dlužníka. V rámci uvedeného řízení stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Jitky Drobné, jíž odůvodnila tím, že jmenovaná soudkyně nesoudí jen incidenční spor, ale rozhoduje i v samotném insolvenčním řízení vedeném na uvedeného dlužníka a tato skutečnost znamená sama o sobě zvláštní vztah soudkyně k insolvenčnímu řízení a k žalované insolvenční správkyni, který je dán povahou insolvenčního řízení, přitom se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 448/04 a důvodů tam uvedených.

Vrchní soud jako soud nadřízený výrokem I. napadeného rozhodnutí stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti nevyhověl. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, námitku neshledal důvodnou ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., neboť důvodem pro vyloučení soudkyně nejsou okolnosti, které spočívají v jejím postupu v projednávané věci či v jejím rozhodování v jiných věcech, věc rozhodující soudkyně se přitom vyjádřila tak, že k věci či účastníkům nemá žádný vztah. Důvodem podjatosti nemůže podle soudu být ani to, že soudkyně rozhoduje i v insolvenčním řízení, v jehož rámci je tento incidenční spor projednáván. V tomto směru soud poukázal na to, že po vydání zmiňovaného nálezu Ústavního soudu došlo ke změně právní úpravy, zákon o konkursu a vyrovnání byl zrušen a nahrazen insolvenčním zákonem č. 182/2006 Sb. (dále jen "IZ"), jenž změnil způsob jmenování správců a v ustanovení § 160 odst. 1 předpokládá, že incidenční spory budou rozhodovány v rámci insolvenčního řízení jako jeho součást.

Proti tomuto výroku označeného rozhodnutí vrchního soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s tvrzením porušení shora označených základních práv oponuje odůvodnění napadeného rozhodnutí s důrazem na to, že svou námitku podjatosti soudkyně rozhodující v incidenčním řízení o žalobě stěžovatelky na vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka odůvodňovala argumenty uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 448/04, jehož důvodů podrobně ve stížnosti rozvedených se i nyní dovolává, přičemž obecnému soudu vytýká, že platnou právní úpravu insolvenčního zákona neposuzoval komplexně. Provádí srovnání příslušných ustanovení insolvenčního zákona s předchozí právní úpravou a dospívá k přesvědčení, že stav právní úpravy se z pohledu hledisek uvedených v označeném nálezu v podstatě nezměnil. V souvislosti se zněním ustanovení § 160 odst. 1 IZ dále stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se soud má vždy pokusit o ústavně konformní výklad zákona a není přitom vázán jeho doslovným zněním, ponechává však na úvaze Ústavního soudu, pro případ, že by dospěl k názoru, že ustanovení § 160 odst. 1 IZ nelze vykládat jinak, než jak učinil obecný soud, zrušení uvedeného zákonného ustanovení.
Poté, co se seznámil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a argumentací ústavní stížnosti, posoudil Ústavní soud stížnost jako neopodstatněnou, přičemž sám důvod k postupu podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., v poměru k ustanovení § 160 odst. 1 IZ neshledal.

Jak na to stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti, Ústavní soud ještě za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání řešil obdobnou otázku vyloučení soudce z důvodu, že projednává a rozhoduje věc v konkursním řízení i v řízení incidenčním, vyvolaném stejným konkursním řízením, přičemž při posuzování uvedené otázky považoval za určující koncepci vztahu mezi konkursním soudem a správcem majetkové podstaty, tak jak byla obsažena v zákoně o konkursu a vyrovnání (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 370/04, I. ÚS 371/04, III. ÚS 448/04, II. ÚS 369/04). Na základě v té době platné právní úpravy tehdy Ústavní soud dovodil, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty - účastníkem řízení incidenčního sporu - není vztahem neutrálním a právě tuto okolnost považoval za objektivní důvod, způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce rozhodujícího ve sporném incidenčním řízení tak, jak stanoví § 14 odst. 1 o. s. ř. Samotnou otázku vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním z hlediska případné podjatosti soudce považoval za nepodstatnou, rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. A právě tato konstrukce se dle přesvědčení senátu posuzujícího tuto stížnost v důsledku nové právní úpravy provedené insolvenčním zákonem změnila.

Obecný soud při svém rozhodování, jak na to poukazuje stěžovatelka, se sice skutečně zabýval pouze jednou z okolností, z nichž dříve vycházel Ústavní soud, nicméně takto jím byla zhodnocena právě okolnost podle názoru Ústavního soudu pro konstrukci vztahu mezi oběma jmenovanými subjekty nejvýznamnější a pro hodnocení jeho povahy určující, totiž způsob jmenování insolvenčního správce. Ten je nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy insolvenčního zákona (§ 25 odst. 2 IZ) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§ 29 odst. 1 IZ). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce minimalizujícím základě. Vzhledem k nové právní úpravě tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení shora označených základních práv napadeným rozhodnutím neshledal, a proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.