I. ÚS 84/05
I.ÚS 84/05 ze dne 1. 2. 2006

N 29/40 SbNU 233
K zásahu do vlastnického práva platností ústavního předpisu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského - ze dne 1. února 2006 sp. zn. I. ÚS 84/05 ve věci ústavní stížnosti města P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2003 č. j. 22 Co 439/2003-101 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2004 č. j. 28 Cdo 1706/2004-116, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení vlastnického práva.
Návrh se zamítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se návrhem podaným k poštovní přepravě dne 14. února 2005 domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl v prvém případě změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a zamítnuta jeho žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem a v druhém případě zamítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal určení, že je vlastníkem v rozhodnutích specifikovaného domu s pozemkem v k. ú. V., s odůvodněním, že předmětné nemovitosti na něj přešly dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jako jeho historický majetek, neboť byly ke dni 31. prosince 1949 v jeho vlastnictví [tzv. historické vlastnictví obce dle § 2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona]. V odvolacím řízení bylo vyhovující rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2003 (č. j. 23 C 16/2002-76) rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2003 (č. j. 22 Co 439/2003-101) změněno tak, že žaloba byla zamítnuta, neboť odvolací soud dovodil, že předmětné nemovitosti nebyly ve vlastnictví obce, nýbrž komunálního podniku, samostatné právnické osoby s vlastnickou způsobilostí, a tedy podmínky přechodu předmětných nemovitostí dle zákona č. 172/1991 Sb. na stěžovatele nebyly splněny.

Stěžovatel má za to, že takový právní závěr nemá zákonné opodstatnění. Ustanovení § 146 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, (dále též jen "Ústava 9. května") znalo jen vlastnictví národní, a to buď v rukou státu, nebo v rukou svazků lidové správy, dále vlastnictví družstev a konečně vlastnictví soukromé. Vlastnictví podnikové nikoliv. Komunální podnik pouze spravoval majetkové podstaty, které měly různé vlastníky, začleněním majetku do komunálního podniku se obecně a pojmově vlastnictví k předmětnému majetku nezměnilo. Komunální podnik se tak nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, které zůstaly ve vlastnictví stěžovatele až do 1. ledna 1950, kdy bylo vlastnictví obcí zrušeno. Stěžovatel tak byl dle svého názoru k rozhodnému datu vlastníkem předmětných nemovitostí a tyto nemovitosti na něj znovu přešly zákonem č. 172/1991 Sb. Z tohoto důvodu je pak nutné kupní smlouvu z 21. ledna 1992 uzavřenou mezi OPBH v P. a P., spol. s r. o., (vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem), registrovanou však až 31. ledna 1992, tedy v době, kdy OPBH již nebyl vlastníkem nemovitostí, považovat za neplatnou pro rozpor se zákonem. Dle názoru stěžovatele odvolací soud zcela ignoroval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se touto problematikou (rozsudky č. j. 28 Cdo 1079/98-96 a 33 Cdo 409/99-54).

Stěžovatel dále napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Dle jeho názoru dovolací soud sám konstatoval, že je třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud příslušná ustanovení právních předpisů správně vyložil. Takové posouzení však dovolací soud neučinil, nýbrž pouze vágně konstatoval, že nelze přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud pochybil při aplikaci a výkladu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., jak to vytýkal stěžovatel.

Dle názoru stěžovatele tak bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo stěžovatele na projednání jeho záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a vlastnické právo stěžovatele chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu se ke stížnosti vyjádřili účastníci řízení i vedlejší účastník.

