I. ÚS 817/17
I.ÚS 817/17 ze dne 19. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky O.S.E. Security Consulting, s.r.o., se sídlem Hodonín, Plucárna 3560/1, zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 1. 2017 č. j. 13 C 411/2014-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí z důvodu zásahu do svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelka u Okresního soudu v Hodoníně čelila žalobě o zaplacení částky 7.930 Kč, a to z důvodu, že neuhradila svému zaměstnanci (dále též "žalobce") za období od 4. 11. 2013 do 12. 12. 2013 ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění plnění ve výši 7.930 Kč. Dne 17. 2. 2017 stěžovatelka obdržela prostřednictvím svého právního zástupce napadený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, jímž jí bylo uloženo uhradit žalobci žalovanou částku 7.930 Kč a náklady řízení ve výši 2.400 Kč a České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek za žalobu ve výši 1.000 Kč. Stěžovatelka uvádí, že Okresní soud v Hodoníně ve věci sp. zn. 13 C 411/2014 na den 21. 6. 2016 nařídil projednání věci samé a během tohoto procesního úkonu obecný zmocněnec zaměstnance byl v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen o tom, že má doplnit skutková tvrzení, aby bylo zřejmé, kdy a jakým způsobem žalobce poprvé v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru požádal o přidělování práce a kdy a jakým způsobem oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Právní zástupce stěžovatelky byl dne 28. 7. 2016 studovat spis, aby zjistil, jakým způsobem žalobce splnil Okresním soudem v Hodoníně uloženou povinnost a následně při druhém jednání před Okresním soudem v Hodoníně dne 17. 1. 2017 poukázal na to, že své povinnosti nedostál. Okresní soud v Hodoníně však vycházel z připojeného soudního spisu sp. zn. 4 C 96/2008. Okresní soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že žalobce (zaměstnanec stěžovatelky) vykazoval zcela jasný a trvalý postoj ohledně toho, že jeho pracovní poměr nadále trvá, což ve spojení s později uplatněným nárokem na náhradu mzdy lze považovat za dostatečně jednoznačný projev vůle, z něhož stěžovatelce muselo být zřejmé, že žalobce na dalším zaměstnávání trvá. Okresní soud dovodil, že pracovní poměr žalobce u stěžovatelky nemohl zaniknout fikcí (podle § 69 odst. 2 zákoníku práce), přičemž soudním rozhodnutím bylo určeno, že pracovní poměr byl rozvázán neplatně, potom již nelze postupovat podle § 69 zákoníku práce. Po uvedeném dni (určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru soudem) byla stěžovatelka podle okresního soudu povinna přidělovat žalobci práci (jinak by to byla překážka na straně zaměstnavatele) a v případě jeho pracovní neschopnosti byla povinna podle § 192 zákoníku práce poskytnout žalobci náhradu mzdy a plnit ve vztahu k zaměstnanci úkoly, vyplývající ze zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců.

3. Stěžovatelka je toho názoru, že Okresní soud v Hodoníně tím, že připustil další meritorní projednání sporu, porušil princip rovnosti stran ohledně svých procesních práv, neboť žádná strana nemá být na úkor druhé strany zvýhodněna, a pokud Okresní soud v Hodoníně zvýhodnil jednu stranu na úkor druhé, tak porušil právo na spravedlivý proces u znevýhodněné strany. Stěžovatelka je rovněž toho názoru, že Okresní soud v Hodoníně věc po právní stránce nesprávně posoudil a nesprávným způsobem aplikoval ustanovení § 69 zákoníku práce. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak Okresní soud v Hodoníně posoudil otázku, zda žalobce řádně oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání v případě neplatně rozvázaného pracovního poměru, dále uvádí, že soud postupoval v rozporu s ustanovením § 69 zákoníku práce, a uzavírá, že nemohl po právu dospět k závěru, že v období od 4. 11. 2013 do 12. 12. 2013 trval mezi žalobce a stěžovatelkou pracovní poměr.
4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.]

7. Ústavní soud však v projednávané věci zásah do ústavně garantovaných základních práv neshledal. Okresní soud v posuzované věci přesvědčivě odůvodnil svůj závěr o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobci žalovanou částku. Okresní soud při tom vycházel jak z žaloby, tak i z dalších soudních spisů, vypovídajících o sporu mezi žalobcem a stěžovatelkou o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Většina námitek stěžovatelky pak je směřována proti procesnímu postupu okresního soudu a výkladu podústavního práva. Ani jedna z nich však nedosáhla ústavního rozměru, a to ani, pokud jde o zachování rovného zacházení soudu s oběma účastníky v průběhu soudního řízení. Okresní soud totiž vycházel z údajů jemu známých z jeho úřední činnosti (řízení ve věci sp. zn. 4 C 96/2008), čímž žádnou z obou stran řízení neznevýhodnil, neboť obě byly účastníky tohoto řízení.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.