I. ÚS 849/12
I.ÚS 849/12 ze dne 25. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Pavla Hollandera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem Lidická 710/57, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 20 Co 695/2010-99, výroková část č. II a č. III, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.

2. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 2011, č.j. 20 Co 695/2010-99, ve věci oprávněného Dopravního podniku města Brna, a.s. (dále jej oprávněná ) proti povinné (dále jen stěžovatelka ) o nařízení exekuce, rozhodl o odvolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2007, č.j. 105 Nc 3725/2007-3, tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích č. I a č. II mění tak, že se návrh, aby soud nařídil exekuci na majetek stěžovatelky podle rozhodnutí Městského osudu v Brně ze dne 14. 5. 1998, č.j. 57 Ro 4635/98 (Poznámka: platební rozkaz/exekuční titul v souzené věci), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 205 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 560 Kč zamítá (výroková část I.), dále rozhodl, že ve výroku č. III. o nákladech řízení se usnesení soudu I. stupně mění tak, že žádný z účastníků ani exekutor nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) a že žádný z účastníků ani exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část III.).

Odvolací soud uvedl, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 3. 9. 2007, č. j. 105 Nc 3725/2007-3, nařídil exekuci na majetek stěžovatelky podle rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 1998, č.j. 57 Ro 4635/98, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homolu (dále jen SE ). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání s tím, že jí exekuční titul nebyl nikdy řádně doručen do vlastních rukou a podpis na doručence je podpisem jejího manžela. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a zdůraznil, že za skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce je třeba považovat i to, zda je exekuční titul vykonatelný z hlediska formálních znaků; podle § 173 odst. 1 o.s.ř. je platební rozkaz třeba doručit žalovanému do vlastních rukou, přičemž náhradní doručení je vyloučeno. Odvolací soud z nalézacího spisu zjistil, že na platebním rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 1998, č.j. 57 4635/98-2, sice byla vyznačena právní moc dnem 5. 6. 1998, ovšem v průběhu řízení (a po výslechu manžela stěžovatelky) dospěl nalézací soud k závěru, že dne 20. 5. 1998 citovaný platební rozkaz nepřevzala stěžovatelka, ale chybou pošty byl předán manželovi. Teprve poté, co byl tento platební rozkaz stěžovatelce dne 26. 11. 2010 řádně doručen, tato podala proti němu včas odpor a následně bylo řízení ve věci v důsledku zpětvzetí žaloby usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2011. č.j. 50 C 98/2011-84 zastaveno; s ohledem na uvedené Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 2011, č.j. 20 Co 695/2010-99, rozhodl tak, jak výše popsáno.

Odvolací soud dále uvedl, že citované usnesení Městského soudu v Brně bylo ve výroku č. III, (o nákladech řízení) změněno dle § 224, § 270 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. a náklady nebyly přiznány žádnému z účastníků ani exekutorovi (jemuž by je jinak měl platit ve věci neúspěšná oprávněná). Stěžovatelka (povinná) sice byla v řízení úspěšná (exekuce nařízena nakonec nebyla), ale jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření nákladů řízení stěžovatelce (povinné) ve smyslu § 150 o.s.ř. Oprávněná totiž nemohla vědět ani ovlivnit to, že poštovní doručovatel předá předmětný platební rozkaz někomu jinému, než komu je určen, a byla v dobré víře, že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný, tak jak bylo vyznačeno soudem. Odvolací soud dále připomněl, že stěžovatelka si žádné náklady řízení nezaslouží, neboť celá záležitost se odvíjela od toho, že porušila své povinnosti (jela v MHD bez platné jízdenky, což bylo v nalézacím řízení potvrzeno tím, že požadovanou částku oprávněné zaplatila a žaloba byla vzata zpět). Odvolací soud konečně uvedl, že stejná argumentace platí i pro náklady řízení odvolacího, rozhodl o nich tak, že žádný z účastníků ani exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č.j. 20 Co 695/2010-99, výrokové části č. II a č. III, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že nákladovými výroky tohoto usnesení bylo zasaženo do jejího základního práva vlastnit majetek zaručeného jí čl. 11 a dále do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ).

Stěžovatelka zdůraznila, že rozhodnutí v nákladovém výroku č. II Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 695/2010-99 ze dne 15. 12. 2011 zůstalo Krajským soudem v Brně podrobněji neodůvodněno ; dále ve vztahu k výroku č. III a citovala celý odstavec na straně druhé a třetí napadeného usnesení krajského soudu.

Stěžovatelka namítla, že nepřiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení procesně stoprocentně úspěšné stěžovatelce v postavení povinné s odkazem na § 150 o.s.ř. došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť jí krajský soud nedal žádný prostor (ani avízo) k vyjádření se k zamýšlené aplikaci § 150 o.s.ř.. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 2738/10 a sp. zn. I. 3698/10), v níž je kladen důraz na takovou aplikaci § 150 o.s.ř., při které je soud povinen vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k možnému uplatnění moderačního práva podle § 150 o.s.ř. a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy. Stěžovatelka také uvedla, že citované ustanovení je aplikovatelné pouze na zcela výjimečné individuální případy a nikoliv na takové, jež typově odpovídají její situaci. Dále zdůraznila, že nákladovými výroky bylo rovněž zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, ačkoli řízení o nařízení exekuce neiniciovala (ani pro ně nezavdala příčinu), zatímco oprávněná jednala z hlediska jejího zastoupení advokátem účelově a nese stoprocentní procesní vinu za zamítnutí návrhu na nařízení exekuce na majetek stěžovatelky.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že výrok č. II a výrok č. III usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č.j. 20 Co 695/2010-99, se zrušil.