Nejvyšší soud popřel, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s ústavněprávními předpisy, tvrzení stěžovatele o takovém rozporu je dle jeho názoru následné a účelové. Dovolací soud ve svém rozsudku vyložil, z kterých obecně závazných právních předpisů podpůrně vycházel při výkladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a jakým vodítkem mu byl i právní závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2000 sp. zn. II. ÚS 411/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 23). Má za to, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Městský soud v Praze se ke stížnosti vyjádřil prostřednictvím JUDr. E. A., předsedkyně senátu 22 Co. Uvedl, že vzhledem k tomu, že odvolací soud nemá k dispozici spis nalézacího soudu a od jeho rozhodování uplynul více než rok, v zásadě mu nezbývá než odkázat na odůvodnění svého, stížností napadeného rozhodnutí. Na svém právním názoru vyjádřeném v odůvodnění rozsudku nemá důvod cokoliv měnit. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že odvolací soud nerespektoval příslušnou právní úpravu a rozhodoval v rozporu s ní, ani s dalším názorem, že zcela ignoroval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dle odvolacího soudu vychází stěžovatelem napadené rozhodnutí důsledně z tehdejší platné právní úpravy zákona č. 172/1991 Sb. a respektuje ji, stejně tak jako právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Nelze také hovořit o tom, že napadený rozsudek byl vydán v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ani jedno ze stěžovatelem namítaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo publikováno ani soudu v řízení předloženo, navíc lze stěží hovořit o ustálené judikatuře za předpokladu, kdy stejný senát (28 Cdo), který vydal rozhodnutí, jehož se stěžovatel na podporu svých tvrzení dovolává, svým (stížností napadeným) rozhodnutím zamítl jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, když neshledal jeho právní závěr nesprávným. Ostatně ani odborná veřejnost, na kterou se v průběhu řízení obrátili účastníci řízení i soud prvního stupně, nebyla při výkladu problematiky týkající se tzv. komunálního vlastnictví jednotná a zaujala střídavě jak názor vyjádřený v rozhodnutí stížností napadených, tak názor, jehož se dovolává stěžovatel. Městský soud v Praze má nadále za to, že svým rozhodnutím neporušil ani čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť právo vlastníka, jímž dle jeho názoru není stěžovatel, plně respektoval, a skutečnost, že rozhodnutí nevyznělo ve prospěch stěžovatele, nemůže být sama o sobě důvodem pochybovat o tom, že tento soud rozhodoval jako nezávislý a nestranný a že rozhodoval spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Vedlejší účastník zaslal Ústavnímu soudu velmi obsáhlé vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. dubna 2005, doplněné podáním ze dne 22. září 2005. Dle jeho názoru ústavní stížnost především postrádá ústavněprávní rozměr a tvrzení o porušení práv plynoucích pro stěžovatele z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je účelové a znamená nepřípustné využívání institutu ústavní stížnosti jako dalšího opravného prostředku proti rozhodnutím obecných soudů. Domnívá se, že v daném případě je zásadní otázka, zda lze pominout znění dobových zákonů na konci čtyřicátých let a zda je lze v duchu sovětského pojetí vlastnictví vykládat třídněji, než jak činila tehdejší legislativa, právní teorie i praxe. Podle názoru vedlejšího účastníka totiž právě argumentace stěžovatele je příkladem chybného pochopení tehdejší právní úpravy a záměrného pominutí ustanovení tehdy platných právních předpisů, včetně samotné Ústavy 9. května. Původní zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, účinný od 1. ledna 1949 do 31. prosince 1950, na jehož základě byl předchůdce státního podniku OPBH v P., komunální podnik T. založen, vycházel z koncepce komunálního vlastnictví. Teprve zákon č. 167/1950 Sb., o komunálních podnicích, zavedl koncepci jednotného státního socialistického vlastnictví a jeho operativního správcovství a až z něj zcela jasně plyne, že vlastníkem všeho majetku spravovaného komunálním podnikem je stát. V době vzniku komunálního podniku T. byl účinný obecný zákoník občanský z roku 1811, který přiznával vlastnickou způsobilost každému, u koho ji zákony vysloveně nevylučovaly (§ 355). Z koncepce zákona č. 199/1948 Sb. spolu s vládním nařízením č. 10/1949 Sb., kterým se provádí zákon o komunálních podnicích a vydává jejich statut (statut komunálních podniků), které bylo vydáno k jeho provedení, a jejich ustanovení naopak jasně plyne, že komunální podnik vlastnickou způsobilost měl. Definice v § 1 zákona č. 199/1948 Sb. charakterizuje komunální podniky zcela shodně s podniky národními (§ 13 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků) s tím rozdílem, že národní podnik je pojímán jako majetek státu, komunální podnik jako majetek svazku obcí. Tehdejší judikatura bez jakýchkoliv pochybností uznávala plnou vlastnickou způsobilost národního podniku, není tedy jediného logického důvodu, proč by totožně zákonem vymezené postavení komunálních podniků mělo vést k názoru zcela opačnému. Námitka stěžovatele, že dle § 146 Ústavy 9. května, který mezi druhy vlastnictví komunální vlastnictví neuvádí, a tedy v dané ústavní úpravě vlastnictví nebylo možné, aby komunální podniky byly samostatnými vlastnickými subjekty, je tak rozporný s tehdejší právní úpravou, včetně přechodných ustanovení Ústavy 9. května. Tam, kde nová ústava totalitního státu sama stanovila, že se dočasně nebude vztahovat na poměry národních podniků a podniků obcí, nelze dnes, v době demokratických ústavních principů, toto zpětně měnit výkladem odkazujícím na politicko-společenský druh doby. Vedlejší účastník tedy má za to, že komunální podnik T. jako ke dni 31. prosince 1949 zapsaný vlastník předmětných nemovitostí byl samostatnou právnickou osobou odlišnou od svého zřizovatele, města P.

