I. ÚS 833/17
I.ÚS 833/17 ze dne 3. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti VT-SUN, s. r. o., se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, zastoupené Mgr. Tomášem Lonkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 22/2017 ze dne 28. února 2017 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno, č. j. 3 VZV 8/2015-436 ze dne 1. února 2017, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 22/2017 ze dne 28. 2. 2017 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno, č. j. 3 VZV 8/2015-436 ze dne 1. 2. 2017 s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavních stížností a listin k nim připojených se podává, že usnesením policejního orgánu ze dne 22. 9. 2015 bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno, ve věci trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodnuto podle § 79f zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s přihlédnutím k § 79a odst. 1 tr. řádu o zajištění jako náhradní hodnoty peněžních prostředků včetně jejich příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých včetně jejich příslušenství na bankovním účtu, označeném ve výroku usnesení, a to až do celkové výše 43 652 034 Kč.

3. Stěžovatelka podala dne 2. 3. 2016 žádost o omezení zajištění finančních prostředků na účtu. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno usnesením podle § 79a odst. 4 tr. řádu její žádost zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Následnou stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu rovněž zamítl jako nedůvodnou. Ústavní soud usnesením ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 306/16, ústavní stížnost v této věci odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

4. Stěžovatelka podala dne 24. 1. 2017 další žádost o omezení zajištění finančních prostředků na účtu. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno usnesením podle § 79a odst. 4 tr. řádu její žádost jako nedůvodnou zamítl. Následnou stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu rovněž zamítl jako nedůvodnou.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti dalším rozhodnutím o zamítnutí žádosti o omezení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu zmiňuje skutkové okolnosti případu. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a že byly překročeny meze proporcionality mezi zájmem na vyšetření stíhané trestné činnosti a právem na nerušené užívání vlastnictví a na podnikání. Odkazuje na judikáty Ústavního soudu vztahující se k povinnosti soudů řádně svá rozhodnutí odůvodnit. Tvrdí, že není schopna hradit bankovní úvěr, který jí byl poskytnut na výstavbu fotovoltaické elektrárny. Žádostí o omezení zajištění se stěžovatelka snaží zabránit ekonomické likvidaci, které při déletrvajícím zajištění v jejím případě reálně hrozí.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud si je vědom toho, že již dříve rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky směřující proti zajištění peněžních prostředků i proti zamítnutí předchozí žádosti o omezení zajištění. Ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a odmítl ji. V nyní posuzované věci nemá důvod se k obdobné argumentaci stěžovatelky napadající nevyhovění opakované žádosti o omezení zajištění ani po uplynutí necelých šesti měsíců od vydání usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 306/16, od závěrů tam uvedených odchylovat.

7. Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba ponese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku ze dne 23. září 1982 č. 7151/75;7152/75 Série A č. 52 § 26 - 28). Jinými slovy musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (srov. sp. zn. IV. ÚS 333/04, sp. zn. IV. ÚS 703/06). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. sp. zn. I. ÚS 723/02).

8. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení I. ÚS 554/03 z 28. 7. 2004 či I. ÚS 369/03 ze 4. 11. 2003, a další).

9. Ústavní soud přezkoumal dle výše naznačených ústavněprávních kritérií ústavní stížností napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o omezení zajištění peněžních prostředků podle § 79a odst. 4 tr. řádu, přičemž dospěl k závěru, že uvedená usnesení splňují ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. K uvedenému závěru dospěl při vědomí toho, že posouzení podmínek vydání napadených rozhodnutí je především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a soudu); Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou předpokládány důvodně (čl. 36 odst. 1 Listiny), i když pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně". Z odůvodnění usnesení jasně vyplývá, že státní zástupce prováděl pomyslný test proporcionality zajištění a dotčení stěžovatelčiných práv. Jasně uvedl argumenty, pro které je další trvání zajištění namístě považovat za opodstatněné. Stížnostní soud se s jeho závěry ztotožnil a dále je doplnil. Trestní řízení se od doby předchozího rozhodnutí Ústavního soudu posunulo do fáze seznamování obviněných se spisovým materiálem a státní zástupce zvažuje případné podání obžaloby ve věci.

10. V případě použitého zajišťovacího institutu jde pouze o časově omezené opatření, které nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv obviněných i třetích osob. Především orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti o omezení zajištění, porušila tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.