Stěžovatelka konečně navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před ním, a to z důvodu naprosté výjimečnosti a mimořádnosti věci, které odůvodňuje aplikaci § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, z níž zřetelně plynou důvody jeho rozhodnutí o nákladech řízení před soudem I. stupně (výroková část II. usnesení Krajského soudu v Brně týkající se výroku č. III usnesení Městského soudu v Brně) a o nákladech odvolacího řízení (výroková část III. usnesení Krajského soudu v Brně). Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí ve výrokové části II. napadeného usnesení Krajského soudu v Brně zůstalo podrobněji neodůvodněno. Krajský soud v odůvodnění (v odstavci na str. 2 dole a na str. 3 nahoře napadeného usnesení; dále jen příslušný odstavec ) jednoznačně uvedl Ve výroku III. o nákladech řízení bylo napadené usnesení (Poznámka: tím nemůže být žádné jiné rozhodnutí než usnesení Městského osudu v Brně ze dne 3. 9. 2007, č.j. 105 Nc 3725/2007-3) změněno ; dále zřetelně a jasně uvedl důvody, pro které citované usnesení Městského osudu v Brně, ve výroku č. III o nákladech řízení změnil a rozhodl, že žádný z účastníků ani exekutor nemají právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k této argumentaci odvolacího soudu nemá Ústavní soud důvod cokoliv dodávat či měnit a považuje ji za dostatečnou a za respektující ustanovení § 150 o.s.ř. požadované důvody hodné zvláštního zřetele.

Stěžovatelka dále spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv ve skutečnosti, že odvolací soud ve svém shora uvedeném rozhodnutí aplikoval § 150 o. s. ř., aniž respektoval jí připomenutou judikaturu Ústavního soudu, která se týká vytvoření prostoru (resp. podaní avíza) účastníkům řízení za účelem jejich vyjádření k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti v prvé řadě připomíná již uvedené, totiž, že Krajský soud v Brně své rozhodnutí v otázce náhrady nákladů dostatečně podrobně odůvodnil, a to v souladu s požadavky vyslovenými v jeho judikatuře; okolnosti, kterými odvolací soud odůvodňoval aplikaci § 150 o.s.ř., považuje Ústavní soud za akceptovatelné a nikoli za natolik extrémní, že by vybočovaly ze smyslu a účelu citovaného ustanovení a dokonce se jevily jako svévolné. Co do požadavku, aby byl stěžovatelce jako účastníku řízení poskytnut procesní prostor k uplatnění její argumentace ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení podle § 150 o.s.ř., poukazuje Ústavní soud na to, že požadavek stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů byl obsažen ve dvou vyjádřeních (ze dne 7. 5. 2010 a ze dne 20. 12. 2010) k výzvě Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009, č. j. 105 Nc 3725/2007-2; zejména však oprávněný (např. ve vyjádřeních ze dne 9. 3. 2010 a ze dne 28. 4. 2010) požadoval rozhodnutí o přiznání nákladů, a to včetně nákladů odvolacího řízení. Za této situace měla stěžovatelka objektivně možnost vyjádřit k otázce náhrady nákladů řízení a - jak plyne z výše uvedených vyjádření stěžovatelky - rovněž tak učinila. Tedy, zcela rozdílný náhled účastníků řízení na otázku přiznání nákladů řízení, zvláště v nastalé procesní situaci, byl zřejmý a možnost zvláštní úvahy soudu i v této otázce - za specifické procesní situace byla předvídatelná. K tomu je nutno zdůraznit, že důvody k aplikaci § 150 o. s. ř., jak je Krajský soud v Brně vyložil, jsou založeny na skutečnostech, které byly účastníkům řízení známy, nikoliv na novotách, resp. na důkazech, které by byl Krajský soud v Brně objektivně zahrnul do svých úvah bez vědomí některého z účastníků řízení. K samotným důvodům vyloženým Krajským soudem v Brně lze toliko dodat, že řešeno bylo nejen procesní chování stěžovatelky, nýbrž také objektivní skutečnosti na straně oprávněné, jí nezaviněné; v kontextu řešeného případu tedy nelze postup obecného soudu při rozhodování o nákladech řízení označit za svévoli bez opory ve skutkových zjištěních či v právu. Ústavní soud v této souvislosti také připomíná obdobné rozhodnutí ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1580/11, které se srovnatelným způsobem k podmínkám aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. vyjadřuje.

Ústavní soud dále (a navíc) - ve vztahu ke stěžovatelčině úvaze, že rozhodnutím o nákladech řízení bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, především v důsledku (neoprávněného) vyznačení doložky právní moci, které bylo učiněno Městským soudem v Brně v řízení o platebním rozkazu/exekučním titulu zdůrazňuje, že rozhodnutí v této věci ústavní stížností napadeno nebylo a proto se jím nadále ani nezabýval.

Ústavní soud konečně připomíná, jak již ve své judikatuře vícekrát uvedl, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou soudů obecných. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by byl v rozhodování soudu obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí). Odvolací soud v souzené věci, a to právě s ohledem na postavení účastníků řízení a na procesní vývoj (kdy oprávněné ostatně nelze upřít možnost podat návrh na nařízení exekuce) rozhodl na základě posouzení všech aspektů případu uvážlivě, nedostal se do extrémního rozporu s principy spravedlnosti a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud jak již uvedl nemá za to, že by rozhodnutí Krajského soudu v Brně v napadených částech vykazovalo prvky svévole a nemá proto důvod na něm cokoliv měnit. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, může v odůvodněných případech podle výsledku řízení Ústavní soud usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnosti byla odmítnuta - žádnému účastníku náhradu nákladů řízení stěžovatelky neuložil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2012

JUDr. Vojen Gűttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.