I. ÚS 87/05
I.ÚS 87/05 ze dne 30. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I.ÚS 87/05







Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze, u Bulhara 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.11.2004, č.j. 2 Afs 60/2004-72, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2003, č. j. 38 Ca 600/2002-40, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16.5.2002, č.j. FŘ - 4135/13/02 a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 9.5.2001, č.j. 118325/01/010916/4068, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a Finančního úřadu pro Prahu 10 jako účastníků řízení t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.

Stěžovatel uvádí, že již v odvolání namítal neplatnost dodatečného platebního výměru ze dne 9. 5. 2001 č. j. 118325/01/010916/4068, který vydal správce daně prvního stupně, a to proto, že ve výroku rozhodnutí nebyl uveden základ daně, jak tato povinnost vyplývá z ust. § 32 odst. 2 písm. d) ve spojení s ust. § 32 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze o tom, že pokud obsahuje výrok platebního výměru výslovný odkaz na list č. 2, který je jeho součástí, pak údaje uvedené na listu č. 2 jsou součástí výroku platebního výměru a platební výměr není neplatným rozhodnutím. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na právní názory obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999 sp. zn. II. ÚS 31/99 a poukazuje na ust. § 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví, kdy má chybějící základní náležitost za následek neplatnost rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že ze spisu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil, zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil dle stěžovatele o své stanovisko k připomínkám stěžovatele, přičemž stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 121/02. Stěžovatel dále uvádí, že při hodnocení oprávněnosti zařazení půjčování videokazet do základní sazby při zdanění této činnosti daní z přidané hodnoty vycházel Nejvyšší správní soud stejně jako Městský soud v Praze a oba finanční orgány z právního názoru, že při půjčování videokazet jde jednoznačně o pronájem věci. Tento právní názor je dle stěžovatele opřen výhradně o poznámku pod čarou k ust. § 26a odst. 2 zák. č. 35/1965 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Námitku stěžovatele, že podle nálezu Ústavního soudu nejsou poznámky pod čarou součástí právního předpisu, odmítl Nejvyšší správní soud s poukazem na to, že Ústavní soud současně uvedl, že poznámky pod čarou jsou určitou legislativní pomůckou, sloužící ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu, a akceptoval výklad použitý Městským soudem v Praze, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazníkem jde o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli. Stěžovatel podpořil svůj odlišný názor právním rozborem uvedené problematiky provedeným JUDr. J. B., CSc., podle kterého dílo není věcí, a věcí není ani rozmnoženina díla, neboť to vyplývá z autorského zákona, půjčování rozmnoženiny díla tedy nemůže být svou povahou půjčováním věci.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonný postup orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V konečném důsledku dle stěžovatele došlo postupem finančních orgánů i obecných soudů také k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Znění dotčených článků je následující:

Čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky zní: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod zní: Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní:Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a Finančního úřadu pro Prahu 10 jako účastníků řízení. Z těchto vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by již stěžovateli nebyly známy z odůvodnění napadených rozhodnutí, přesto je Ústavní soud zaslal stěžovateli k replice.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil v kasační stížnosti a se kterými se již Nejvyšší správní soud dostatečným způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku; nezbývá proto než na tento rozsudek odkázat. Pokud jde o porušení stěžovatelem citovaných článků Ústavy a Listiny, tak Nejvyšší správní soud tyto neshledal a naopak se domnívá, že postup správních orgánů obou stupňů, Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu byl zcela v souladu s právními předpisy, a do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele nebylo nijak zasaženo. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud stěžovatel namítá neplatnost dodatečného platebního výměru ze dne 9. 5. 2001, č. j. 118325/01/010916/4086, když ve výroku tohoto rozhodnutí nebyl uveden základ daně, finanční ředitelství má za to, že uvedení doměřovaného základu daně ve výroku platebního výměru nemá žádné opodstatnění, neboť správce daně ve svém rozhodnutí základ daně za příslušné zdaňovací období nijak nezměnil a vycházel ze stěžovatelem v daňovém přiznání uvedeném základu daně. Základ daně tedy nově stanoven nebyl, pouze byl dopočten rozdíl mezi nesprávně účtovanou sníženou sazbou 5% a základní sazbou 22%. Základ daně, jak uvádí finanční ředitelství, není ani základní náležitostí rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 daňového řádu. K námitce, že došlo k porušení stanoveného postupu při kontrole a že zpráva o kontrole neobsahuje důvody právního závěru, takže nelze přezkoumat, zda byl dodatečný platební výměr vydán na základě řádně zjištěného skutkového stavu, uvádí finanční ředitelství, že kontrola byla projednána protokolem o ústním jednání ze dne 25. 10. 2000, ze kterého je zřejmé, že se stěžovatel k závěrům daňové kontroly vyjádřil, uplatnil svá práva ve smyslu § 2, § 16, § 23 a § 34 daňového řádu a správce daně se jimi zabýval. Závěrem finanční ředitelství uvádí skutečnosti, které jej vedly k závěru, že půjčování videokazet je zařazeno pod základní sazbu daně z přidané hodnoty. Finanční ředitelství nesouhlasí s názorem stěžovatele, že dílo ani jeho rozmnoženina není dle autorského zákona věcí, a půjčování rozmnoženiny tak nemůže být svou povahou půjčování věci. Finanční ředitelství zastává stanovisko, že s ohledem na znění § 26a odst. 2 autorského zákona lze rozmnoženinu díla chápat jako věc pronájmu způsobilou, půjčení rozmnoženiny, kdy se jako v dané věci vrací videokazeta pronajímateli, nelze považovat za převod nebo využití práv k nahrávce zachycené na videokazetě, a to i proto, že zákazníkovi nejsou žádná práva ve smyslu autorského zákona přiznána, naopak je povinen strpět v tomto vztahu řadu omezení. Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na právní rozbor JUDr. J. B., CSc., zde má finanční ředitelství za to, že právní rozbor se zaměřuje spíše na vztah mezi autorem a vypůjčitelem či pronajímatelem, nikoli na vztah mezi pronajímatelem a konečným zákazníkem.

Finanční úřad pro Prahu 10 k části ústavní stížnosti, která namítá absenci náležitostí dodatečného platebního výměru, odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Pokud namítá stěžovatel procesní vady v postupu správce daně ohledně neznatelnosti důkazních prostředků, ze kterých vycházel správce daně při svém rozhodnutí, zde finanční úřad odkazuje na zprávu o kontrole projednanou dne 25. 10. 2000 a skutečnost, že správce daně umožnil stěžovateli se k této správě vyjádřit a seznámit se ze spisovým materiálem. V otázce, zda se v dané věci jednalo o pronájem věci movité či pronájem rozmnoženiny, vycházel finanční úřad dle svého tvrzení ze znění smluv o půjčování nahraných filmů a z jednotlivých ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty včetně příloh k tomuto zákonu. Stanovisko společnosti ORGES CONSULTING, které stěžovatel napadá, vzal správce daně pouze jako pomůcku, kterou byl utvrzen ve svém právním názoru, sdělení společnosti ORGES CONSULTING přitom nejsou pro správce daně právně závazná.

Přestože Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice a umožnil mu se k nim vyjádřit, stěžovatel této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 38 Ca 600/2002, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.

