I. ÚS 854/09
I.ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009

N 255/55 SbNU 463
Tzv. opomenuté důkazy v kontextu práva na spravedlivý proces

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 ve věci ústavní stížnosti V. F. proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3585/2006-281 ze dne 19. června 2008, proti potvrzující části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 355/2005-208 ze dne 13. prosince 2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 20 C 105/2003-172 ze dne 6. dubna 2005 ve výroku o věci samé co do částky 32 843,10 Kč s příslušenstvím, jimiž bylo rozhodnuto ve sporu o zaplacení částky 109 843,10 Kč s příslušenstvím z titulu pojistné události.
Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3585/2006-281 ze dne 19. června 2008 ve výroku I, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 355/2005-208 ze dne 13. prosince 2005 v potvrzující části výroku I a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 20 C 105/2003-172 ze dne 6. dubna 2005 ve výroku o věci samé co do částky 32 843,10 Kč s 12% úrokem z prodlení od 20. 8. 2000 do zaplacení a ohledně 12% úroku z prodlení z částky 77 000 Kč od 20. 8. 2000 do 15. 5. 2001 a ve výši 4 % od 16. 5. 2001 do zaplacení se zrušují.
Odůvodnění

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka (žalobkyně) proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3585/2006-281 ze dne 19. června 2008, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti potvrzující části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 355/2005-208 ze dne 13. prosince 2005; tím byl ve výroku o věci samé co do částky 32 843,10 Kč s 12% úrokem z prodlení od 20. 8. 2000 do zaplacení a ohledně 12% úroku z prodlení z částky 77 000 Kč od 20. 8. 2000 do 15. 5. 2001 a ve výši 4 % od 16. 5. 2001 do zaplacení potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 20 C 105/2003-172 ze dne 6. dubna 2005 o zaplacení částky 109 843,10 Kč s příslušenstvím z titulu pojistné události. Co do částky 78 000 Kč s příslušenstvím byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žalovaný je povinen tuto částku stěžovatelce zaplatit. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byla totiž žaloba stěžovatelky zamítnuta v plném rozsahu. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka - vzhledem k množství jí navržených a neprovedených důkazů -tvrdí, že došlo k nerovnováze v postavení účastníků řízení, a zpochybňuje, že se obecné soudy řídily zásadou volného hodnocení důkazů. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje také v tom, že se obecné soudy s jejími námitkami nevypořádaly.

Uvedla, že její osobní automobil byl v době pojistné události pojištěn na pojistnou částku 228 000 Kč, a dále, že bylo sjednáno připojištění doplňkové výbavy ve výši 112 000 Kč. Vůlí stěžovatelky při sjednání pojistné smlouvy bylo pojistit automobil v té výbavě, v jaké byl v den uzavření pojistné smlouvy pojišťovně představen (včetně doplňkové výbavy ve stížnosti výslovně uvedené). Stěžovatelka k posouzení, zda obecná cena vozidla v době pojištění přesahovala či nikoliv pojistnou částku, zda vozidlo bylo pojištěno s uvedenou výbavou či naopak a zda byla uzavřena pro stěžovatelku nevýhodná pojistná smlouva, navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem na obecnou cenu předmětného vozidla v době uzavření pojistné smlouvy. Důkaz proveden nebyl a z odůvodnění rozsudku obecných soudů nevyplývá, z jakého důvodu. Dále se obecné soudy podle tvrzení stěžovatelky nevypořádaly s listinami na č. l. 15, 16, 24, 27, 54, 158 a 159, jimiž dokládala instalaci určité výbavy do vozidla v době před uzavřením pojistné smlouvy.

Stěžovatelka rovněž poukázala na rozpory v odůvodnění obecných soudů co do otázky, jakou doplňkovou výbavu reflektovaly a jak ji označovaly, popřípadě, jaké předměty zahrnovaly či nezahrnovaly do povinné výbavy vozidla.

V doplnění ústavní stížnosti odkázala stěžovatelka na další nesrovnalosti v provedených důkazech a vyvozených skutkových zjištěních. Zdůraznila, že obecné soudy si pro zamítnutí žaloby co do částky 32 843,10 Kč s příslušenstvím neopatřily dostatek věrohodných důkazů a že dále jednaly v rozporu i s kogentními ustanoveními § 120 a § 788 odst. 3 občanského zákoníku. Doplnila také své námitky proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s tím, že odvolací soud při jejich výpočtu vycházel z chybně určeného základu.

