I. ÚS 809/10
I.ÚS 809/10 ze dne 22. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Karlem Hájkem, advokátem se sídlem Praha 7, V Závětří 1036/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 2 To 120/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2010, J. D. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Současně požádal, aby Ústavní soud odložil, podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vykonatelnost napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost projednal, ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, mimo jinak stanovené pořadí.

Shora uvedeným usnesením vrchní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 45 T 9/2006, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 trestního zákona, z důvodu, že se skutek nestal [§ 226 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Současně rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně a podle § 262 TrŘ nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze.

Stěžovatel tvrdil, že v jeho věci nebyly splněny zákonem stanovené přípustné výjimky z místní příslušnosti soudu. Důvody uvedené vrchním soudem jsou nedostatečné a neodpovídají povinnosti restriktivního výkladu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09, III. ÚS 90/95). Městský soud v Praze doplnil dokazování v souladu s pokyny vrchního soudu a senát, který ve věci jednal, je schopen, po případném dalším doplnění dokazování, rozhodnout v intencích vrchního soudu.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná. Nepřípustná je v té části, v níž stěžovatel navrhuje zrušit usnesení vrchního soudu i ve výroku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrácena k novému rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud opět poukazuje na princip minimalizace svých zásahů do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné v databázi rozhodnutí na stránkách http://nalus.usoud.cz). Za taková "konečná" rozhodnutí je sice možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 258 odst. 1, § 259 odst. 1 TrŘ) v zásadě nejde o finální, ale jen o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež tím není skončeno a dále pokračuje. Stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, chránit si svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Tím, že se věc znovu nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovateli zachovány i všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv, jimiž může napadat nepříznivé meritorní rozhodnutí, včetně dovolání.

Ústavní soud nezjistil ani naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. Proto je nutné ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Přípustnou je pouze ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl výrok vrchního soudu, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze. Tuto část rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí "konečné", jak bylo shora uvedeno. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 116/08, III. ÚS 963/08, dostupná v databázi na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele o aplikaci a interpretaci § 262 TrŘ. Je pravdou, že rozhodnutí odvolacího soudu podle § 262 TrŘ má mít, s ohledem na článek 38 odst. 1 Listiny, výjimečný charakter. Nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo (za každou cenu) jiného rozhodnutí soudu prvního stupně, shodného s míněním soudu odvolacího. Vyžaduje zjištění vad závažného charakteru a rozsahu, k nimž za dosavadního složení senátu docházelo, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95, na který stěžovatel poukázal.

I v otázce posouzení ústavní konformity postupu odvolacího soudu podle § 262 TrŘ řádu je ovšem třeba opět vycházet ze zásady, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není další "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Tím méně Ústavnímu soudu přísluší role arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. Zásah Ústavního soudu by byl namístě jen tehdy, pokud by shledal, že postup podle § 262 TrŘ byl projevem libovůle odvolacího soudu a pokud by k němu došlo bez náležitého odůvodnění.

V projednávané věci, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, žádný projev libovůle nebyl zjištěn. Vrchní soud ve věci rozhodoval již vícekrát, a to v letech 2007, 2008 a pak dne 25. 3. 2009, kdy zároveň nařídil, aby věc projednal a rozhodl senát v jiném složení a naposledy nyní napadeným usnesením. Vrchní soud, ve svých zrušovacích rozhodnutích, soudu prvního stupně opakovaně vytýkal závažné nedostatky v rámci hodnocení důkazů. Poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, prakticky totožném s předchozím zrušeným rozsudkem, opětovně nerespektoval jeho pokyny obsažené v předchozím kasačním rozhodnutí. Nepřibral znalce, který by byl schopen posoudit nahrávku i její fungování v rámci zabezpečovacího systému, nevzal do úvahy první procesní výpověď svědkyně B. J. a nevypořádal se s ní ve světle dalších svědeckých výpovědí. Svědkyni předestřel videozáznam, který ve skutečnosti nemohla vidět, konstatoval, že se celá věc odehrála v režii poškozeného, ač tato skutečnost nebyla prokázána, a další. Ze strany vrchního soudu se primárně jedná o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterému vytkl, že opakovaně nehodnotil všechny důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, ale jednostranně některé důkazy opomíjel. V této souvislosti poukázal na důkazy, které soud prvního stupně opakovaně neprovedl nebo je opomněl zahrnout do své argumentace či se nimi nevypořádal. Za této situace jeho rozhodnutí není objektivní a spravedlivé. Soud prvního stupně takto jednal opakovaně, což nelze akceptovat jako běžný postup.

Nutno dodat, že ke změně soudu se vrchní soud uchýlil až za situace, kdy Městský soud v Praze, ani v jiném složení senátu, nerespektoval jeho závazné pokyny, neprovedl řádně nařízené úkony ani doplnění dokazování a rozsudkem prakticky totožným s posledním zrušeným rozsudkem opětovně rozhodl o zproštění obžaloby z důvodu, že se skutek, pro který je obžalovaný stíhán, nestal, aniž by to bylo prokázáno.

Vzhledem k předchozímu průběhu soudního řízení, kdy soud prvního stupně opakovaně nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějších rozhodnutích, vznikla důvodná pochybnost, zda je Městský soud v Praze vůbec schopen, příp. ochoten právní závěry vrchního soudu respektovat a rozhodnout objektivně a spravedlivě, což je nepochybně adekvátním důvodem pro daný postup. Vrchnímu soudu nelze vytýkat neodůvodněné použití ustanovení § 262 TrŘ.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v krátkém čase po jejím doručení a i proto se stal návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětným.Nebyly shledány důvody ani pro projednání věci jako naléhavé podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Nutno doplnit, že oba návrhy akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.