Uvádí dále, že zákon o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí shodně s ostatními zákony restitučního charakteru vrací obcím jen ty nemovitosti, které byly v jejich přímém vlastnictví. Snaha některých obcí o zvýhodnění, tj. aby mohly restituovat i majetek jimi vlastněných či zřízených právnických osob, nemá zákonný obsah. Vedlejší účastník se nedomnívá, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení stěžovatelem namítaných základních práv; proti jeho námitkám, kterými se dožaduje vyslovení porušení jeho práv, pak staví námitku ústavněprávní ochrany svého vlastnického práva a jistoty v právních vztazích. Vedlejší účastník koupil předmětné nemovitosti od OPBH v P., s. p., v likvidaci, který byl ve shodě se zápisem v pozemkové knize oprávněn s nemovitostmi nakládat. Smlouvu uzavíral v dobré víře, vycházeje přitom ze všech myslitelných okolností, tedy z dobové právní úpravy, zápisu v pozemkové knize, rozhodnutí obvodního zastupitelstva pro P. 2 i vyjádření Ministerstva pro správu národního majetku. Od roku 1992 pak nemovitosti, k nimž mu bylo opakovaně vlastnické právo obecnými soudy potvrzeno, oprávněně užíval. Má za to, že po hmotněprávní stránce nemůže obstát tvrzení stěžovatele, že k 31. prosinci 1949 byla vlastníkem předmětných nemovitostní obec P. Proto navrhuje, aby stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.

Podáním (faxovým) ze dne 27. ledna 2006, reprodukovaným znovu v závěrečné řeči vedlejšího účastníka při ústním jednání konaném dne 1. února 2006, pak vedlejší účastník svou argumentaci doplnil námitkou, že žaloba, jíž stěžovatel řízení před obecnými soudy vyvolal, není procesně způsobilá, neboť zde není dán naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení. Vedlejší účastník se dovolával konstantní judikatury (blíže nespecifikované), dle níž řízení, jehož účastníky nejsou všechny subjekty, které uzavřely smlouvu, nelze jako předběžnou otázku posuzovat platnost této smlouvy, neboť požadovaný soudní výrok by nebyl závazný pro všechny účastníky hmotněprávního vztahu.

V tomto ohledu stěžovatel poukázal na judikaturu uplatněnou i v závěrech napadených rozhodnutí, že o naléhavý právní zájem jde všude tam, kde rozhodnutí o žalobě bude podkladem pro zápis práva do katastru nemovitostí.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 16/2002, z něhož zjistil, že stěžovatel podal dne 4. února 2002 žalobu na určení, že je vlastníkem v napadených rozhodnutích specifikovaných nemovitostí, proti městské části P. 2 (1. žalovaná) a P., spol. s r. o. (2. žalovaná - vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) s odůvodněním, že se v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 172/1991 Sb. považuje za vlastníka těchto nemovitostí. V katastru nemovitostí je však jako jejich vlastník zapsána městská část P. 2 (na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. července 1993 č. j 14 Co 152,153/93-47) a nemovitosti drží druhá žalovaná, která je odmítá stěžovateli vydat.

Podáním ze dne 1. srpna 2002 vzal stěžovatel svou žalobu vůči 1. žalované - městské části P. 2 zpět, neboť v mezidobí došlo na základě rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 28. června 2002 č. j. 0-17/134/2002/Ba k opravě chybných údajů v katastru nemovitostí týkajících se vlastnictví k předmětným nemovitostem tak, že jako vlastník byla zapsána společnost P., spol. s r. o. Usnesením ze dne 8. ledna 2003 č. j. 23 C 16/2002-59 obvodní soud řízení vůči městské části P. 2 zastavil.

