I. ÚS 81/10
I.ÚS 81/10 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Vysoké Mýto, Vraclavská 200/II, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. 9. 2009, čj. 22 Co 73/2009 - 302, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 12. 2008, čj. 9 C 1262/2003 - 265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností ze dne 12. 1. 2010, doplněnou dne 23. 2. 2010, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy ČR.

Uvedl, že obecné soudy řádně nezhodnotily všechny listinné důkazy vztahující se ke skutečnosti, že byl násilně donucen opustit své nemovitosti a nepřihlédly k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 1996, čj. 19 Ca 202/95 - 18, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že splňuje podmínky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě").

Stěžovatel nebyl oprávněn podepsat listiny nazvané "Zápis s odcházejícím přídělcem zkonfiskovaného zemědělského podniku" a "Souhrn vyúčtování s odcházejícím přídělcem" ze dne 4. září 1950, oprávněni byli pouze jeho rodiče - J. a M. J., podpis stěžovatele tak není právně závazný. Obecné soudy se touto skutečností nezabývaly, pochybily tak při hodnocení důkazů a zatížily řízení vážnou vadou, způsobující zásah do stěžovatelových základních práv. Odvolací soud také neodůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že stěžovatel projevil vůli z usedlosti odejít a se státem se majetkově vypořádat.

Stěžovatel dále napadl výroky o nákladech řízení a tvrdí, že nejsou, v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 a sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000), dostatečně odůvodněny.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu ve Svitavách domáhal zrušení rozhodnutí Pozemkového úřadu Svitavy ze dne 14. 8. 2003, čj. PÚ/R/13/03-JE, a určení, že je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných parcel a domu č.p. 8 v obci Brlenka, katastrální území Čistá (dále "nemovitosti"). Okresní soud ve Svitavách svým, v pořadí již třetím, rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, čj. 9 C 1269/2003 - 265, vydaným poté, co byly k odvolání stěžovatele zrušeny jeho předcházející rozsudky Krajským soudem v Hradci Králové, jako soudem odvolacím, žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost nahradit žalovanému Státnímu podniku Jeneč, s. p., náhradu nákladů řízení ve výši 7.644,80 Kč.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 9. 2009, čj. 22 Co 73/2009 - 302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 9.516,50 Kč.
III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není vrcholem ani součástí soustavy obecných soudů, ani další soudní instancí a není tedy oprávněn instančně přezkoumávat jejich rozhodnutí, pokud rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V prvé řadě je třeba uvést, že dovolává-li se stěžovatel ochrany svého práva vlastnit majetek, tedy práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jedná se o argumentaci nepřípadnou, neboť podle konstantní judikatury Ústavního soudu (vztahující se rovněž k restitučním sporům) uvedený článek chrání vlastnické právo existující, zpravidla již konstituované, a nikoli pouhý nárok na ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu. Sám spor o vlastnictví, v němž právo na ně má být teprve konstituováno, tedy předpisy ústavního práva chráněno není (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 5).

Za této situace je podstatou ústavní stížnosti jen stěžovatelova polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jak vyplývá ze shora uvedených zásad, úkolem Ústavního soudu však není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud současně nezasáhne do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

K argumentu stěžovatele týkajícímu se neprovedení některých jím navrhovaných důkazů a jeho nesouhlasu s právními závěry a hodnocením důkazů, Ústavní soud předesílá, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Také skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 278/96 publikovaný pod č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. B., Praha, svazek 7).

Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména do práva na spravedlivý proces. Po prostudování rozhodnutí napadených ústavní stížností Ústavní soud zjistil, že k takovémuto zásahu nedošlo. Obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele zevrubně zabývaly a své skutkové závěry podložily rozsáhlým dokazováním jak v otázce okolností převodu vlastnického práva k nemovitostem, tak i tvrzeného nátlaku k vystěhování z nich, k jehož prokázání provedly všechny jím navrhované důkazy. Přesto, že byla znaleckým posudkem zpochybněna pravost podpisu stěžovatele na dokladu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem, jeho vynucený odchod tímto, ani jiným jím navrženým důkazem, prokázán nebyl.

K uplatnění nároku na vydání nemovitosti způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona o půdě musí být doloženo vlastnictví nemovitosti a jeho převod na československý stát některým ze zde uvedených způsobů. Podle názoru Ústavního soudu soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, jak je citované ustanovení ve vztahu k platnosti právního úkonu třeba interpretovat, přičemž Ústavnímu soudu se zvolená interpretace nejeví nijak svévolná či v rozporu s principy spravedlnosti, jež by mohla vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ale naopak tato plně vystihuje smysl a účel restitučních předpisů.

Pokud jde posouzení skutkového stavu obecnými soudy, ani v tomto ohledu žádné vady ústavněprávního charakteru zjištěny nebyly. Nelze tedy konstatovat, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývaly. Jejich závěru, že stěžovatel neprokázal, že byl vystěhován násilím, tedy nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít. V odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, z jakých důkazů vycházely, tyto hodnotily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a příslušné závěry srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily, přičemž se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami.

Ústavní soud tak v posuzované věci neshledal žádný nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a jednotlivými skutkovými zjištěními, ani stěžovatelem tvrzenou libovůli. Za těchto okolností lze jen odkázat na argumenty uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Stěžovatel, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, napadl rovněž výroky o nákladech v napadených rozhodnutích, aniž by konkrétně vymezil, v čem spatřuje nedostatečnost jejich odůvodnění. Tvrzené pochybení však Ústavní soud neshledal, výrok o nákladech řízení byl v obou případech dostatečně odůvodněn, v postupu obecných soudů tak nelze, ani v tomto ohledu, spatřit prvky libovůle či předpjatého formalismu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v rozporu s tvrzením stěžovatele byla jím citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 1996, čj. 19 Ca 202/95 - 18, jeho věc pouze vrácena Okresnímu úřadu ve Svitavách k dalšímu řízení s tím, že se může jednat o restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jeho ústavní stížnost, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.