I. ÚS 797/10
I.ÚS 797/10 ze dne 14. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státní rostlinolékařské správy, se sídlem Praha 1, Nové Město, Těšnov 65/17, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.12.2009 č. j. 21 Co 581/2009-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jako "Listina").

Ústavní soud zjistil, že výrokem I. napadeného usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 2009, č.j. 56 C 481/2009-11, ve výroku o nákladech řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.904,- Kč.

Podstatu věci stěžovatelka vymezila následovně. Žalovaný vedlejší účastník podal v průběhu roku 2007 a 2008 stěžovatelce celkem sedm žádostí o vystavení povolení dovozu souběžného přípravku na ochranu rostlin pro obchodní použití. Stěžovatelka na základě těchto žádostí provedla příslušné odborné úkony, jejichž provedení je dle sazebníku náhrad nákladů za provedené odborné úkony podle vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 175/2005 Sb. zpoplatněno částkou 11.100,- Kč za jeden odborný úkon. Na vystavené faktury plnil vedlejší účastník pouze částečně, neboť nesplnil svůj závazek co do částky 33.700,- Kč. Stěžovatelka se opakovaně snažila o mimosoudní dosažení uspokojení svých pohledávek, vyzývala vedlejšího účastníka telefonicky, emailem i písemnou výzvou k uhrazení dlužné částky, avšak marně. Proto podala žalobu, které bylo platebním rozkazem soudu prvního stupně vyhověno.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy protiústavně vyložily pojem "účelný" (resp. "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva") podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Poukázala na rozhodovací důvody v usnesení Ústavního soudu ze dne sp. zn. II. ÚS 2257/08, II. ÚS 1625/09; zdůraznila, že i v rovině podústavního práva ustanovení § 25, § 137 a § 142 o. s. ř. zaručují právo na právní pomoc každému účastníku řízení. Dle § 25 o. s. ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Ústavně garantované právo na právní pomoc tedy v sobě zahrnuje právo účastníka řízení zvolit, zda se nechá nebo nenechá v řízení zastoupit a případně také kým. Zákon zaručuje tuto volbu všem bez rozdílu, včetně státu. Důvody volby účastníka nelze spatřovat jen omezeně v nedostatku jeho právního vzdělání. Je třeba brát zřetel také k vyšší míře objektivity takto zvoleného zástupce v dané právní věci a především v jeho konkrétní specializaci na daný právní problém. Stěžovatelka dodala, že jí nezbývala jiná možnost, než se svého práva domoci před soudem. Vedlejšího účastníka několikrát písemně upozornila na skutečnost, že pohledávka z uvedených důvodů existuje a že je třeba ji zaplatit. Tedy, důvodem, proč se stěžovatelka domáhala svého práva u obecných soudů, byla neochota vedlejšího účastníka splnit svůj závazek řádně a včas. Vedlejší účastník svou povinnost splnil teprve po vydání platebního rozkazu soudem prvního stupně, a to aniž by vůči žalobou uplatněnému nároku po podání odporu jakkoliv brojil. Je přitom nutné zdůraznit, že vedlejší účastník obdobně postupoval také v případě předchozích závazků vůči stěžovatelce, neboť taktéž splnil svou povinnost teprve po vydání platebního rozkazu po podání žaloby. Stěžovatelka konečně uvedla, že závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 - o který se odvolací soud opřel - nelze paušálně vztáhnout na veškeré případy vystupování státu před soudy.
II.

1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro možnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech soudního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" nabýt značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.

Posuzována z těchto hledisek ústavní stížnost neobstojí, takže Ústavní soud důvod k svému zásahu neshledává.

2) Zde lze odkázat na rozhodovací důvody kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 3315/09.

Z něho plyne, že stěžovatelce lze přisvědčit potud, že i stát je oprávněn se nechat zastupovat advokátem, a je tedy logické, že mu nelze - paušálně - odepřít ani odpovídající náhradu tím vzniklých nákladů, jestliže podle procesních předpisů má na ni právo (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 986/09, resp. ze dne 7. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2257/08). Přitom ovšem nelze přehlížet ani názory, vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, na které se odvolávaly již obecné soudy, jakož i rozhodnutí další, jmenovitě usnesení ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2305/09, resp. nález ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09.

