I. ÚS 85/05
I.ÚS 85/05 ze dne 31. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem České Budějovice, Čéčova 11, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2004, čj. 8 Co 345/2004 - 55, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2005, čj. 21 Cdo 1720/2004 - 75, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 15. 2. 2005, stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2005, čj. 21 Cdo 1720/2004 - 75, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2004, čj. 8 Co 345/2004 - 55, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněné R. P. proti povinné J. B. (stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem), kromě výroku III., jímž byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 45,-- Kč, který zůstal odvoláním nedotčen. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím odvolacího a zejména dovolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru stěžovatelky základním problémem, který oba soudy řešily, byla otázka výpočtu poplatku z prodlení.

Svůj návrh stěžovatelka doplnila podáním ze dne 18. 3. 2005, v němž zopakovala, že nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu, podle něhož by návrh, kterým se účastník domáhá zaplacení poplatku z prodlení, mohl obsahovat jen prosté vyjádření toho, že požaduje od určité doby zaplacení poplatku z prodlení, a to bez jakékoliv bližší specifikace. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to na rozhodnutí R 14/1998 a dále SJ 7/2004, s nimiž je napadené rozhodnutí, podle jejího názoru, v rozporu.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že nepovažuje důvody ústavní stížnosti za opodstatněné. Stěžovatelce, jako povinné, byla ve vykonávacím řízení zachována veškerá procesní práva, kterých plně využila, včetně odvolání i dovolání. Pokud se, k opravným prostředkům stěžovatelky, soudy zabývaly vykonatelností exekučního titulu, nelze ve způsobu řešení jedné z otázek, která k nařízení výkonu rozhodnutí nezbytně náleží, spatřovat jakékoliv porušování práv účastníka na spravedlivý proces a na rovnost procesních stran. Odvolací soud plně odkázal na svůj rozsudek s upozorněním, že jeho právní názory akceptoval rovněž soud dovolací.

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti polemizuje s jeho právním závěrem, podle kterého, není-li ve výroku vykonávacího rozhodnutí výslovně uvedeno, v jakých intervalech se vypočítává poplatek z prodlení, ač z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o poplatek z prodlení ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), nečiní takový nedostatek, ohledně poplatku z prodlení, rozhodnutí materiálně nevykonatelné. Poplatek z prodlení se podle ObčZ vypočítává za každý den prodlení. Stěžovatelka tak vychází z jiných skutkových závěrů, než z jakých vyšly obecné soudy. Ve své argumentaci zcela přehlíží, že ve vykonávaném rozhodnutí bylo stanoveno, že dlužnou částku je povinna zaplatit spolu s poplatkem z prodlení 2,5 promile dlužné částky, "nejméně" však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Dovodila, že podle výroku vykonávaného rozhodnutí se poplatek z prodlení vypočítává za každý i započatý měsíc. Dovolací soud odkázal na argumentaci svého usnesení a připomenul, že dovětek začínající slovem "nejméně" vyjadřuje pouze minimální výši poplatku z prodlení a nevypovídá nic o tom, v jakých intervalech se poplatek z prodlení vypočítává. O tom, v jakých intervalech se poplatek z prodlení a úrok z prodlení vypočítávají v případě, že tento údaj v rozhodnutí soudu nebo smlouvě chybí, nebylo nikdy v soudní ani obecné právní praxi pochyb, neboť se vždy vycházelo z toho, že poplatek z prodlení se vypočítává denně a úrok z prodlení ročně. Z uvedených důvodů nemohlo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z rozhodnutí obecných soudů, připojených k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, čj. 15 C 94/99 - 115, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 383,20 Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částky 2 243,80 Kč od 1. 5. 1996 do zaplacení, z částky 2 136,30 Kč od 1. 5. 1998 do zaplacení, z částky 2 003,10 Kč od 1. 5. 1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění okresní soud mimo jiné uvedl, že výše poplatků z prodlení je stanovena v souladu s § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., podle kterého výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, čj. 19 Co 2562/2002 - 127, výše uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil.