Rozsudkem ze dne 6. června 2003 Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě vyhověl. Shledal, že je vzhledem ke stavu zápisů vlastnického práva v katastru nemovitostí a tvrzením stěžovatele dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z výpisu z pozemkové knihy soud zjistil, že vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem bylo v pozemkové knize zapsáno již v roce 1923. Podle zakládací listiny ze dne 15. dubna 1949 č. 189/49 bylo vloženo vlastnické právo pro podnik T., komunální podnik, 7. prosince 1954 pak bylo dle zakládací listiny z 15. dubna 1949 č. 855/48 vloženo vlastnické právo pro Československý stát - Bytový podnik města P. a konečně byla dle vkladního prohlášení ze dne 14. července 1960 22. listopadu téhož roku poznamenána změna správy na Československý stát - Obvodní podnik bytového hospodářství v P. 2. Ze zakládací listiny komunálního podniku T. č. 189/49 soud zjistil, že Ústřední národní výbor města P. se usnesl podle § 7 zákona ze dne 21. července 1948 č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, a podle § 16 statutu komunálních podniků (vládní nařízení č. 10/49 Sb.) zřídit komunální podnik T. Z článku 2 této listiny plyne, že tento komunální podnik jest národním majetkem v komunálním vlastnictví města P. Soud zároveň provedl dokazování kupní smlouvou ze dne 21. ledna 1992, uzavřenou mezi OPBH v P. 2, s. p., v likvidaci, a společností P., spol. s r. o., jejímž předmětem byly nemovitosti, o nichž je veden spor. Kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím dne 31. ledna 1992. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 21 C 108/92 soud zjistil, že o nemovitosti byl veden spor mezi městskou částí P. 2 jako žalobcem a společností P., spol. s r. o., jako žalovanou původně o vyklizení předmětných nemovitostí, po změně žaloby o určení vlastnického práva žalobkyně (městské části P. 2) k nemovitostem, který však neskončil pravomocným rozhodnutím, jímž by bylo určeno vlastnické právo k nemovitostem, neboť žaloba byla zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. července 1997 č. j. 16 Co 128/97 a 16 Co 129/97-95, dovolání žalobkyně bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 1805/97 zamítnuto).

Nalézací soud pak na základě těchto skutkových zjištění dovodil, s odkazem na § 1 zákona č. 199/1948 Sb. a § 156 Ústavy 9. května, že ústava počítala s oběma formami národního majetku, a to vlastnictvím státním a vlastnictvím komunálním, tj. vlastnictvím obcí. S tímto je v souladu § 1 zákona o komunálních podnicích, který výslovně uvádí, že komunální podnik je majetkem svazků lidové správy, tedy i obce. Podle § 1 prováděcího vládního nařízení č. 10/1949 Sb. jsou komunální podniky organizačními útvary veřejného hospodaření pro podnikatelskou činnost svazků lidové správy. Právní předpisy upravující poměry komunálních podniků tak přímo navazují na § 156 Ústavy 9. května, dle něhož hospodářství svazků lidové správy může být organizováno ve formě obdobné národním podnikům. Soud však dovodil, že národní podniky pouze hospodařily s majetkem státu, obdobně ani komunální podniky neměly vlastní majetek, ale jejich majetkovou podstatu tvořil majetek obcí, pro jejichž hospodářskou činnost byly zřízeny. O samostatném, od obce odděleném majetku komunálního podniku dle něj nelze uvažovat, neboť to odporuje celé výše popsané koncepci národního majetku. Právní subjektivita komunálního podniku ve vlastnických poměrech k jeho majetkové podstatě nic nemění. Pokud jde o význam zápisu do pozemkových knih, je i ten třeba vykládat ve výše uvedených historických souvislostech. Je pravda, že v rozhodné době platil intabulační princip, samotný zápis vlastnictví do pozemkových knih však nemohl bez vlastního věcného podkladu vznik vlastnického práva přivodit a zápis je nutno chápat jako opatření evidenční. Na tomto základě pak soud dovodil, že město P. bylo k datu rozhodnému dle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. vlastníkem předmětných nemovitostí a tyto se staly ke dni účinnosti zákona vlastnictvím stěžovatele. Kupní smlouvu, na jejímž základě nemovitosti nabyla společnost P., spol. s r. o., vlastnictví k nemovitostem, posoudil jako neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť v době její registrace státním notářstvím již OPBH v P. 2 nebyl oprávněn s nimi nakládat (v rozhodnutí se uvádí "nebyl vlastníkem").