Stěžovatelka sice dovozuje, že kritérium "účelnosti" představuje "určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady", leč obdobně (coby odmítnutí přiznání náhrady "nadbytečných či nadměrných" nákladů) lze však parafrázovat rozhodovací důvody usnesení obecného soudu, jemuž oponuje.

V řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka nedokládá, že nebylo adekvátní očekávat (se zřetelem ku konkrétnímu předmětu řízení, resp. jeho náročnosti), že by výkon procesních práv a povinností v daném sporu nemohl být zajištěn příslušným (vlastním) odborným aparátem a že musely být přeneseny na jiný (soukromý) subjekt, jímž je advokát.

Zde Ústavní soud poukazuje na to, že předmětem žaloby ve věci řešené obecnými soudy bylo pouze vymáhání náhrad nákladů za provedené odborné úkony podle vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 175/2005 Sb., učiněné Státní rostlinolékařskou správou. Šlo tedy nepochybně o běžnou činnost, která patří do obvyklé funkční náplně stěžovatelky.

Odkazy obecného soudu na rozhodnutí Ústavního soudu zde nacházejí přiměřenou konciliaci; k prosazení těch či oněch se rozhodným hlediskem uplatní účelnost nákladů advokátního zastoupení posuzovaná se zřetelem k charakteru daného sporu a tomu odpovídající vybavenosti (nebo nevybavenosti) příslušné organizační složky státu adekvátním odborným aparátem. Těžiště "sporu" před Ústavním soudem se v dané věci pak posouvá výlučně do roviny aplikace kriteria účelnosti nákladů, vynaložených na právní zastoupení (advokátem), jež se již odbývá primárně v poloze "správného" výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu v konkrétním případě (jmenovitě § 142 odst. 1 o. s. ř.), a tím i - zásadně - mimo oblast práva ústavního; jeho řešení je tedy úkolem soudů obecných, nikoli soudu Ústavního (viz výše).

Přesvědčivý důvod k zásahu Ústavního soudu proto v dané věci není dán; Ústavní soud se tudíž omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli (viz shora), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Stojí již jen za zaznamenání, že obecný soud své závěry logicky a srozumitelně odůvodnil, a nikterak se nenaznačuje, že nejsou i věcně obhajitelné.

3) Řečeno kupříkladu slovy nálezu sp. zn. IV. ÚS 3243/09, "v souladu s rozhodovacími důvody uvedenými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, I. ÚS 1452/09 a IV. ÚS 1087/09 nutno zdůraznit (východiskovou) tezi, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených...Rozhodující je, že posouzení právních otázek, jež bylo třeba myšlenkově uchopit a v řízení před soudem řešit, se nijak výrazně nevymyká (ohledně intelektuální náročnosti) požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka... Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemusí být zastoupení (státu advokátem) mající povahu účelného uplatňování či bránění práva vyloučeno. V rámci této (výjimku z pravidla zakládající) úvahy ovšem není bez významu, že vydáním zákona č. 201/2002 Sb. byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž v okruhu záležitostí, kde je tímto zákonem předpokládána působnost zastupování státu, je jmenovaný úřad povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu (§ 25 odst. 1 cit. zákona ...). Jinými slovy vyjádřeno, zastoupení advokátem při hájení zájmů státu by mělo být krajním (podpůrným) řešením zohledňujícím naznačené podmínky. Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, jíž nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. V projednávané záležitosti stěžovatele, jak plyne z uvedeného, situace dostatečně odůvodňující zastoupení státu advokátem dle přesvědčení Ústavního soudu nenastala."

