I. ÚS 850/17
I.ÚS 850/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ivo Nedbálka, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 151/2016-A-67 ze dne 30. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto stěžovatelovo dovolání s odůvodněním, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. Pro úplnost lze dodat, že dovolání směřovalo do usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 VSOL 61/2016-A-56 ze dne 22. 3. 2016, kterým bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení č. j. KSOS 37 INS 20688/2015-A-14 ze dne 27. 10. 2015 ve výrocích, jimiž Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek stěžovatele a prohlásil na jeho majetek konkurs.

V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu vytkl, že o odmítnutí dovolání rozhodl toliko předseda senátu, bez projednání senátem samotným, jak by bylo žádoucí s ohledem na obsah dovolání a posouzení věci. V popsaném postupu Nejvyššího soudu stěžovatel spatřoval porušení svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, o jehož ochranu neúspěšně usiloval v průběhu celého řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Pro posouzení stížnostního návrhu považuje Ústavní soud za klíčové zodpovězení otázky, zda dovolací soud při svém rozhodování adekvátně zohlednil ústavně zaručené právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy zda jeho interpretace právních norem upravujících náležitosti dovolání, konkrétně ustanovení § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř., není projevem tzv. přepjatého formalizmu, tedy zda dostatečně reflektuje zmíněné ústavně zaručené základní právo, nebo zda to (naopak) nebyl samotný stěžovatel, kdo dostatečně nerespektoval "stanovený" (procesní) postup a na (dovolací) soud se obrátil s nikoliv řádným podáním. Za tím účelem si Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 37 INS 20688/2015 (dostupný na http://portal.justice.cz/Justice2/Uvod/uvod.aspx) opatřil kopii dovolání stěžovatele. Po jeho prostudování se nakonec přiklonil ke druhé ze shora naznačených možností, tj. ztotožnil se s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatel nevyhověl požadavkům na obsah dovolání, když ve svém podání ze dne 6. 7. 2016 neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vymezení ve smyslu § 237 o. s. ř. přitom, zjednodušeně řečeno, spočívá ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu. Podle citovaného ustanovení je totiž dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci je zjevné, že stěžovatel uvedeným formulačním nárokům nedostál, jelikož se v textu dovolání omezil toliko na konstatování, že "odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené soudní praxe dovolacího soudu", aniž by tuto praxi jakkoliv blíže specifikoval.

Na stanovisku o vadnosti podaného dovolání pak nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel v něm poukazoval na porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v řízení před obecnými soudy. Judikaturní závěr z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541) o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neznamená, že tato námitka je sama o sobě způsobilá zdůvodnit přípustnost dovolání (jako v případě ústavní stížnosti, kdy nemůže namítaná neústavnost zásahu orgánu veřejné moci zdůvodnit projednání nepřípustné ústavní stížnosti). Bylo povinností stěžovatele konfrontovat vytýkaná protiústavní pochybení obecných soudů se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Ústavní soud neshledal konečně důvodnou ani námitku porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V souladu § 243f odst. 2 o. s. ř. byl předseda senátu oprávněn rozhodnout o odmítnutí dovolání, které nebylo řádně doplněno nebo opraveno a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Taková situace v projednávané věci, jak vyplývá ze shora uvedeného, přitom nastala.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že nezjistil v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv, pročež přistoupil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.