Stěžovatelka uzavřela, že obecné soudy nevěnovaly pozornost jejím návrhům, které v řízení uplatňovala, a neumožnily jí řádné uplatnění nároku a zatížily řízení vadami, které ve svém důsledku představují porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Obecné soudy rovněž nenaplnily požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího odůvodnění svých rozhodnutí. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v označených výrocích zrušil.

II.

Nejvyšší soud se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že s názorem stěžovatelky nesouhlasí, a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 uvedl, že stěžovatelka měla možnost předkládat a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení, což také učinila, avšak hodnocení důkazů provádí soud, který také rozhoduje o jejich provedení. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

Všechny obecné soudy vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Rovněž stěžovatelka k výzvě Ústavního soudu sdělila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Žalovaná Generali Pojišťovna, a. s., se postavení vedlejšího účastníka vzdala.

Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 20 C 105/2003, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla postavení žalobkyně a domáhala se zaplacení částky 109 843,10 Kč z titulu pojistné události proti žalované Generali Pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 20 C 105/2003-172 ze dne 6. dubna 2005 žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 500 Kč. V odůvodnění vycházel z toho, že doplňková výbava nebyla připojištěna, protože připojištění zaniklo při první pojistné události, a pokud stěžovatelka po první pojistné události zakoupila nové věci, je nutné ohledně nich sjednat nové připojištění. Ve vztahu k dalším požadovaným plněním za vybavení rovněž uzavřel, že nebyly připojištěny.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 35 Co 355/2005-208 ze dne 13. 12. 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 32 843,10 Kč s 12% úrokem z prodlení z této částky od 20. 8. 2000 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení z částky 77 000 Kč ve výši 12 % od 20. 8. 2000 do 15. 5. 2001 a ve výši 4 % od 16. 15. 2001 do zaplacení. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 77 000 Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. 5. 2001 do zaplacení tak, že uložil žalované uvedenou částku zaplatit. Rozhodl dále o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že jako doplňková výbava bylo připojištěno rádio s CD, litá kola a střešní nosič. Prohlásil, že základní výbavu netvořily alarm, autozahrádka, výstražný trojúhelník, kufr s nářadím, mapy, lékárna, lano a pojistné šrouby. Konstatoval, že se ztotožňuje s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně a s jeho skutkovými závěry. V odvolacím řízení hodnotil slyšeného svědka ing. P. tak, že svědek vypovídal zmateně a nedovedl vysvětlit, jak dospěl k pojistné částce, a celkový obsah jeho výpovědi nesvědčil o tom, že byl dostatečně kvalifikovaným pracovníkem žalované. Dokazování znaleckým posudkem o obecné ceně vozu uznal městský soud za nadbytečné. K posouzení rozsahu připojištění uvedl, že se shoduje se soudem prvního stupně v tom, že předmětem připojištění nebyly alarm, autozahrádka, výstražný trojúhelník, kufr s nářadím, mapy, lano, pojistné šrouby a lékárna; z pojistné smlouvy také vyplývá, že nebyla připojištěna ani nadstandardní baterie a lité kolo rezervy. Autozahrádku nelze podle názoru odvolacího soudu zahrnout pod připojištěnou doplňkovou výbavu s označením střešní nosič s kufrem. Podle jeho názoru je však nutno uplatnit jiný závěr ve vztahu k rádiu s CD, které bylo na základě pojistné smlouvy připojištěno jako nadstandardní výbava na částku 77 000 Kč. Dále uvedl, že se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že by připojištění doplňkové výbavy zaniklo při první pojistné události. Ze smluvních ujednání v pojistné smlouvě vyplývá, že u pojištěného audiotechnického zařízení a nadstandardní výbavy jejich odcizením pojištění nezaniká. Smluvní ujednání pouze limituje výplatu pojistného plnění tak, že může být poskytnuto pouze jedno v jednom pojistném období. V dané věci došlo k první pojistné události v pojistném období od 17. 8. 1998 do 16. 8. 1999 a ke druhé pojistné události (která je předmětem tohoto řízení) v pojistném období od 17. 8. 1999 do 16. 8. 2000. Jestliže byl stěžovatelce odcizen vloupáním do vozidla ve dnech 12. 5. až 14. 5. 2000 audiosystém, stalo se tak v jiném pojistném období než v případě první pojistné události. Z pojistné smlouvy také vyplývá, že jako doplňková výbava nebyl pojištěn konkrétní audiosystém, ale obecně bylo pojištěno rádio s přehrávačem CD na pojistnou částku 77 000 Kč. Stěžovatelce proto náleží pojistné plnění v plné výši 77 000 Kč za odcizený audiosystém.