Obecný soud v napadeném usnesení nevycházel z názoru, že stát nemá - paušálně - právo na náhradu nákladů řízení, pokud je zastoupen advokátem, jak mylně uvádí stěžovatelka. Naopak městský soud hodnotil konkrétní věc a došel s ohledem na předmět řízení, týkající se zaplacení peněžité částky (poznámka: šlo navíc pouze o vymáhání náhrad nákladů za provedené odborné úkony podle vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 175/2005 Sb., učiněné Státní rostlinolékařskou správou) k závěru, že se v dané věci nejednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť stát je vybaven právníky, jejichž náplní práce je zastupovat stát ve věcech majetkových jako je nyní posuzovaná věc. Jde zejména o Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zde Ústavní soud poukazuje již na výše uvedené, že stěžovatelka nedokládá, že nebylo adekvátní očekávat (se zřetelem ku konkrétnímu předmětu řízení, resp. jeho náročnosti), že by výkon procesních práv a povinností v daném sporu musel být přenesen na jiný (soukromý) subjekt, jímž je advokát. Městský soud tedy v napadeném usnesení plně dostál ústavně konformním požadavkům vysloveným ve shora citované nálezové judikatuře Ústavního soudu.

4) Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky usnesením sp. zn. II. ÚS 2257/08 podotýká, že v něm řešený případ byl ve své podstatě skutkově odlišný. Tehdy se jednalo o žalobu na ochranu osobnosti, zatímco v nyní posuzované věci jde o věc majetkovou (žaloba na zaplacení určité částky). Proto Ústavní soud v citovaném usnesení prohlásil, že "Úvahy Ústavního soudu, které v uvedeném nálezu uvedl, přestože jsou na některých místech formulovány obecně, nelze na nyní posuzovaný případ žaloby na ochranu osobnosti vztáhnout." To stěžovatelka přehlíží. Rovněž ve stěžovatelkou citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09 byl předmět řízení ve srovnání s nyní posuzovanou věcí odlišný; v tehdejší věci se stěžovatel domáhal před obecnými soudy, aby mu Česká republika zaplatila náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, což Ústavní soud - odmítnuv ústavní stížnost - posuzoval se zřetelem na konkrétní okolnosti uvedeného jedinečného případu.

Nadto je zřejmé, že stěžovatelka poukazovala toliko na pouhá usnesení Ústavního soudu. Tu Ústavní soud pro srovnání poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1688/09 ze dne 29. 10. 2009, v němž uvedl: "Zde nelze nevidět, že - jak konstatoval Ústavní soud kupř. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05 - ""Nálezy", na něž Nejvyšší soud ČR poukazuje, neexistují, jedná se o usnesení (za všechny usnesení ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 in Sb. n. u., sv. 31, str. 343), jež vznikají na základě zcela jiného rozhodovacího postupu a v jiné procesní situaci než nálezy, což materiálně vzato omezuje uplatnitelnost závěrů obsažených v usneseních, které v případě konkurence s právním názorem vysloveným v nálezu neobstojí. Formálně je rozdílnost v závaznosti usnesení a nálezů Ústavního soudu jasně vyjádřena v postupu, který senátům Ústavního soudu ukládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu...." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 343/04 zase Ústavní soud konstatoval: "Pokud mělo být tímto způsobem upozorněno na nejednoznačnost postoje Ústavního soudu, nutno také (vedle časové posloupnosti), přihlížet ke konstrukci zákona o Ústavním soudu, z něhož plyne odlišná povaha meritorních nálezů a usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, jež často pouze konstatují, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat zásah do jejich základních práv či svobod...Právní názory vyslovené v nálezech lze zvrátit pouze rozhodnutím pléna Ústavního soudu, na základě návrhu dle § 23 zákona o Ústavního soudu, který však podán nebyl. Jinými slovy, nepřizná-li Ústavní soud na základě stížnostních námitek v konkrétní věci opodstatnění argumentaci, podle níž postup dovolacího soudu vedl k zásahu do základních práv stěžovatele, neznamená tento fakt, že v případech jiných nelze obdobným postupem do základních práv zasáhnout."

III.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.