Městský soud v Praze k odvolání žalované (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že podané odvolání je důvodné, neboť nalézací soud zjistil dostatečně skutkový stav, avšak jeho právní závěr, na němž je rozhodnutí založeno, je nesprávný. Dle odvolacího soudu předmětné nemovitosti nebyly ke dni 31. prosince 1949 ve vlastnictví stěžovatele tak, jak to předpokládá § 2 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 172/1991 Sb., a proto dnem účinnosti tohoto zákona do jeho vlastnictví nepřešly. Odvolací soud poukazoval při odůvodnění svého rozhodnutí na právní úpravu platnou v době před uvedeným datem 31. prosince 1949, a to jmenovitě na ustanovení § 146, 149, 156 a 155 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., na zákon č. 199/1948 Sb. a na vládní nařízení č. 10/1949 Sb. Odvolací soud dovozoval, že podle § 149 Ústavy 9. května byl majetek (výrobní prostředky) zásadně v rukou státu a jeho části, které nebyly celostátního významu a sloužily obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohly být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví). Hospodářství svazků lidové správy vedly podle ustanovení § 156 Ústavy 9. května národní výbory a toto hospodářství nebo jeho části mohly být organizovány ve formě obdobné národním podnikům, které měly podle § 155 postavení samostatných právnických osob. Zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, respektoval samostatnou vlastnickou způsobilost komunálních podniků a vycházel z pojetí odlišné právní subjektivity založeného podniku a jeho zakladatele a také z jeho samostatné vlastnické způsobilosti. Také v ustanovení § 10 vládního nařízení č. 10/1949 Sb. bylo stanoveno, že byl-li znárodněný majetek přenechán podniku lidové správy, nepřecházelo vlastnictví k němu na svazek lidové správy, nýbrž přímo na podnik. Teprve zákonem č. 167/1950 Sb., o komunálních podnicích, s účinností od 1. ledna 1951 byly zrušeny podmínky vlastnické způsobilosti komunálních podniků a byly změněny na správu majetku, který jim byl svěřen. Tímto dnem přešel majetek obcí na stát, a pokud byly vlastníkem věcí komunálních podniků do té doby obce, pak se od tohoto data stal jejich vlastníkem stát. V daném případě, zdůrazňoval odvolací soud, se v zakládací listině komunálního podniku T. (konkrétně v článku 7) jeho zakladatel město P. označuje za dosavadního vlastníka a oprávněného, který výslovně souhlasí s tím, aby podle § 18 zákona č. 199/1948 Sb. byl v pozemkové knize vložen vklad vlastnického práva pro tento komunální podnik. Protože tedy odvolací soud měl za to (na rozdíl od soudu prvního stupně), že nemovitosti, o které v tomto řízení jde, nebyly ke dni 31. prosince 1949 ve vlastnictví obce [jak předpokládá § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.], změnil odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele zamítl.

Uvedený právní názor potvrdil i dovolací soud v rozsudku ze dne 24. září 2004 č. j. 28 Cdo 1706/2004-116, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele. Dovolací soud vzal v potaz dohledané písemné doklady (s odkazem na požadavek uváděný v nálezu Ústavního soudu z 9. února 2000 sp. zn. II. ÚS 411/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 23), jakož i právní úpravu platnou v roce 1949, jmenovitě obecný zákoník občanský z roku 1811, a dále ústavní zákon č. 150/1948 Sb., zákon č. 199/1948 Sb. a vládní nařízení č. 10/1949 Sb. a dovodil, že nelze přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud pochybil při aplikaci a výkladu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jak to vytýkal stěžovatel, který přes obsah i slovní znění zápisu v pozemkové knize a obsah a slovní znění vkladu schopné listiny, na jejímž základě byl zápis v pozemkové knize učiněn, obecnou úvahou o druzích a povaze vlastnictví z období roku 1949 dovozoval, že tu v případě předmětných nemovitostí šlo o tzv. historické vlastnictví obce, trvající a nepřevedené k 31. prosinci 1949.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy České republiky a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Přestože stěžovatel opírá svůj nárok uplatněný v řízení před obecnými soudy o ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., těžiště sporu spočívá nikoliv pouze v tomto ustanovení, nýbrž v posouzení právních skutečností, z nichž závěr o možnosti uplatnění tohoto ustanovení vyvozuje, tedy zda komunální podniky založené dle zákona č. 199/1948 Sb. měly i po účinnosti Ústavy 9. května vlastnickou způsobilost či nikoliv. Stěžovatel v daném ohledu poukazuje především na znění ustanovení § 146 Ústavy 9. května, dle něhož "výrobní prostředky jsou buď národním majetkem, nebo majetkem lidových družstev anebo jsou v soukromém vlastnictví jednotlivých výrobců", a ustanovení § 149 odst. 2 Ústavy 9. května stanovící, že "části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví)". V daném ohledu lze skutečně konstatovat, že Ústava 9. května, účinná od 9. června 1948, výslovně na vlastnickou, resp. právní subjektivitu komunálních podniků založených podle zákona č. 199/1948 Sb. nepamatuje, resp. ji přímo nedeklaruje, nicméně pouze z tohoto faktu neexistenci právní a vlastnické subjektivity komunálních podniků zřízených podle zákona č. 199/1948 Sb. nelze dovodit ani tam, kde tyto podniky vznikly a nabyly vlastnických práv po datu nabytí její účinnosti.

