I. ÚS 856/13
I.ÚS 856/13 ze dne 21. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů, o ústavní stížnosti Miroslava Hohenberga, zastoupeného JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou, sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 č. j. 29 Co 573/2012-185 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 5. 2012 č. j. 3 C 74/2011-153, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 11. 3. 2013 se Miroslav Hohenberg (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na zvýšení výživného pro zletilé dítě.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 3 C 74/2011 (dále jen "nalézací soud") vyplývají následující skutečnosti.

Dne 29. 5. 2012 nalézací soud zamítl návrh žalobce, aby žalovanému Ing. Miroslavu Polákovi byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu částkou ve výši 14 000 Kč měsíčně počínaje dnem 25. 7. 2011 (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 62 090,40 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II). Stran výživného uvedl, že žalovaný hradí pravidelně a řádně výživné ve stanovené výši 8 000 Kč a že žalobce má podle notářského zápisu ze dne 26. 6. 2003 k dispozici nad rámec výživného poskytovaného žalovaným částku ve výši 100 000 Kč ročně, resp. 60 000 Kč, po předčasném vyplacení části této částky po dohodě účastníků, kterou žalovaný ve prospěch žalobce hradí. Tyto prostředky jsou plně v dispozici žalobce, který tak s nimi může nakládat podle svého uvážení. Nemůže jít k tíži žalovaného, pokud žalobce od matky výživné nepožaduje.

Dne 16. 1. 2013 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 5. 2012 ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že výše nákladů činí 10 578 Kč, ohledně pariční lhůty tak, že tato činí tři měsíce, jinak potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že sdílí naprosto správné skutkové a právní závěry nalézacího soudu, a to i ve vztahu k notářskému zápisu ze dne 26. 6. 2003; podle odvolacího soudu nalézací soud vycházel ze zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 5. 2012) tvrdil, že v jeho věci rozhodující obecné soudy vycházely z nesprávných a nelogických úvah, zejména pokud jde o majetkové a výdělkové poměry otce, čehož důsledkem bylo nesprávné právní posouzení věci. Byl toho názoru, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení spatřoval v postupu obecných soudů, které se dle jeho názoru nezabývaly jeho tvrzením "o tom, jakým způsobem byla částka jednorázových každoročních plateb vedlejším účastníkem vyplácena do zletilosti stěžovatele a na základě čeho byla částka po dovršení zletilosti stěžovatele vyplácena na jeho účet." Stěžovatel namítl, že soudy nepřihlédly k jeho tvrzení, že všechny vyplacené prostředky z vypořádacího podílu byly vyplaceny výlučně ve prospěch jeho matky. Závěrem stěžovatel shrnul, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací, svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily a jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly.
III.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným hodnocením v řízení provedených důkazů a z něj plynoucím nesprávným právním posouzením jeho věci. Stěžovatel byl toho názoru, že se obecné soudy nedostatečně vyrovnaly se všemi jím uplatněnými tvrzeními, zejména ve vztahu k důsledkům plynoucím z notářského zápisu ze dne 26. 6. 2003.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci neshledal.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces vadným hodnocením důkazů nutno dále připomenout, že toto právo zakotvené v části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na zvýšení či snížení výživného na zletilého stěžovatele. Z toho plyne, že ani případná nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v cit. ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo zvýšení výživného na zletilé děti" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].

Obecné soudy náležitě v odůvodnění napadených rozhodnutí popsaly, jakým způsobem notářský zápis ze dne 26. 6. 2003 hodnotí (že se v případě každoročně vyplácených 100 000 Kč jedná o částku vyplácenou stěžovateli nad rámec běžného výživného), a naopak proč považují stěžovatelovu interpretaci za nelogickou (vyplácení vypořádacího podílu na SJM nemá smysl ohraničovat věkem žalobce, nýbrž doplacením konkrétní částky). Za této situace nelze hovořit o jakkoliv nedostatečném odůvodnění. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

V projednávané věci je zjevné, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.