Dovolání stěžovatelky proti potvrzující části výroku I odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3585/2006-281 ze dne 19. 6. 2008 odmítnuto, současně také dovolací soud zamítl dovolání žalované proti měnící části výroku I odvolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Uvedl, že námitky stěžovatelky se týkají vesměs otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka dokazování a hodnocení důkazů. Z obecné rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že do oblasti dokazování a hodnocení důkazů Ústavní soud při své přezkumné činnosti nezasahuje, pokud celý proces probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, kdy obecné soudy posuzují každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; jestliže některé navrhované důkazy neprovedou, pak jednoznačně odůvodní, proč tak neučinily. Z obecně známé judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí musí být jasné, logické, bez vnitřních rozporů tak, aby z něho bylo patrno, jaké úvahy vedly obecné soudy k vysloveným závěrům a jak se vypořádaly s námitkami účastníků způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v přezkoumávaném řízení v části, které se týkají napadené výroky ve věci samé, nedostály plně výše uvedeným standardům. Ve sporné otázce doplňkové výbavy či předmětů náležejících ještě k povinné výbavě se nevypořádaly s námitkami stěžovatelky a s navrhovanými důkazy, z nichž by mohly vyplynout skutečnosti způsobilé založit i opačné rozhodnutí. Stěžovatelka např. navrhovala provedení důkazu listinami, svědčícími o instalaci určité výbavy do vozidla v době před uzavřením pojistné smlouvy (např. č. l. 25, 27, 54, 158). Důkazy tam navrhované se týkají součástí doplňkové i základní výbavy, které stěžovatelka v rámci pojistného plnění uplatňovala, avšak obecné soudy dospěly k závěru, že z pojistné smlouvy plnění nenáleží. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu rovněž vyplývá, že uvedený soud neakceptoval výpověď svědka Ing. P., pracovníka žalované, který stanovoval pojistnou částku, na niž bylo vozidlo pojištěno; hodnocení tohoto důkazu obecným soudem (jehož obsah je uveden na č. l. 204-205) nemá podle názoru Ústavního soudu povahu extrémní. V návaznosti na závěr, že uvedená výpověď "je bezcenná", však odvolací soud konstatoval, že doplnění dokazování znaleckým posudkem o obecné ceně vozidla je nadbytečné (č. l. 212). Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zejména uvedené dva závěry, znamenají - důsledně vzato - že v řízení v podstatě nebylo postaveno najisto, jaká byla pojistná hodnota vozidla se základní výbavou, jaká byla pojistná hodnota nadstandardní výbavy a jaké předměty byly vlastně zahrnuty do základní výbavy (např. výstražný trojúhelník, lékárna?) a do nadstandardní výbavy (např. alarm). K těmto otázkám navrhovala stěžovatelka řadu důkazů, k nimž soudy prvního a druhého stupně nepřihlédly, resp. je neprovedly, aniž by dostatečně jejich neprovedení odůvodnily (viz výše). O tom, že v průběhu dokazování nebyly dostatečně vysvětleny všechny skutečnosti týkající se vybavení vozidla a jeho pojištění, svědčí i samotné rozpory - byť na první pohled - v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Zde lze poukázat na str. 5 rozhodnutí městského soudu (č. l. 212), kde se mj. uvádí, že jako doplňková výbava byl připojištěn (i) střešní nosič na částku 20 000 Kč (odstavec třetí); na jiném místě na str. 5 (poslední odstavec) se však praví, že předmětem připojištění nebyla mj. autozahrádka, již nelze zahrnout pod doplňkové vybavení s označením střešní nosič s kufrem. Takové odůvodnění, jež tuto otázku nevysvětluje, zakládá nepřezkoumatelnost a nejasnost napadeného rozhodnutí, s níž se obecné soudy nijak nevyrovnaly.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává.

Stěžovatelka navrhla zrušit rovněž výrok I usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu. Tomuto rozhodnutí sice stěžovatelka nevytýká konkrétní vady, které by vedly k porušení jejího práva na spravedlivý proces; Ústavní soud však i tomuto návrhu vyhověl vzhledem k tomu, že zrušil předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů, a rozhodnutí dovolacího soudu by tak zůstalo osamocené a nefunkční.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.