Ústavní soud si je vědom závažných změn v systému práva i v systému státním, které se děly v období let 1948 - 1950, vedoucích k zakotvení nového pojetí vlastnického práva a vlastnických vztahů vůbec, jakož i systému společenského, založeného na sovětském modelu socializace vlastnických vztahů a preference vlastnictví státu a jeho ochrany. Nakonec sám na tyto změny a jejich důsledky ve svých rozhodnutích mnohokrát poukázal. Nastupující model vlastnických práv je přitom zřejmý z čl. XII Ústavy 9. května (jenž zakotvil základy hospodářské soustavy tehdejšího Československa), jakož i dalších článků, zejména pak ustanovení § 149 až § 172, upravujících "hospodářské zřízení" státu, včetně shora citovaného zakotvení komunálního vlastnictví. Pojem vlastnictví je tak vnímán především prizmatem hospodářského významu majetku, který je jeho předmětem (mezi vlastnickým právem a vlastnictvím Ústava 9. května příliš nerozlišuje). Je evidentní, že Ústava 9. května byla jedním ze základních kroků k nastolení nové hospodářské a tím i vlastnické soustavy, ovšem je rovněž evidentní, že byla jakýmsi mezičlánkem mezi dosavadní právní úpravou, založenou na respektu k vlastnictví soukromému bez ohledu na jeho charakter (tj. zda šlo o vlastnictví k "výrobním prostředkům" či nikoliv); její úprava tedy ještě neznamenala později uplatněný přímý přechod všech výrobních prostředků do rukou státu a zánik právní způsobilosti nestátních hospodářských celků. Byla v mnoha svých ohledech rámcem pro další zákonné změny a postupně prosazovanou restrukturalizaci hospodářskou i právní, aniž by mezi nimi bylo nějak blíže rozlišováno. Sama o sobě však nemohla způsobit žádný zásah do existujících právních vztahů k majetku ani změnu vlastnické struktury, jak dovozuje stěžovatel. Výklad opačný by totiž k datu její účinnosti znamenal zánik i ostatních právních subjektů a jejich vlastnického práva - církví, náboženských společností, ústavů, ale i právnických osob soukromého práva (nad Ústavou 9. května vymezenou výměru nebo počet zaměstnanců) jako subjektů nadaných právem nabývat svým jménem vlastnického práva, na něž Ústava 9. května ve svém programovém a v tu chvíli ještě nikoliv zcela realitě odpovídajícím vymezení nepamatovala, a zákonodárce ani orgány moci výkonné by neměly důvod přistupovat k jejich rušení a převádění jejich majetku na stát, jak se tomu především v průběhu let padesátých a pozdějších dělo.

Nadále zde platí, jak již Ústavní soud konstatoval, že názor, dle něhož ústavní předpis sám o sobě vede k zániku (potlačení) vlastnického práva, je neudržitelný, a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu z doby před rokem 1989. Ústavní předpis sám o sobě není s to zasáhnout do konkrétních individuálních vlastnických vztahů, ale jako takový představuje toliko (ústavní) podklad pro následné rozhodnutí (ať již soudní, správní či jiné), jímž by v intencích prováděcího zákona vlastnické vztahy mohly být změněny (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2000 sp. zn. III. ÚS 307/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 70).

