I. ÚS 800/17
I.ÚS 800/17 ze dne 5. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Luboše Patery, zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL. M., advokátkou se sídlem Stroupežnického 20, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2919/2015-243 ze dne 20. 12. 2016, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 224/2014-223 ze dne 5. 2. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 207/2013-206 ze dne 26. 9. 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 207/2013-175 ze dne 27. 6. 2013, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 248/2009-156 ze dne 22. 2. 2013 a usnesení téhož soudu č. j. 26 C 248/2009-111b ze dne 5. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal po státu náhrady škody ve výši 127 000 Kč způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti jeho bývalé manželce, v němž byl stěžovatel poškozeným. Při jednání soudu konaném dne 22. 11. 2011 stěžovatel navrhl změnu (rozšíření) žaloby, kterou obvodní soud v záhlaví označeným usnesením nepřipustil a následně rozhodl shora citovaným rozsudkem tak, že žalobě v jejím původním rozsahu, po odpočtu částky 14 500 Kč, která mu byla žalovanou v průběhu řízení zaplacena, zcela vyhověl. Odvolání proti vyhovujícímu výroku tohoto rozsudku Městský soud v Praze vpředu uvedeným usnesením ze dne 27. 6. 2013 odmítl pro absenci aktivní legitimace stěžovatele k podání odvolání. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost, již tentýž soud v záhlaví citovaným usnesením ze dne 26. 9. 2014 jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení městského soudu vpředu uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shora citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že Městský soud v Praze měl v rámci podaného odvolání nejprve rozhodnout o změně žaloby a teprve poté posuzovat přípustnost odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku obvodního soudu. To dle něj plyne i z komentářové literatury. Stěžovatel se domnívá, že soud prvního stupně jeho návrh a odůvodnění popsal naprosto nedostatečně, nevyložil dostatečně skutkové a právní okolnosti a své úvahy o nich. Odůvodnění jeho rozsudku je tak dle jeho názoru naprosto nepřesvědčivé a zčásti i chaotické. V dalším se stěžovatel vyjádřil k řadě aspektů odškodnění, ke kterým obecné soudy prý nepřihlédly. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost směřuje výslovně jen proti původním rozhodnutím soudů o žalobě na náhradu škody, a nikoli již proti navazujícím rozhodnutím soudům vzešlým z podané žaloby pro zmatečnost. Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel formuluje své výhrady i proti rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost, čemuž Ústavní soud přizpůsobil rozsah svého přezkumu.

Ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná, protože odvolání proti němu bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 odmítnuto bez věcného projednání dle § 218 písm. b) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Z toho plyne, že své odvolání stěžovatel (s ohledem na dále řečené) neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje ve výsledku stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán. To nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ve zbývající části pak Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Městský soud v Praze nepochybil, pakliže tehdy podané odvolání proti rozsudku obvodního soudu odmítl pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele. Stěžovateli bylo odvoláním dotčeným výrokem rozsudku nalézacího soudu zcela vyhověno. Je pravdou, že ještě při jednání před soudem prvního stupně navrhl změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o další částku, nicméně o tomto návrhu obvodní soud také patřičným způsobem rozhodl. Stěžovatel se s výsledkem tohoto rozhodnutí sice subjektivně neztotožnil, tato skutečnost mu ovšem nezaložila právo podat odvolání a žádat odvolací soud o rozhodnutí v této otázce. Stěžovatel se tak de facto snažil obejít nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o nepřipuštění změny žaloby návrhem učiněným v odvolání, což již však nebylo možné. Obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, tento moment ve svých rozhodnutích o žalobě pro zmatečnost důsledně vyzdvihly a poukázaly na odpovídající judikaturu. Stěžovatelem citovaný úryvek z komentářové literatury se vztahuje k situaci, kdy odvolání je způsobilé meritorního projednání, a nikoli k situaci, kdy je třeba je odmítnout bez věcného zkoumání. Bezvadné odvolání je předpokladem pro rozhodnutí o případném návrhu na změnu žaloby v odvolacím řízení. Stěžovatel proto nemohl být s žalobou pro zmatečnost úspěšný. Zásah do práva na spravedlivý proces tedy Ústavní soud nezjistil.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh opožděně podaný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.