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 4. 2003, čj. 51 E 219/2003 - 22, nařídil, podle shora označeného vykonatelného rozsudku téhož soudu, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a povinné zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše. Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 4. 2004, čj. 8 Co 345/2004 - 55, potvrdil usnesení okresního soudu, vyjma výroku III. o zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 45,-- Kč, který zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně a jako relevantní uznal pouze námitku stěžovatelky, týkající se obsahové určitosti výroku na plnění poplatků z prodlení. Zatímco stěžovatelka vypočítala poplatek z prodlení za jednotlivé měsíce, oprávněná ve svém návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyšla z denně nabíhající poplatkové sankce. Zdrojem pro tuto diskrepanci je znění vykonávaného rozsudku, ve spojení s příslušnými rozhodnutími odvolacího soudu, neboť tato rozhodnutí neobsahují výslovné uvedení toho, zda poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky běží za každý den prodlení nebo za jiné období. Odvolací soud chybějící údaj o běhu poplatku z prodlení nepovažuje za vadu, která by měla za následek nevykonatelnost titulu. Podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, čj. 15 C 94/99 - 115, lze vymáhanou platební povinnost jednoznačně vztahovat k dlužnému nájemnému i k úhradám spojeným s užíváním bytu. Výše poplatku z prodlení vychází z právního předpisu, takže oprávněnou osobou je vymáhán nárok, stanovený výpočtem poplatku z prodlení z jednotlivých dlužných částek za každý den podle § 697 ObčZ, v návaznosti na § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle ObčZ. Protože chybějící údaj vykonávacího titulu není možno interpretovat jinak než uvedeným způsobem, nelze současně připustit, aby povinná osoba vycházela z výpočtu svého dluhu, který je evidentně v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud, na základě uvedených úvah, přezkoumal správnost výpočtu výše poplatku z prodlení podle návrhu oprávněné a nezjistil v tomto bodě pochybení.

Dovolání stěžovatelky proti shora označenému usnesení odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 1. 2005, čj. 21 Cdo 1720/2004 - 75. V odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že právní otázka, za jaký časový úsek je třeba poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky vypočítat, není-li ve vykonávaném rozhodnutí takový časový údaj výslovně uveden, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné, je označené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud upozornil na ustanovení § 251, § 264, § 155 odst. 1 a § 159a OSŘ a uzavřel, že i když ve výroku vykonávaného rozhodnutí není výslovně uvedeno, za jaké období má být vypočítáván poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky, nelze z toho dovozovat, že by poplatek z prodlení byl vykonávaným rozsudkem stanoven ve výši 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Poplatek z prodlení je zvláštním druhem sankce, kterou dlužník, který je v prodlení, musí zaplatit vedle dlužné částky, stanoví-li tak ObčZ a požaduje-li to věřitel. Poplatek z prodlení je tedy zvláštním druhem platební povinnosti, jež musí vyplývat přímo ze zákona. Výši poplatku z prodlení, v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 věty za středníkem ObčZ, stanoví prováděcí předpis, kterým je nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Jiná výše poplatku z prodlení nemůže být ani dohodnuta. Je-li dlužník ze zákona povinen platit poplatek z prodlení, nemůže být pochyb o tom, jaká je jeho výše. Rozhodne-li soud v nalézacím řízení o povinnosti dlužníka zaplatit poplatek z prodlení, pak bez ohledu na to, zda ve výroku svého rozhodnutí vysloví také, jak má být tento poplatek z prodlení vypočítáván, nemůže být pochyb o tom, jaký poplatek z prodlení má dlužník platit. Nejde zde o případ, kdy nalézací soud rozhodne o jiné výši poplatku z prodlení. V takovém případě by totiž ani výkladem nebylo možné dospět k jiné výši nebo jinému způsobu výpočtu poplatku z prodlení, neboť v řízení o výkon rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí. Dovolací soud dospěl k závěru, že není-li ve výroku vykonávaného rozhodnutí výslovně uvedeno, v jakých intervalech se vypočítává poplatek z prodlení, ač z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o poplatek z prodlení ve smyslu příslušných ustanovení ObčZ, nečiní takový nedostatek rozhodnutí materiálně nevykonatelné. Poplatek z prodlení podle ObčZ se vypočítává za každý den prodlení. V projednávané věci chybí, ve výroku vykonávaného rozhodnutí, údaj o tom, za jaké období má být poplatek z prodlení vypočítán. Z obsahu vykonávaného rozhodnutí však vyplývá, že se jedná o poplatek z prodlení ve smyslu ustanovení § 697 ObčZ, jehož výši soud určil v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 124/1994 Sb., podle něhož výše poplatku z prodlení činí, za každý den prodlení, 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Nemohou tedy vznikat pochyby o tom, za jaké období poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky má být vypočítáván. Proto je vykonávané rozhodnutí vykonatelné také ohledně poplatku z prodlení v rozsahu, jak byl výkon rozhodnutí nařízen.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ČR s tvrzením, že postupem obou soudů byla porušena její, shora uvedená, základní práva. Podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s výkladem příslušných ustanovení ObčZ a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR, ale porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastnice řízení bylo plně respektováno. Věc byla předmětem odvolacího i dovolacího řízení, obecné soudy i Nejvyšší soud ČR se celou věcí důkladně zabývaly a vypořádaly se i s námitkami stěžovatelky. Zejména Nejvyšší soud ČR se podrobně zabýval otázkou výpočtu výše poplatku z prodlení, neboť tuto otázku posoudil jako otázku, která má po právní stránce zásadní význam, jelikož dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Ústavní soud považuje právní závěry obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR za zcela ústavně konformní.

Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení žádného ze základních práv stěžovatelky, Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2005

JUDr. Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.