Ústava 9. května tedy sama zánik vlastnické subjektivity komunálních podniků jako právnických osob nepředpokládala ani nepožadovala. Proto zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, s účinností od 1. ledna 1949 upravující jejich poměry, je třeba i takto vykládat. Tento zákon byl navíc přijat ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 a ač bylo jeho použití po 9. červnu 1948 (účinností Ústavy 9. května) značně modifikováno jejím ustanovením § 171 odst. 3 ("Výklad a používání všech ostatních předpisů právního pořádku buďtež vždy v souladu s ústavou."), pokud se týče vlastnické způsobilosti, je třeba jeho ustanovení nadále pokládat za v rozhodném období, tedy k datu založení komunálního podniku, o jehož majetek jde, platná. Dle ustanovení § 355 obecného zákoníku občanského (dále jen "o. z. o.") tak každý, kdo není zákonem výslovně vyloučen, je oprávněn sám o sobě nebo prostřednictvím někoho jiného vlastním jménem nabývati práva vlastnického. Nutno podotknout, že pojem komunální podnik a komunální vlastnictví existovaly v našem právním řádu i před účinností jak Ústavy 9. května, tak zákona č. 199/1948 Sb. (o. z. o. obecním, komunálním majetkem mínil majetek, který obec spravovala vlastním jménem a ve vlastní prospěch). Zásada zakotvená v § 1 zákona č. 199/1948 Sb., dle které jsou komunální podniky v rukou svazků lidové správy (v komunálním vlastnictví obcí okresů, zemí), je provedením ustanovení § 149 odst. 2 Ústavy 9. května, znamenajícího posun v chápání komunálního vlastnictví, nikoliv však v podobě omezení způsobilosti komunálních podniků k nabývání vlastnického práva, nýbrž z hlediska účelového určení majetku, k němuž vlastnické právo nabýt mohl. Důvodová zpráva k zákonu č. 199/1948 Sb. vysvětluje, že "otázku, komu patří vlastně tyto komunální podniky, když samy jsou právnickou osobou, nelze klásti ve starém civilistickém smyslu. Bylo již řečeno, že Ústava přinesla nový pojem veřejného vlastnictví (národního majetku). Nanejvýš lze odpověděti takto: Komunální podnik je ve vlastnictví svazků lidové správy (je v ,rukou svazku lidové správy') a sám jako právnická osoba je vlastníkem majetku k tomu podniku patřícího. Tento poměr lze nejspíše přirovnati k poměru akcionářů anebo členů společnosti s ručením obmezeným k dotčené společnosti." (Národní shromáždění republiky Československé 1948 - 1954, tisk 49, část 2, cit. dle Společné česko-slovenské digitální parlamentní knihovny, www.psp.cz). Tomu odpovídala i zákonná úprava.

Sám zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, účinný od 1. ledna 1949, považoval komunální podniky za samostatné subjekty obdobné formy, jakou měly v době jeho přijetí národní podniky (§ 13 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků). Dle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 199/1949 Sb. byly komunální podniky právnickými osobami a platila pro ně ustanovení o obchodnících plného práva, pokud tento zákon nestanovil jinak. Nabytí vlastnického práva k převáděnému majetku komunálními podniky zákon předpokládá - užívá zde výraz "začlenění" nebo "přenechání" (§ 3 odst. 1 in fine, § 4 odst. 2, § 5 odst. 1 a další). Že se v daném případě jedná o přechod vlastnického práva, je možné dovodit z některých jeho ustanovení dalších. Zákon především stanovil, že tam, kde budou do podniku začleněny nemovitosti nebo práva, která se zapisují do pozemkových knih, zažádá podnik o provedení zápisu svého práva. Zápis ve prospěch podniku byl prováděn i tam, kde jako vlastník byl zapsán svazek lidové správy (zřizovatel podniku), nebyl-li svazek lidové zprávy zapsán v pozemkových knihách jako vlastník nemovitostí, musela být předložena též listina, na jejímž podkladě bylo možno provést zápis buď ve prospěch svazku lidové správy, nebo přímo ve prospěch komunálního podniku. Majetek, který byl do něj začleněn, byl od majetku svazků lidové správy odlišen i jinak, zákon stanoví (§ 19 odst. 5), že zcizování a zavazování majetku komunálních podniků vyžaduje schválení týchž úřadů a za týchž podmínek, jako je tomu u majetku dotčeného svazku lidové správy. Obdobně to platilo i u práv nebo majetku zapisovaného do jiných veřejných knih. Pokud by se jednalo o majetek, k němuž vlastnické právo náleželo svazku lidové správy, takové stanovení by v zákoně vůbec nebylo potřeba. Odlišnost zákon stanovil i v dalších ohledech (např. náhradu za znárodněný majetek přenechaný komunálnímu podniku platil přímo komunální podnik, nikoliv jeho zřizovatel, komunálnímu podniku náležela i procesní obrana tam, kde vlastník znárodněného majetku jednal v úmyslu ztížit znárodnění nebo zavléci znárodňované majetkové hodnoty, byl-li zřízen ze znárodněného majetku, vstupoval v závazky k tomuto majetku a za tyto závazky neručil ani stát, ani zřizovatel podniku, apod.), shodně jako se tyto rozdíly objevují v předpisech dalších (došlo-li k zestátnění majetku pro vojenské účely dle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, na rozdíl od obce příslušel komunálnímu podniku nárok na náhradu za tento majetek, komunální podniky byly rovněž na rozdíl od obce plátcem tzv. rentové daně ze svého majetku dle zákona č. 76/1927 Sb., o přímých daních). Ze zákona však žádné omezení možnosti nabývat svým jménem vlastnické právo neplyne. Omezení subjektivity komunálních podniků na pouhou operativní správu majetku svazků lidové správy nelze dovodit ani z prováděcího vládního nařízení č. 10/1949 Sb. (status komunálních podniků), z jehož textu je zřejmé odlišení mezi předmětem vlastnictví komunálního podniku a předmětem vlastnictví svazků lidové správy. Předpokládá, že komunální podniky budou zřízeny (byly-li splněny zákonné předpoklady, byla povinnost zřídit komunální podnik) jednak z majetku dotčeného svazku lidové správy, dále však rovněž ze znárodněného majetku (znárodněných majetkových podstat) přenechaného podniku lidové správy podle předpisů o znárodnění a z majetku (majetkových podstat) jiných subjektů věnovaného přímo ke zřízení komunálního podniku (§ 4 nařízení). Ustanovení § 10 pak přímo stanovilo, že "byl-li znárodněný majetek přenechán podniku lidové správy, nepřechází vlastnictví k němu na dotčený svazek lidové správy, nýbrž přímo na podnik". Ustanovení zakazovalo, aby jej před zřízením komunálního podniku svazek lidové správy použil k jiným účelům. Nařízení dále operuje pouze s pojmem vlastnictví podniku, nikoliv výrazem správa majetku - mezi jejich obsahem tehdejší nauka i praxe rozlišovaly obdobně jako dnes.