U stěžovatele byla provedena kontrola daně z přidané hodnoty v době od 17. 4. 2000 do 4. 7. 2000, a to za kontrolované období r. 1997, 1998, 1999. Zpráva o kontrole č. j. 207314/00/010933/324 obsahuje porovnání daňové povinnosti podle daňového přiznání a na základě kontroly s vyčíslením rozdílů, to vše podle jednotlivých čtvrtletí v tom kterém kontrolovaném roce, přehled dokladů (faktur) a kontrolní zjištění. V něm je uvedeno, že firma v pěti uvedených provozovnách půjčuje a prodává zvukové a zvukově obrazové záznamy (videokazety) a při půjčování filmů nahraných na videokazetách na výstupu nesprávně uplatňuje sazbu DPH ve výši 5%. Správná sazba přitom má podle § 16 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty činit 22 %, což bylo finančním úřadem ověřeno u odborné organizace pro zatřiďování SKP ORGES CONSULTING. Dále je uvedeno vyčíslení rozdílů s tím, že budou vystaveny dodatečné platební výměry, celkově na částku 2 594 373 Kč. Kontrola byla projednána dne 25. 10. 2000. Dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 10 č. j. 118325/01/010916/4068 vyměřující Olze Bodyové daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1998 ve výši 245 783 Kč odkazuje na zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a na ust. § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přičemž ve výroku je uvedeno, že rozpis základu daně a daň jsou uvedeny na dalším listě (listech). Tím je připojený list č. 2 označený stejným číslem jednacím obsahující vymezení zdaňovacího období a přehled zdaňovacích plnění. Dalším připojeným listem je příloha č. 6 obsahující přehled uskutečněných zdanitelných plnění s vymezeným základem daně a se závěrem o výši částky k úhradě ve výši 245 783 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16.5.2002, č.j. FŘ - 4135/13/02, zamítnuto. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 28.11.2003, č. j. 38 Ca 600/2002-40, žalobu zamítl. Městský soud v rozsudku odmítl procesní námitky s tím, že dodatečný platební výměr má náležitosti odpovídající ust. § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, základ daně nebyl měněn, zpráva o kontrole byla řádně projednána, zpráva společnosti ORGES CONSULTING nebyla důkazem, navíc žalobci bylo umožněno se s ní seznámit, stejně jako s ostatním podstatným obsahem spisu. V právním posouzení zdanění městský soud zaujal názor, že zdanitelné plnění spočívající v půjčování videokazet zákazníkům není službou ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, na které se vztahuje snížená sazba daně podle § 16 odst. 4 tohoto zákona, ale pronájmem movité věci, která se vrací, se zařazením pod základní sazbu uvedenou v § 16 odst. 6 zákona; k tomu soud poukázal na znění ust. § 26a odst. 2 zákona č. 35/1965 Sb. včetně odkazu pod čarou na ust. § 663 občanského zákoníku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11.11.2004, č.j. 2 Afs 60/2004-72, zamítnuta, když Nejvyšší správní soud neshledal dodatečný platební výměr vadným pro nedostatek náležitostí, a proto neuznal jako důvodnou námitku, že z těchto důvodů měl městský soud rozhodnutí žalovaného včetně dodatečného platebního výměru zrušit či vyslovit jeho nicotnost. Nejvyšší správní soud také neshledal vady v procesním postupu správce daně, když dospěl k závěru, že z celého správního i soudního řízení je jasné, že problémem nebyl rozsah skutkových zjištění, ale jen právní závěr o sazbě daně. Nejvyšší správní soud dále akceptoval výklad užitý městským soudem, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazníkem se jedná o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli - v tomto směru odkázal Nejvyšší správní soud na podrobné zdůvodnění rozsudku městského soudu.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ani čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a tím tedy ani k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatele, že dodatečný platební výměr ze dne 9. 5. 2001 č. j. 118325/01/010916/4068, je ve smyslu ust. § 32 odst. 2 písm. d) ve spojení s ust. § 32 odst. 8 daňového řádu pro absenci uvedení základu daně ve výroku rozhodnutí neplatný. Při přezkoumávání této námitky se Ústavní soud přiklonil k závěrům Nejvyššího správního soudu, vyplývajících z jeho konstantní judikatury, a to že v případě uvedení základu daně na listu č. 2 dodatečného platebního výměru, který byl ve výroku označen jako jeho součást, a který byl také označen stejným číslem jednacím, není pochyb o tom, že ke sdělení základu daně daňovému subjektu došlo a že umístěním údaje nebyl stěžovatel zkrácen ve svých právech. Nelze tedy v dané věci akceptovat odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999 sp. zn. II. ÚS 31/99, dle kterého podle ustanovení § 32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. v případě, že v rozhodnutí chybí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejich obsahem a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má tato vada za následek neplatnost rozhodnutí. Pokud tedy Nejvyšší správní soud rozhodl, že platební výměr není v důsledku takové úpravy neplatným rozhodnutím ve smyslu § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, nevybočuje jeho rozhodnutí z mezí ústavnosti.

Další námitka stěžovatele směřovala do procesních pochybení správce daně. Stěžovatel namítá, že ze spisu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil, dále že zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil o své stanovisko k připomínkám stěžovatele, přičemž stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 121/02. Ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit, když zjistil, že se jí vyčerpávajícím způsobem zabývalo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud, přičemž ve způsobu, jakým se s touto námitkou vypořádaly, neshledal Ústavní soud pochybení. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl se zprávou i všemi podklady seznámen, z protokolu je zřejmé, že výsledek kontroly i kontrolní závěr byl podrobně projednán. Výsledek daňové kontroly a na něj navazující dodatečný platební výměr nestojí na jiných důkazech, než které předložil stěžovatel, sporné je pouze zařazení činnosti prováděné stěžovatelem do daňové sazby, správce daně při rozhodnutí nevycházel z jiných důkazů, než které zpřístupnil stěžovateli, rozhodné pro závěr správce daně bylo jen to, jakou činnost daňový subjekt vykonával, v jakém rozsahu, jak byla zdaněna a jakému zdanění měla podléhat. Pokud stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 121/02, (správně má být uvedeno IV. ÚS 121/01), podle kterého závěry správce daně týkající se kontrolního nálezu, výsledku a způsobu jeho zjištění, jakož i reakce na vyjádření a případné návrhy daňového subjektu, musí být přezkoumatelným způsobem seznatelné ze zprávy o daňové kontrole, Ústavní soud konstatuje, že ze spisového materiálu vyplývá, že daňová kontrola byla projednána dne 25. 10. 2000, podle protokolu se jednání zúčastnil zástupce O. B. JUDr. Kobík a k jeho dotazům bylo vysvětleno, že zpráva vychází z důkazů vyplývajících z protokolu ze dne 5. 6. 2000, přičemž správce daně využil jednak možnosti požádat odbornou organizaci o posouzení zatřídění, jednak se zabýval i důkazním prostředkem předloženým stěžovatelem, a to právním rozborem provedeným advokátní kanceláří P. a Z., dále že důkazy byly zhodnoceny v souladu s ust. § 2 odst. 3 daňového řádu, zástupce stěžovatele při projednání vznesl řadu dotazů, připomínek a námitek k odborné zprávě i k závěrům správce daně; správce daně se k nim vyjádřil. Výše uvedené vedlo dle odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které v podrobnostech Ústavní soud odkazuje, tento soud k závěru, že rozsah důkazů a jejich hodnocení je z rozhodnutí správce daně zřejmé. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a finančních orgánů obou stupňů, které při hodnocení oprávněnosti zařazení půjčování videokazet do základní sazby při zdanění této činnosti daní z přidané hodnoty vycházely z toho, že při půjčování videokazet jde jednoznačně o pronájem věci.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek ČR. Ústavní soud poukazuje na to, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, nález č. 33). Takového porušení v dané věci Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice s právními závěry obsaženými jak v rozhodnutí finančního ředitelství, tak i v rozsudcích obou obecných soudů, a je zpracována v obdobném smyslu a rozsahu jako kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a jako žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Jak již bylo výše uvedeno, k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil. Rozhodnutí finančních orgánů i obou obecných soudů, na jejichž odůvodnění Ústavní soud pro stručnost odkazuje, nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze přitom vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2006

František Duchoň, předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.