Teprve nabytím účinnosti zákona č. 167/1950 Sb. ke dni 1. ledna 1951 došlo k zániku vlastnického práva komunálních podniků ke svému majetku (dle ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona vlastníkem majetku komunálního podniku je stát a komunálnímu podniku je takový majetek svěřen do správy) a komunální podnik nadále ke svěřenému majetku vykonával, byť vlastním jménem, jen operativní správu národního majetku. Bylo-li však do tohoto data platně vloženo vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, pro komunální podnik T. dle zakládací listiny z 15. dubna 1949, nelze tyto nemovitosti pokládat za tzv. historický majetek obce (stěžovatele). Ústavní soud zde připomíná svou ustálenou judikaturu vztahující se k aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb. tam, kde předmětné nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce (srov. nález ze dne 9. února 2000 sp. zn. II. ÚS 411/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 23).

K poslednímu (faxovému) podání vedlejšího účastníka z 31. ledna 2006 Ústavní soud poznamenává, že takovou námitkou mu nepřísluší se zabývat s ohledem na to, že před obecnými soudy uplatněna nebyla. Jako orbiter dictum vůči argumentům obou stran poukazuje na své stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, vyhlášeno také jako sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), v němž plénum Ústavního soudu zaujalo právní závěr, že pouhým tvrzením vlastnického práva, jež vyžaduje zápis do katastru nemovitostí, není naplněna preventivní funkce žaloby na určení, a tedy ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Naléhavý právní zájem na podání žaloby, resp. na požadovaném určení je dán pouze ochranou vlastnického, případně jiného práva před neoprávněnými zásahy do něj, před nejistotou, do které je právo uváděno, nikoliv požadavkem knihovního pořádku. Ústavní soud však nesdílí názor vedlejšího účastníka, že soud nemůže jako předběžnou otázku posuzovat neplatnost smlouvy v řízení, jehož účastníky nejsou smluvní strany. Takový závěr platí pouze v řízení, jehož vlastním předmětem je určení (vyslovení) neplatnosti smlouvy samotné.

Úvahy obecných soudů jeví se tedy Ústavnímu soudu jako správné, založené na tomu odpovídajících skutkových zjištěních, a nijak nevybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak konstatuje, že pokud obecné soudy zamítly určovací žalobu stěžovatele, neboť shledaly, že jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem nelze na základě zákona č. 172/1991 Sb. dovodit, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu a nedošlo jimi proto k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

V poslední řadě je pak třeba vypořádat se s tvrzením stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 Listiny. I zde Ústavní soud poukazuje na závěry shora uvedené stran nesplnění zákonných předpokladů pro přechod z majetku České republiky do majetku stěžovatele a jeho vlastnické právo k nim tedy dovodit nelze. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud dovozuje, že tento článek v souzené věci není aplikovatelný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.